Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Já nevím, jak vy, ale já dávám kulatým číslům vždycky velký význam, pokaždé se něco symbolického stane. Tak například letopočet 1940 - Britové zvítězili v bitvě o Anglii nad Německem a skopčáci vůbec poprvé prohráli. Nebo když slavíte narozeniny, tak spíš prožíváte nejvíce ty s nulou, snad jen krom roku, kdy dosáhnete plnoletosti. U nás v baráku říká jeden lev salónů: "Já mám tisíce přátel a aspoň jednou za týden se zúčastním narozeninového večírku, ale popravdě člověk má nejvíce rozparádit první narozeniny v dospělosti a první narozeniny v důchodu."
A já s tím souhlasím, sice to první mám za sebou a to druhé ještě dlouho mít za sebou nebudu, ale rok 1950 určitě bude klíčovým. Vždyť je to přesně půl století.

V tom padesátém roce jsem se tedy rozhodl k velkému skutku. Sestavil jsem text, který jsem nazval "Probuď se, svobodo" a vylíčil v něm, v čem by se měl nynější režim změnit a co by pro to měli udělat lidé. No a poněvadž nejsem žádný Čapek či Vančura, tak jsem ho nedal do žádného toho vydavatelství a připíchl jej na nástěnku v našem baráku. U nás jsou celkem rozumní lidi, tak snad se někdo chytí...

Pár dnů jsem kolem toho chodil a nic. Samozřejmě jsem se pod to nepodepsal, ale čekal jsem, že někdo k tomu něco napíše, co si o tom myslí. Jenže pak text úplně zmizel. A přesně v ten den toho zmizení nám správce oznámil schůzku, která se koná, považte, už další den, ačkoliv to obvykle ohlašuje hodně předem a zpravidla spíš na jaře.

Druhý den jsem tedy vyrazil na schůzi, která se vždycky koná u něho doma v jídelně. Sešli jsme se tam skoro všichni, kromě několika starých, co už ani neví, jak se jmenují, a těch, co jsou služebně venku, mimo město myslím samozřejmě. Správce domů přišel s nějakým pánem v černém saku a začal před námi máchat tím papírem. Já jsem polkl, přišlo mi, že jsem asi něco zbabral. Díval se na nás a svým cholerickým tónem spustil: "Tenhle papír nějakej pitomec připíchl na nástěnku, ten blbec asi neví, že tohle je slušnej barák a ne místo, kde si ten dotyčnej může vybíjet své politické komplexy. Ale jak nám říkával Feirabend: 'Chybovati je lidské, ale opakovati chybu neodpustitelné.'"
Muž v černém zakuckal, domovník si patrně neuvědomil, že i Feirabenda rudoši nemusí, ono žádné jméno politika před válkou a za okupace se komunistům nepáčí.
Domovník pokračoval: "Takže, panstvo, hned mi povíte, kdo to tam dal, já mu dam pár facek a budu po něm chtít zaplatit pokutu za neoprávněné využití nástěnky, řekněme 50 korun. Když se mi nepřiznáte, tenhle soudruh se v tom začne šťourat a nikdo z vás si ani neodpočine, protože tihle estebáci ví dobře, po kom mají jít... A jen pokutou a fackami to končit nebude. Takže je to na vás, lidi!"

Tak teď jsem si ukrojil velké sousto, a přitom taková blbost. Ten chlap od StB - takový vyhublý, bledý chlapík v černém - vypadal na člověka, s nímž se nedomluvíte, který si jde tvrdě za svým a udělá všechno, aby splnil svůj stanovený cíl. A pak v neposlední řadě by trpěli ještě nevinní, otravoval by je zbytečnými otázkami a lezl jim do soukromí, ačkoliv nic neudělali. Tak jsem si řekl, že těch pár facek a pokuta je mi milejší než to otravování s estébákem. Stoupl jsem si tedy a spustil. Naštěstí jsem si našel docela dobře vymyšlenou výmluvu.

"Pane správce," začal jsem, "to já jsem viník, já jsem ten, kdo to tam dal, ale ne bezdůvodně, víte, jsem sice natěrač, ale rozhodl jsem se zkoumat veřejné mínění, jako takový koníček, a tak jsem chtěl vědět, co to s lidmi udělá, jestli je to popudí, nebo ne. Byl to takový pokus, nejsem žádný politický aktivista, s politikou mám společného tolik co vy, pane správce."

Všichni byli ticho, estebák na mě zaujatě koukal, správce se drbal na hlavě, starý cholera si pak přece jen urval nějaké to slovíčko: "Ty vole jeden, tak ty se o neděli nudíš, tak se rozhodneš si udělat šprťouchlata z nás, jo? Jak já vypadám, povolají sem estebáka, jak kdyby tady byli nějací disidenti a on to je obyčejnej Honza od štětky, kterej..."
"Moment!" vstoupil do toho estebák, "vy jste to napsal opravdu jen kvůli tomu, že jste chtěl zkoumat veřejné mínění a reakce občanů?"
Kývl jsem, estebák se zamyslel a pak vyjevil svou myšlenku: "Poslyšte, co kdybyste to otočil, my vám popíšeme naši myšlenku a vy ji napíšete podobně jako toto. Text není sice moc umělecký, ale psán lidsky, což je pro nás důležité. Pokud v tom opravdu není nějaká politika, ale jen ten výzkum, bude to pro vás přínosem, ne?"
Kdybych řekl ne, podřekl bych se, takhle mi vlastně nepřímo naznačil, že pokud nebudeš spolupracovat, skončíš špatně, a já mu to odkýval ještě před celým barákem. Ani ne na minutu mě měli lidi za disidenta a od teď už jen za konfidenta StB. A ještě mi to teď vychrtloun dal ihned do razítka, tím mi vlastně znemožnil jakoukoliv pozdější spolupráci s nepřáteli režimu a donutil mě k něčemu, co jsem nechtěl.

Nicméně to tak hrozné nebylo, byl jsem sice něco jako kolaborant za okupace, ale zase ti StB ode mě zatím nic nechtěli - žádný text abych jim napsal... Normálně jsem chodil dál do práce a do baráku jako předtím, i když už mě lidi moc nezdravili jako kdysi; to byla jediná větší změna, jinak nic viditelného.

Tak se opět potvrdilo, že kulatá čísla bývají klíčová, píše se rok 1950 a já mám štempl v dokladech, že jsem spolupracovník StB s pověstí textaře pro StB a navrch s hubeňourem, co nade mnou nepřímo drží patronát. Ale zase na druhou stranu je dobré, že člověk vůbec něčím je. Můj táta mi do doby, než spadl z okna, když chytal holuby, říkával: "Důležité je, aby člověk aspoň něčím byl. Kdo není ničím, ten prostě není."
A měl pravdu, byl registrovaný alkoholik a jak byl po putykách slavný.