Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo nedělní ráno, seděla jsem na terase, popíjela ranní kávu a užívala si sluneční paprsky, které mi přímo zářily na tvář. Ptáci zpívali, když vtom jsem zaslechla intenzivní ťukání na dveře. Zvedla jsem se a šla se podívat, kdo mi tentokrát ničí můj osobní čajový dýchánek.

Před domovními dveřmi stálo pět policejních aut a z toho zhruba dvacet policistů. Nevěděla jsem, co dělat a začala panikařit. Policisté mě uklidnili a pouze mi vysvětlili, že v blízkém okolí tu byl zavražděn mladý muž z Ohia, který se sem, do New Jersey, nastěhoval pár let zpátky. Měla jsem jít kvůli tomu k výslechu, aby o něm něco zjistili a získali tak více informací k vraždě.
Neměla jsem jim co vykládat, toho chlapa jsem moc neznala, jenom jsem párkrát zaslechla, že tu několikrát vykradl benzínku a že kdesi poblíž žil.

Když jsem jim tohle vše odvyprávěla, byla jsem propuštěna a mohla jít zase zpátky domů. Co jsem se dozvěděla od známých, byl to jeden ze sériových vrahů, který následně po vraždě oběti znásilňoval. Jen když jsem to slyšela, mráz mi projel po zádech. Bylo mi z toho všeho nanic.

Před pár lety mi někdo zavraždil sestru, jmenovala se Claire. Dodnes se nezjistilo, kdo to tenkrát způsobil a co se vlastně přihodilo, jenže teď už mi to vše dávalo smysl. Určitě ji zabil Joey - ten, co byl pohřešovaný a následně zavražděn a já kvůli tomu musela vypovídat na stanici.

Druhý den jsem šla zpátky na policii, abych jim moje podezření objasnila. Můj námět se chlapíkům líbil, při skládání té vraždy vše do sebe skoro zapadalo. Že bych konečně po tak dlouhé době odhalila, kdo vlastně byl oním viníkem? Je to možné, ale to se už nedozvíme. Jedině, že by nám to pověděl někdo, kdo měl důvod podříznout Joeyho. Přece by to jen tak pro nic za nic nedělal.

Ještě to odpoledne jsem se setkala s mojí kamarádkou Amélií, které jsem tohle vše odvyprávěla a zeptala se na její pohled. Nezdálo se mi, že by jí můj příběh přišel pravdivý, ale výhrady k tomu neměla. Jenom mi přišla trošku...divná. Pořád se škrábala na rukou a prokřupávala si klouby.
"Je všechno v pohodě?" optala jsem se.
"Ahh, jistě, samozřejmě. Proč se ptáš?"
"No, nezdá se mi. Je to nějak spojené s tím, o čem jsme teď hovořily?" odpověděla jsem nazpět.
"Jo, teda, ehhh ne...no...možná vlastně jo. Doteď mě to mrzí, že se to stalo," vykoktala nejistě ze sebe.

Trochu se mi to všechno zdálo moc podezřelé. Nikdy o mojí sestře takhle nemluvila a najednou tohle? Když jsem ulehla do postele, musela jsem nad tím vším přemýšlet. Nic mi z toho nevycházelo. Proč by měla jakýkoliv důvod zabít moji sestru, to je nesmysl. I když se ty dvě neměly rády a dělaly si problémy navzájem, nikdy by přece tohle neudělala, pomyslela jsem si.

Pár týdnů bylo ticho, nikdo z policistů se neobjevil a já měla za to, že se všechno pravděpodobně vyřešilo a Amélie dle mých představ tedy nebyla vražedkyní mé sestry. Měla jsem klidnou duši, ale pořád jsem musela přemýšlet nad tím, kdo by to mohl tedy být a jak se tomu dotyčnému pomstít. Claire si totiž tohle nezasloužila. Rok po tom všem jsem slyšela od známých z města, že kriminalisté našli Amélii mrtvou na louce u Lesnických. Prý podle všech průzkumů to byla nakonec ona, kdo zavinil tu nehodu s Claire. Samozřejmě policie se u mě stavěla a chtěla ode mě vědět všechny informace společné s Amélií, byla to moje nelepší kamarádka. Znala jsem ji nejlépe ze všech, a proto si mě odvezli na stanici, kde bývají takové ty místnosti, kde se s vámi baví kriminální policie a vy mluvíte do mikrofonu. Pořád mě podezřívali a já neměla tušení z jakého důvodu.
"Proč mě podezříváte, když jsem byla její nejbližší?" vykřikla jsem.
"A to je právě ten důvod, proč tohle vše děláme," odvětil jeden z kriminalistů, "byla jste jí nejbližší, a tudíž toho víte mnohem více než ostatní. Navíc, chtěl jsem se ještě dodatečně zeptat, nevlastnila paní Amélie nějakou zbraň, kterou by mohla zabít vaši sestru?"
Zbraň? Jakou by asi vlastnila zbraň, řekla jsem si v duchu.
"Ne, neřekla. Ale co mi trošku přišlo divné, že se mi asi dva dny před sestřinou vraždou záhadně ztratil obrovský nůž, se kterým jsem krájela ty nejtlustší kusy masa, které šly těžce odřezat.
"Hmm, zajímavé," odpověděl stroze druhý pán, co se mnou v místnosti seděl, "zkusíme se na to tedy zaměřit. A jak je to dlouho, co vaše sestra už nežije?"
"Rok a čtyři měsíce, tedy přesněji 15. března, pokud by vám to mohlo nějak pomoci."
"Jistě, vše se může hodit. Děkujeme za všechny vaše odpovědi. Jsme rádi, že s námi spolupracujete," odvětil s úsměvem na tváři muž.

Byla jsem ráda, že jsem konečně mohla vypadnout z místnosti a zapálit si cigaretu na uklidnění. Každopádně tohle bych od Amélie vlastně nečekala. Přemýšlela jsem nad tím, ale nikdy bych ji stoprocentně neobviňovala. Tohle jí nikdy neodpustím.

Byla opět další neděle, tentokrát už padal sníh. Na terasu jsem si sednout nemohla, a tak jsem si svoji snídani vychutnávala v obýváku při oblíbeným seriálu, co zrovna běžel v televizi. Někdo opět ťukal. Hádala jsem, že to určitě bude další výslech, ale mýlila jsem se. Šli mě zatknout za brutální vraždu Amélie Winstonové. Inu, neměli by se divit, ta bestie si to zasloužila! Neměla zabít Claire, moji milovanou sestru...