Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"...a to se rovná...čtyřicet pět na druhou." Andrea dopočítala nahlas příklad a já ji obdivovala. Přestože jsem to měla rychleji vypočítané a na rozdíl od ní bez chyby, obdivovala jsem ji.

Profesorka pokývala hlavou a zřejmě si oddechla stejně jako studentka, kterou teď deset minut týrala. Tuhle hodinu již měla za sebou, neboť se právě rozezněl zvonek. Začala se nadechovat a listovat v pracovním sešitě, rozhodnutá, že nám zadá domácí úkol, pak to ale vzdala a popřála nám krásný zbytek dne a odešla.

Do konce vyučování scházely dvě hodiny, z nichž jednu sedím přímo u Andy, ale tu druhou jsme rozdělené. Když odcházela ze třídy, zamávala mi jako každý jiný den. Před spolužáky a obecně na veřejnosti moc nedáváme najevo, že spolu něco máme. Obě se bojíme jejich reakce, ale slíbily jsme si, že to našim rodičům již brzy řekneme.

Hodina bez ní se až hrozivě táhla. Očima jsem se stále vracela k hodinám pověšeným na stěně a očima se je snažila posunout. Neúspěšně. Výklad jsem jako vždy pouštěla jedním uchem tam, druhým ven, a tak mi z vysvětlované látky v hlavě zbyl jen název. Nevadilo mi to, tu hodinu doma jsem si zatím vždy našla, abych se to doučila.

Pocit štěstí ale nepřišel ve chvíli, kdy zazvonilo, ale až když se otevřely dveře a ona se v nich objevila. Ta další hodina se dala hned přežít lépe, když mi byla nablízku.

Chtěla jsem jít s ní domů, jako každý jiný den, ale dnes měla jít na přezkoušení ze zeměpisu a nedovolila mi zůstat ve škole. Podle ní bych ztrácela čas. Pro jednou jsem ji tedy poslechla a začala si balit věci. Počkala jsem, až všichni ostatní vyjdou ze třídy. Andy už na mě čekala u dveří, a tak jsem si tašku přehodila přes rameno, ale než jsem vyšla, ukradla jsem si jeden letmý polibek.
Miluji její rty. Vždy voní po jejím jahodovém lesku na rty, pokud ne přímo po jahodách, které zbožňuje.

Vyšla jsem ze třídy a kolem srdce jsem ucítila, jak se zase tvoří neviditelný štít kamarádství, které chrání lásku. Sice jsem si na to za tu dobu již zvykla, přesto jsem v hloubi duše věděla, že to mi nestačí. Chci víc než je přátelství a již mě to nebaví předstírat.

Domů jsem se toulala. Věděla jsem, že přijela teta. Zase se bude vyptávat na kluky, ale co jí mám zase říct? Možná pravdu. Mám dojem, že když to řeknu jí, uleví se mi, protože i tak se musím připravit na to, že to povím rodičům.

Teta mě i mamku vzala na večeři, a jakmile v sobě měly něco přes sklenku vína, zmínila se teta o klucích. Mamka samozřejmě poznala, že to je ten moment, kdy má odejít na záchod a já s tetou již věděla, že máme tak čtvrt hodiny. Hned se začala vyptávat a já jí tiše odpovídala, že se mi žádný kluk nelíbí. Potom jsem ale tiše zmínila: "Ale je tady někdo, koho mám ráda..." trochu jsem se začervenala a rychle sklopila pohled.
"Vždyť jsi mi právě řekla, že se ti žádný kluk nelíbí?" Usmála se na mě, ale dlouho jí to nevydrželo. Brzy jí úsměv povadl, jelikož jí plně došel význam mých slov. "Neříkej, že to je..."
"Holka..." dopověděla jsem za ni.
"Ví to mamka s taťkou?" zeptala se, na což jsem jen zavrtěla hlavou.
"No..." nadechla se, ale nakonec si to asi rozmyslela, neboť řekla: "Mám pro tebe jen jednu radu: Jdi za ní, chraň ji a neboj se, co na to řeknou ostatní, jelikož tohle je tvůj život." Mrkla na mě. Možná chtěla ještě něco dodat, ale to už nestihla, protože přišla mamka.
"Myslím, že už půjdu," vyhrkla najednou teta, zvedla se a chtěla jít k baru zaplatit. Předtím se ale ještě zastavila, sklonila se ke mně a řekla: "Nezapomeň na to, co jsem ti řekla!" Věnovala mi další pozitivní úsměv plný podpory, kterým mi jasně naznačovala, že je na mé straně. A já najednou přesně věděla, co zítra udělám.
"Mami, nechceš ještě skleničku?" zeptala jsem se. Musela jsem využít situace, kdy jsem si byla jistá, že nejsem sama.
"Ještě mám," krátce se zasmála.
"Víš..." vysoukala jsem ze sebe a při tom ucítila, jak rychle mi vyschlo v krku, "je tady někdo, koho mám ráda..." Mamka zvědavě natáhla krk. "...ale je to holka..." dokončila jsem a pozorovala, jak mamka vyvalila oči.
"No...tak dobře, asi už taky půjdeme, ne?" vyhrkla a přivolala číšníka. Ten jí oznámil, že teta zaplatila i za nás.

Nevím, co přesně jsem od ní očekávala, že udělá, ale myslím, že jsem doufala v nějakou reakci. Tohle mě zaskočilo a uvedlo do velkých rozpaků, neboť jsem nevěděla, co si o tom myslí. Jak se jí mám teď zpříma podívat do očí, abych se nezačala červenat či nějak ošívat?

V noci jsem toho moc nenaspala, neustále jsem se budila a převalovala, takže jsem ráno trochu zaspala. Musela jsem hodně spěchat, ale stihla jsem to ještě před příchodem profesorky, a tak jsem mohla provést svůj "plán".

Tašku jsem hodila na židli a přistoupila k její lavici. Slušně seděla na místě a učila se na hodinu. Jakmile jsem k ní přistoupila, zvedla hlavu a chtěla pozdravit. Než to ale stačila udělat, přivlastnila jsem si její rty pro jeden dlouhý polibek. Užívala jsem si ho. Konečně nebudu muset nic skrývat. Víc než kdykoli předtím jsem si užívala vůni jahod, která se postupně přenesla i na moje rty. Slyšela jsem, jak nějaký předmět spadl na podlahu. Pomalu jsem se od ní odtrhla a zašeptala: "Dobré ráno." Usmála se a natáhla se ještě pro jeden polibek, tentokrát kratší, po kterém mne také pozdravila...