Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V přítmí rohu zahlédl záblesk a podíval se tím směrem. Zase tam stála, s vlhkými zplihlými vlasy, co jí halily bledá ramena a s fialovými nehybnými rty. V jejích prázdných očích visela nezodpovězená otázka, všechen vítr jako by šel okolo a jí se ze strachu vyhýbal. Krátké bílé šaty, jež měla na sobě každý večer, jako byl tento, byly na koncích pomačkané a mokré, modrý svetříček už dávno vybledl do šeda. Chodila bosa, ledové nohy se skoro nedotýkaly země a na chvíli, jen dokud je teplo nerozehřálo, pod jejím chodidlem zůstávaly na zemi stopy z ledu. Na okamžik pootevřela rty, jako by snad chtěla něco říct, pak je však zase přitiskla k sobě a dlouze mrkla.

Celou dobu na ni hleděl, pohledem hladil křivky boků, co se jí rýsovaly pod letními šaty, a plakal. Rukou zapátral pod křeslem, uchopil lahev rumu a trochu si lokl. A pak znovu a znovu. Když jeho žena zmizela, už jenom opilecky křičel, dokud neusnul.

Tomáš Nikl byl známý a úspěšný chirurg v jedné pražské nemocnici. Neměl děti, pouze krásnou plavovlasou ženu a hromadu práce. Byl to obyčejný chlap, vysoký a štíhlý, s hnědými vlasy, jež na čele ustupovaly před začínající pleší. Nosil sako a kravatu, do práce chodil včas s malým černým kufříkem a kráčel vždy tak seriózně a jistě, že se za ním sestřičky a pacientky ohlížely. Byl to hezký chytrý muž, který nadevše miloval svoji ženu a jednou s ní možná chtěl mít děti. Ona je chtěla moc, on se bál, že je na ně už moc starý. Bylo mu dvaačtyřicet, jeho ženě o dva roky méně.

"Mladý věk na smrt," shrnula to jeho matka po pohřbu.
Nikl se na ni zamračil.
"Promiň hochu," pokračovala a usrkla si levného šampusu," jenom říkám, že jí škoda."
"Jo. Byla dokonalá," šeptl čerstvý vdovec, rozloučil se s matkou a vydal se domů. Nenašel sílu ohlédnout se.

Jeho krásná žena Tereza zemřela před dvěma týdny po autonehodě. Nějaký mladý kluk se vracel z party opilý a nasáklý odérem z cigaret a na nepřehledné křižovatce ji srazil, když přecházela silnici. Vracela se zrovna z práce, v ruce měla několik igelitek a mezi ramenem a uchem tiskla telefon.
"Miluji tě," loučil se s ní tehdy do telefonu její manžel. Už nestihla odpovědět. Byla na místě mrtvá.

A tehdy, když se unavený a ztrápený Nikl vracel po pohřbu domů, ji zahlédl poprvé. Byla jenom jako stín, skoro průhledná. Stála na chodníku před ním, kolem zbylo ještě trochu denního světla, a ona hleděla přímo na něj. Zabodávala se pohledem do jeho tváře, a i když zběsile pohybovala rty, nevyšel z nich žádný zvuk. Byly slyšet jenom auta a ruch večerního města, někde v domech nad nimi se bavili lidi. A pak se Tereza rozplynula, jako by nikdy ani nebyla. Nechala po sobě jenom prázdné místo uvnitř zlomeného a vyděšeného manžela.

Zjevila se mu ještě několikrát. Vždy na jiném místě a v jiný čas. Nikl nevěděl, jestli to je prokletí, nebo dar. Mohl ji vidět, mluvit na ni, vsáknout se očima do jejího bledého těla, ale dotknout se jí nemohl. Vždy, když vztáhl třeba jenom jeden prst k její nehybné hrudi bez dechu, zmizela. A tak se její duch stal nemocí Niklovy mysli. Nemocí, na kterou znal jenom jediný lék. Schovával ho pod křeslem, aby ho matka nenašla, a každý osamělý večer, ať už tam Tereza byla, nebo ne, pomocí něho léčil všechny části svého těla, kterým chyběl její dotyk. Dokud nezapomněl, kdo je a kdo bývala jeho žena.

Každou neděli ho chodila navštěvovat kamarádka Radka. Její muž zemřel na rakovinu před sedmi lety, takže měla pocit, že Niklovi může pomoct. Uklidila mu ten největší nepořádek, utřela prach a pak jim objednala pizzu a snažila se přimět ho k úsměvu. Jednou našla v odpadkovém koši vypité láhve rumu a fernetu. Ani se je nepokusil schovat. Zhluboka se nadechla a dvě z nich popadla takovou silou, že se koš převrhl a zbylé lahve se roztříštily na podlaze. Radka překročila ostré střepy, které chtěla uklidit až později a vletěla do ložnice k Niklovi, který rychle schoval za záda otevřenou vodku.
"Tomáši, co to má být," vyjela na něj a nasupeně mu mávala prázdnými lahvemi před obličejem.
"Zas tak moc jich není," odbyl ji a ani se na ni nepodíval.
"Je jich tam hromada. Máš problém, Tomáši. Nemůžeš tolik pít," pokusila se na něj usmát. Potom láhve znechuceně položila na podlahu a sedla si k Niklovi na postel. Něžně ho objala kolem ramen a položila si na něj hlavu. "Vím, že je to těžký," řekla mu.
"Vím, že to víš," odvětil a stiskl jí prsty.
"Jíš něco?" zeptala se a položila mu dlaň na čelo, jako by snad měl mít z hladu horečky.
"Snažím se. Vždycky vařila ona. Občas jsme něco zkusili spolu, ale já sám nikdy nevařil."
"Objednala jsem pizzu a přinesla jsem ti nějaký pečivo. Jez, ať aspoň nepiješ na prázdný žaludek."
"Děkuju ti."
Objali se a chvilku jenom tak seděli a koukali na sebe. Nikl odložil načatou láhev a v duchu si slíbil, že dneska už nic nevypije. Ani když přijde ona. A pak ho napadlo svěřit se Radce s tím, co vidí. Třeba ona svého manžela viděla taky.
"Ráďo, neviděla jsi něco divného po tom... co..." nevěděl, jak to podat citlivě, i když se to stalo před takovou dobou a jeho kamarádka vypadala ohledně téhle věci tak vyrovnaně.
"Po tom co David zemřel..." dokončila za něj a byla mu vděčná, že jí dovolil říct to nahlas. Ještě teď jí to pomáhalo vyslovit to.
"Ano. Totiž, já ji vidím, svoji ženu. Je mrtvá, v bílých šatech a nemluví, jenom mě pozoruje. Nestalo se ti něco podobného?" s nadějí v očích na ni upřel zrak a ona nevěděla, jak mu říct, že tohle se jí nikdy nestalo. Nikdy o ničem podobném neslyšela. Nikl to z jejího pohledu pochopil a už ani nečekal na odpověď. Schoval si hlavu do jejího klína, plakal a víčka držel silně přitisknutá k sobě. Měl strach, že když otevře oči, uvidí Terezu.

Uběhly dva měsíce od její smrti, když uslyšel šeptající hlas. Po té době se naučil nevnímat svoji mrtvou ženu a trochu se vzpamatoval. Primář nemocnice ho dokonce pustil na operační sál jako pomocníka. Všechno nasvědčovalo tomu, že Nikl bude v pořádku a s tou bolestivou ztrátou se brzy vyrovná. Radka přestala nacházet vypité láhve všude po bytě a nemusela už ani tolik uklízet. Spolu s jeho matkou to braly jako znamení. Věřily, že jejich Tomáš už je zcela vyrovnaný se smrtí svojí lásky. A opakovaly to tak často, že tomu po času uvěřil i Nikl. A tak všichni tři přehlídli tu temnotu, černou a lepivou, jež se pomalu rozprostírala někde uvnitř Nikla a hltala všechno, co cestou potkala. Každý den pohltila kousek z jeho zbylé naděje.

Nikl si to uvědomil ve chvíli, kdy uslyšel Terezin hlas. Zdálo se, jako by byl všude. Slyšel ho ve větru kolem sebe, ale i kdesi uvnitř své hlavy. Hlas jeho ženy mu tolik chyběl, že zůstal bez pohnutí na venkovní terase a poslouchal. Nejprve to bylo jenom jako šustění, jako kdyby se učila zpívat, a potom se ta písnička změnila ve slova, ze kterých se Niklovi zježily chlupy na zátylku.
"Tomáši, Tomáši," opakoval ten hlas a kladl důrazy na mezery mezi slovy. Ta slova nebyla nijak strašidelná nebo nebezpečná, ale až bolestně známá. Ten způsob, kterým vyslovovala jeho jméno, jak si s ním hrála a jak něžně vycházelo z jejích úst.

Jeho dům mu připadal prázdný a osamělý, stejně jako byl on sám. Nic pro něj nemělo smysl, bez ní. Vyšel ven jenom v bílé košili a sklonil hlavu před pichlavým listopadovým větrem. Neměl kabát, do kterého by se schoval před mrazem, a tak si jenom velkými dlaněmi objal ramena. Mířil k blízkému mostu, jenž ležel asi deset minut cesty daleko. Listy podél chodníku byly shrabané na kupičky, vítr z nich občas nějaký lístek zavál pod Niklovy nohy.

Když došel k cíli, byl promrzlý až na kost. S obavami si prohlížel studený kamenný most, pod nímž hučela Vltava. V ulici byl klid, nikde nikoho neviděl. Zul se, boty úhledně srovnal a přelezl kovové zábradlí. Vítr mu pohazoval cípy košile a sušil zmrzlý pot pod ní. Stálé ji slyšel, jak šeptá jeho jméno a už se nemohl dočkat, až bude s ní. Naposledy se nadechl a usmál se. Poprvé v životě byl svobodný, jako ptáci. Prohlédl si kamenné dno pod sebou a skočil...