Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka/vypravování

Bylo září, taneční začínaly, ale rodiče neměli řidičský průkaz, takže jsme s kamarádkou musely na taneční jezdit metrem. Moc jsme se těšily, měly jsme doma krásné šaty a představovaly si to dokonalé, dokonalé to však nebylo...

Probudily jsme se do krásné podzimní soboty, venku padalo listí, foukal vítr a svítilo slunce. Kamila u mě spala s tím, že si dopoledne někam zajdeme a odpoledne se připravíme a pojedeme na taneční.
Vstaly jsme a udělaly si snídani - Kamila připravila moc dobré palačinky, je prostě výborná kuchařka. Mně zbyly nějaké peníze z letní brigády a Kamila měla taky ještě nějaké od rodičů, takže jsme dopoledne vyrazily na nákupy. Já si koupila zbrusu nové náušnice, jež mi ladily k šatům, a ona stříbrný náramek na ruku. Dlouho jsme přemýšlely, co si dáme k obědu, ale dospěly jsme k závěru, že čínská restaurace bude nejlepší, protože ani jedné se vařit nechtělo; lenost je hrozná vlastnost.

Začátek tanečních byl v šest hodin. Byly už dvě hodiny a my se rozhodly, že se půjdeme vykoupat a udělat si vlasy. Kamile se účes moc povedl, ale já jsem se asi desetkrát přečesávala, v tu chvíli jsem se na sebe v zrcadle mračila a proklínala své hodně vlnité vlasy.
Myslely jsme, že nám to tak dlouho netrvalo, ale opak byl pravdou, už odbila čtvrtá hodina a my ještě nebyly ani namalované a oblečené. Trošku jsme zrychlily tempo a nakonec to zvládly, abychom kolem páté hodiny večerní vyrazily...

V metru na nás všichni koukali jako na zjevení, říkaly jsme si: "Copak nikdy neviděli jet holky ve společenských šatech metrem?"
Vystoupily jsme a mně se začalo chtít na záchod, protože jsem si zapomněla doma dojít. Když jsem to řekla Kamile, smála se mi a říkala, že chce vidět, jak to teď asi udělám. Obracela jsem na ni oči v sloup, ale naštěstí na té zastávce, kde jsme vystoupily, byly záchody. Měla jsem veliké štěstí.

Slíbila mi, že na mě počká. Záchody se mi nelíbily, byly takové temné a divně to tam páchlo. Byla jsem svlečená, když jsem zaslechla jakési mlaskání, zařvala jsem: "Kamilo, tohle není sranda, jsi to Ty!?"
Jenže žádnou odpověď jsem nedostala, jenom lehký chechot. Začala jsem se bát, chtěla jsem odtamtud být co nejrychleji pryč. Oblékla jsem se, i když obtížně, spláchla záchod a vyšla ze dveří. Jakmile jsem se rozhlédla, nevěřila jsem vlastním očím - ve dveřích stál muž a lehce mlaskal! Opatrně jsem se zeptala, kdo to je a co po mně chce na holčičích záchodech. Stručně mi odpověděl: "Jsem Tomáš a už tě sleduji delší dobu, slečinko..."

Zmocnila se mě panika. Udělala jsem dva kroky vlevo a šla si umýt ruce, přišel ke mně blíž. Odstrčila jsem ho, ale on mě chytl za ruce, měl sílu, mé ruce udržel i jednou rukou. Viděla jsem, jak si druhou rukou sahá do zadní kapsy od džín. "Co tam má?" kolovalo mi hlavou.
Zděsila jsem se, když věc vytáhl; byl to nůž, celkem velký nůž. Začala jsem se bránit, kopala jsem, kousala, obětovala jsem svoji hlavu k tomu, abych ho praštila do té jeho, bolelo to, ale nechtěla jsem, aby mě zabil. Chvilku jsme se prali. Divím se, že to Kamila neslyšela! Vzal mě a hodil na umyvadlo, rozbilo se a já se posadila na zem mezi střepy. Chytl mě pod krkem a pořád mi opakoval: "Jsem Tomáš, broučku..."

Vzal nůž a na předloktí mi udělal jeden řez, bolelo to, ale ani jsem necekla, byla tu ještě určitá šance na přežití. Další řez mi udělal na druhém předloktí. Třetí říznutí odnesl můj hrudník a jako poslední mě řízl do krku. Do tepny.
Musela jsem vykrvácet, tím řezem na předloktí si mě "podepsal". Kamila nic neslyšela, nepomohla mi, nepřiběhla, aby ho zastavila.

Bylo mi patnáct, moc brzy na to, abych umřela, ale osud je s největší pravděpodobností daný a nejspíše to tak mělo býti...