Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ležérním pohybem píšu pár řádků a nevím ani o čem. Možná o životě, o téhle chvilce, snad i o tom, co bych si přál třeba dokázat. Ač se snažím něco kreativního vymyslet, nemůžu si vybavit jedinou jednoduchou prostou myšlenku, co by mi něco řekla. Jsem totálně odepsaný jako čerstvě počmáraný papír od malého dítěte. Ne, jsem něco méně, neboť i v tomhle se dá naleznout špetka kreativní činnosti.

V hlavě si přemítám opětovně různé verze vět, které bych chtěl říci, ale vzhledem k tomu, že můj mozek by již nejraději vypnul, nevymýšlím nic. Jen holé nesmysly, co nestojí ani za zlámanou grešli.

Usrkávám ze šálku horkého čaje ve snaze přijít na něco rozumného. Na těle mne sice zahřeje náhlý závan tepla, ale mysl zůstane studená jako led. Jako kdyby ani nepostřehla, že jsem právě do sebe vylil celý hrnek! Ne, nutí mě koukat neustále kolem sebe a hledat si tak novou inspiraci, co by mi jen něco málo řekla. Dobře ví, že ji nenajdu. Nemám na to, protože jsem již veškerou ze sebe vychrlil na předešlé stránky textu, který dával větší smysl než snůška blábolů, co teď tady píšu.

Dělám si raději další šálek, abych se tak uklidnil, že na nic nemohu přijít. Poslouchám šum páry a následný pískot konvice. Rázem se mi vybaví myšlenka na vlaky, na letní dny, jak jedu s přáteli a směji se společně s nimi povedeným příhodám našeho života. Jak však rychle přišla idea, stejně tak i odešla. Nestačila mi ani poskytnout minimum pro to, abych něco napsal. Ne, místo toho budu psát to, jak sám sebe lituji.

Sakra, musím se přece povzbudit a něco ze sebe dostat! Tohle přece nikoho zajímat nebude, je to jen snůška hloupostí, co pomálu nedávají ani pořádný smysl. Před sebou mám sice již víc jak deset řádků popsaných, ale to je všechno.

Musím přeci něco dát čtenáři, aby z tohohle měl nějaký zážitek. Myšlenku či aspoň námět na to se zadumat. Nechce se mi tady omílat ty všetečná témata o životě, smrti, o tom, jak je důležité činit tak a onak. To ke mně nijak nesedí, stejně jako nošení výstředního oblečení. Nechci se nikterak vystavovat zraku veřejnosti, co by mne kvůli hezkému tričku či džínům nesnášeli a nenávistivě probodávali pohledem, protože ten kousek nezískali právě oni.

Ne, raději budu tiše sedět a usmívat se. Tady to ani jinak nejde, protože se každý mračí a dělá uražené pohledy. V jiných zemích je to obráceně. Všichni se smějí, povídají si, snaží se druhému pomoci. Nikdo není mrzoutem či kazisvětem, neboť se respektují tací, jací jsou.

Napsal bych, že mi opět došla básnická slina, ale verše teď nepíšu. Spíše šermuji se slovy. Šermovat. Zvláštní to slovo. Ničím se neoháním, a přesto tak činím. Jak úsměvně a přitom patetické! Raději půjdu ven a snad něco vymyslím. Je pravda, že ve dvě hodiny a sedmnáct minut k tomu je to krapet zvláštní, ale nebude to o nic horší, než psaní těchto řádků.

Zvláštní, přestože jsem si vzal kabát, je mi stále pěkná zima. I tento slovní obrat nezůstane bez zamyšlení, neboť na mrznutí není vůbec nic pěkného. Spíše bych řekl, že to vymyslela stejně utrápená duše jako já, co neměla nic na práci. Respektive se jí nechtělo spát, a proto psala tyto řádky.

Zajímalo by mě, zda taková skutečně existuje, nebo je to jen výplod mé čisté fantazie, jež si zahrává s tím, co nyní píšu. V pravdě, co slovo, to zrovna ono, které mi přemítá zrovna v hlavě. Sic napsal jsem již nějaký ten pěkný kousek, stránku a něco, ale pořád cítím, že jsem svému čtenáři nic neřekl.

Tak snad někdy příště, na shledanou. Až budu mít více inspirace, co by mi dodala sílu psát. Je zvláštní, že píšu, přestože mne nic nenapadá. Jen holé věty, jež na sebe smysluplně nenavazují. Také to je jistě tím, že je ona pozdní hodina, jak jsem zmínil. To bude určitě ono. Ale to už jsem přeci řekl. Tedy vlastně napsal.

No nic, někdy příště, při lepších slovech, snad nad kouskem jablečného koláče u stolku s vychlazenou sklenicí čerstvého mléka.