Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už když ráno vstala, věděla, že dnes se to stane. Něco velkého. Jen nevěděla co. Jak své předtuchy nenáviděla. Někdy byly dobré, ale někdy špatné.

Přešla z ložnice do kuchyně, kde u lednice měla položený telefon. Nechala ho tu, když si ráno připravovala snídani. Jako první vytočila čísla své rodiny, později kamarádkám. Ulevilo se jí, zdálo se, že je vše v pořádku. Její blízcí věděli o její schopnosti cítit a předvídat různé situace. Byl to dar i prokletí. Celkem se s tím smířila, jen měla pořád strach o své blízké a nikdy si nepřestala vyčítat, co se tenkrát stalo.

Po chvilce sáhla po kabátu i botách a chtěla vyrazit do práce. Bydlela sama v malém bytečku. Vyhovovalo jí to tak, bylo to nezávislé a pohodlné. Sešla schody, které vedly ven. Bylo krátce po rozednění a už začalo prosvítat slunce. Nevěděla proč, ale rozhodla se jít dál do práce pěšky. Rozhlédla se po ulici a zjistila, že je tam sama. Kdyby občas nezazpívali ptáci nebo neprojelo auto, myslela by si, že je konec světa. Pousmála se té myšlence a nadechla se čerstvého letního, avšak studeného vzduchu a vykročila směrem k náměstí. Práci neměla daleko, jen přes dvě ulice, z nichž jedna byla rušnější, a most vedoucí přes řeku, pak už byla u firmy.

Čas jí dnes ubíhal pomalu a cesta se zdála poklidná. Pomalu procházela první ulicí kolem výloh. Ještě bylo zavřeno. Když procházela kolem starožitnictví, zastavila se. Ani nevěděla proč. Jen měla zvláštní pocit. Otočila se, ale nikdo tam nebyl, a tak nakoukla do výlohy. Za sklem se třpytil neuvěřitelný náhrdelník. Měl modrý kámen jako moře nebo spíše jako hluboký oceán, ale na druhou stranu tak průzračný. Uvědomila si, že nedýchá. Z nedostatku kyslíku a následnému prudkému nadechnutí se jí zatočila hlava. A tak se opřela o sklo výlohy jednou rukou a dál koukala na ten skvost.
"Překrásný, že?" ozvalo se za ní a ona se leknutím rychle otočila.
"Plný půvabu, nemyslíte?" pokračoval.
Byl to muž. Alespoň podle hlasu. Seděl na druhé straně úzké ulice ve špinavých, otrhaných šatech, zarostlý vousem a hleděl na ni.
"A-ano," řekla zaskočeně, "promiňte, vylekal jste mě." Omluvně se usmála. Nevěděla, jestli raději nemá utíkat pryč, instinkt by jí měl radit, aby utekla, ale ona se nebála a necítila touhu utéct. Navíc ji náhrdelník tak uchvátil, že zůstala stát.
"Patřil mé matce," sklopil zrak a vypadalo to, že je ztracen ve svých myšlenkách.
"Opravdu? A jak se dostal sem?" zeptala se a ukázala směrem k obchodu.

Nechtěla uvěřit, že by jej někdo prodal. Muž však neodpovídal. Podívala se na něj důkladněji, ale nedokázala u něj ani odhadnout věk, a tak se rozhodla a vešla do krámku. Až uvnitř si uvědomila, že v půl šesté ráno je opravu brzy na otevřený krám, ale nechala tyhle úvahy stranou.

"Přejete si?" optal se starý muž okolo šedesáti let, který se okamžitě objevil za pultem. Krám byl plný harampádí. Alespoň jí to tak přišlo.
"Ano, dobrý den. Zajímá mě ten náhrdelník za výlohou." Stařík se zatvářil překvapeně a poté se usmál.
"Ano, ano ovšem. Je to kousek, že? Pochází ze třináctého století. Je velmi cenný." Slastně si povzdechl a usmál se na ni.
"Mohu si ho prohlédnout?"
"Ovšem madam." Stařík přešel přes tu zatuchlou místnost a vlezl do výlohy. Najednou se ozval chrčivý zvuk, pak rána a pak řev.
"Jedeš! Padej odsud ty špíno jedna mizerná nebo zavolám fízly!" křičel pan prodavač.
"Co se děje?" Cítila se zmateně.
"Ale, jeden bezdomovec sem chodí celý dny očumovat právě ten náhrdelník. Pravidelně už dva roky," odfrkl pohrdavě.
"Dva roky? Říkal něco o tom, že to je jeho matky," říkala téměř šeptem, ale sama cítila, jak to zní bláznivě.
"Chá, to asi těžko. Tenhle klenot pochází z královské rodiny. Byl nalezen na mrtvé císařovně, která zemřela při jedné z revolucí. Byl však nalezen právě až před dvěma lety. Jak se dostal k nám do prodejny se raději neptejte." Tvářil se naštvaně, ale pomalu se začal vracet k původní milé povaze prodavače.
"Kolik stojí?" přešla k věci. Poté, co vyslovil jeho hodnotu, věděla, že to vzdává. Neměla by na něj ani po třech výplatách. Poděkovala za ochotu a z obchodu vyšla bez klenotu.

Šla dál ulicí a nemohla tu situaci dostat z hlavy.
"Byl mé matky. Zemřela před třemi lety," ozval se za ní. Věděla, kdo to je. Otočila se a muž stál za ní. Jediné, čeho si na něm všimla, byly oči v barvě klenotu. Pohlédl na ni a pak si sedl na jeden ze schodů vedoucích do krámu s hračkami. Sedla si vedle něj, stále ještě uchvácena modří jeho očí.
"Když patřil vaší matce, proč jste ho nechal dát do starožitnictví?" konečně promluvila.
"Nenechal, vzali mi ho." Oči měl zavřené a tváře v dlaních.
"A kdo vám ho sebral?" Připadala si jak u výslechu, ale na tom muži ji něco imponovalo.
"Přišel otec. Řekl mi, že jsem neschopný a že jsem po matce. Když zemřela, nic mi po ní nezbylo, jen ten klenot. Schoval jsem ho, ale našel ho. Chtěl ho prodat, byl hamižný a majetku chtivý. Pohádali jsme se a on mě poslal z domu. Neměl jsem kam jít. Prarodiče nemám, matka zemřela na žlutou zimnici a nestihla mi nic odkázat. Neměl jsem dokončené vzdělání, a tak jsem skončil tady. Věděl jsem, jaké plány má otec a také jsem věděl, že ho najdu tady. Myslím ten náhrdelník, nevím, kde je otci konec." Pořád mluvil do země, ani nezvedl hlavu. Bylo jí ho líto. Nevěděla co říct. Chtěla mu pomoci. Cítila, že musí.

Rozhlédla se. Slunce se již vyhouplo výš a ulice se začala pomalu plnit lidmi, kteří pospíchali do práce. Pár se jich ohlédlo. Bylo jí jedno, co si myslí. Slečinka v kostýmku sedí na schodech vedle špinavého bezdomovce. Povzdechla si. Pocítila zvláštní nutkání tomu muži s očima v barvě oceánu pomoci. Zvedla se a bez jediného slova odešla zpět do krámu se starožitnými kousky. Stařík na ni pohlédl a usmál se.
"Rozmyslela jste si to?" Vypadal nadšeně s nadějí pořádného výdělku.
"Ano, berete kreditky?" Rozložila je na stůl.

O pár minut později vyšla ven. Červenou krabičku s klenotem nesla v ruce. Muž v otrhaném oblečení na ni pohlédl. Beze slova mu krabičku podala. Muž začal plakat.
"Madam, to nemohu přijmout." Plakal a naříkal a především děkoval. Byla šťastná, i když věděla, že je blázen. Právě utratila neuvěřitelné peníze a dala je ve formě klenotu tomuto muži.
"Proč?" otázal se jí znenadání a zvedl uplakaná víčka.
"Nevím, připomínáte mi dědu. Řekněme, že jsem mu nikdy nic nedala. Ani slova lásky a pak, když zemřel, protože jsem ho ze sobectví nevarovala, už jsem nikdy neměla šanci dát mu lásku. I když nechápete, berte to jako jediné vysvětlení." Povzdychla si, ale hořkost a trpkost svých citů a slov nedala najevo.
"Jak se jmenujete?" zajímal se.
"Anita. Anita Blakeová." Usmála se.
"Tom Salvatore, moc rád vás poznávám." Podal jí ruku.
Rozhlédla se po ulici. Už byla plná. Podívala se na hodinky a zjistila, že má zpoždění.
"Musím do práce."
"Kde pracujete?"
"Ve firmě naproti přes most," odpověděla a vydala se cestou dál.

Přemýšlela a celý den byla jako ve snu. Právě si uvědomila, že možná udělala druhou největší chybu svého života. Konečně nastal večer a ona se mohla celá unavená vrátit domů. Cítila úlevu, když se zabořila do pohodlné pohovky, vyhoupla nohy na stůl a zapnula televizi. Zrovna začaly televizní noviny. Strnula. Přidala hlasitost. Paní reportérka zrovna hlásala: "Dnes se našel zcizený náhrdelník. Klenot ze třináctého století, který nosila císařovna Sissi z vídeňského paláce v Rakousku. Spekulovalo se o imitaci, ale odborníci jasně prokázali, že je pravý. Náhrdelník je z bílého zlata a je v něm posazený modrý diamant. Má nevyčíslitelnou hodnotu a do muzea ho navrátil královský potomek Tom Salvatore, který ho získal od jednoho prodavače starožitností. Ten byl okamžitě zatčen za zlodějnu a podvody, které páchal v brzkých hodinách ranních. Tom byl po smrti své matky tři roky nezvěstný. Sousedi říkali, že měl neshody s otcem, který byl před měsícem zatčen pro použití a prodej drog. Bohužel, před týdnem ve věznici zemřel na předávkování. Celý majetek měl tedy opět připadnout do rukou syna Toma, ale ten naneštěstí dnes odpoledne zemřel v nemocnici na žlutou zimnici hned po tom, co v muzeu oslavil svůj návrat. Jednadvacetiletý pan Salvatore neměl žádné přátele ani rodinu, takže záhadou zůstává, komu připadne jeho majetek a dědictví."
Zůstala sedět s otevřenými ústy. Nemohla tomu uvěřit. Stalo se tohle vše dnes? Dnes ráno? A teď? Co bude dělat teď? Myšlenky se jí v hlavě nedokázaly uspořádat v nic rozumného. Zazvonil zvonek. Bylo osm hodin, co tu kdo chce tak pozdě, pomyslela si. Otevřela dveře a před ní se objevily dvě postavy v oblecích a s kufříky. Byli to muži.
"Slečna Anita Blakeová z firmy BaR, která sídlí naproti mostu?" otázal se první.
"Ano, to jsem já, stalo se něco?" Cítila chvění a najednou věděla, že tohle je ta předtucha z rána.
"Slečno Blakeová, znala jste pana Toma Salvatora?" ptal se dál ten první muž.
"Ano, ale jen velmi krátce," odpověděla stále zmatená.
"Tak tedy upřímnou soustrast slečno. Můžeme dál? Jsme z ústavu pro vyřizování dědictví a přepisu majetku. Omlouváme se, že jdeme tak pozdě večer, ale je pro vás i pro nás důležitá diskrétnost."
Při tom, jak mluvil, jí vše začalo docházet. A když ten druhý muž vyndal z kufru červenou krabičku, kterou už ráno držela, podlomila se jí kolena.