Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zbyňďa prošel okolo skříně se zrcadlovými dveřmi se skloněnou hlavou. Snažil se, aby ani trochu pohledem nezavadil o pokoj na druhé straně, nechtěl totiž už nikdy vidět ten druhý pokoj a v něm toho dalšího desetiletého kluka, který na pohled vypadal úplně stejně jako on sám... Druhého kluka, jenž právě také procházel kolem zrcadla a evidentně se hrozil toho, že by se na Zbyňďu musel podívat...

***

Všechno začalo, když bylo Zbyňďovi šest let... Každý večer mu maminka četla před spaním. Měl to vždycky strašně rád a na večery v postýlce se těšil skoro celý den. Maminka mu vybírala knížky, které se v dětství líbily i jí. A tak, když mu jednou začala číst knížku Alenka za zrcadlem, jenom se spokojeně zavrtěl a začal pozorně poslouchat...
Jakpak by se ti, Katko, líbilo v domě za zrcadlem! Jestlipak by ti tam dávali mlíčko! Třeba se to mlíčko za zrcadlem nedá ani pít - Ach Katko! Ale teď jsme až u chodby. Když necháš v salonku dveře dokořán, je do té chodby v domě za zrcadlem vidět jenom kousíček; co je vidět, vypadá zrovna jako naše chodba, jenže tam dál je třeba docela jiná. Ach Katko, kdybychom se tak dostaly do domu za zrcadlem, to by bylo hezké!

***

Zbyňďa se zastavil na přechodu. Počkal, až se na druhé straně rozsvítil zelený panáček a pak teprve začal přecházet přes ulici. Prodíral se davem na chodníku a sem tam nahlédl zvědavě do výlohy. Rád se díval, co v obchodech vystavují, ale dnes jako by ho to moc nezajímalo. Na hračky se sice podíval, ale myšlenkami se toulal někde jinde. Myslel totiž na tu včerejší pohádku... Jakže to Alenka udělala? Jenom stála před zrcadlem, dívala se do něj, zrcadlo se zamžilo, ... no a najednou byla na druhé straně! Bylo by přece ohromné dobrodružství, kdyby se tam dostal taky! Podíval by se na všechny šachové figurky...zkusil by si i zahrát. Snad by se také dostal na druhou stranu jako Alenka. Ona se stala přece královnou, tak proč by on nemohl také? Ale chtěl by se stát spíš králem než královnou... No, to se ještě uvidí. Nejdřív se to musí vyzkoušet.
Když přišel domů, ještě tam nikdo nebyl. Tatínek byl jistě v práci a maminka šla určitě na nákup. Zbyňďa si pečlivě uložil školní tašku ke stolečku a převlékl se. Udělal to ale úplně bezmyšlenkovitě. Myslel totiž jen a jen na zrcadlo, které měli ve dveřích skříně. Toužil po tom, aby se mohl podívat...na tu druhou stranu...za zrcadlo.

***

Postavil se před skříň a podíval se na toho druhého. V duchu mu říkal "Zbyňďa číslo 2", a nebo prostě jen "Dvojka". "Dvojka" stál naproti v úplně stejném obývacím pokoji jako měla i Zbyňďova rodina. Stál a díval se, jak se na něj Zbyňďa dívá.
"Chtěl bych se dostat k tobě, pomůžeš mi?" zeptal se Zbyňďa.
"Chtěl bych se dostat k tobě, pomůžeš mi?" opakoval po něm "Dvojka".
"Prosím."
"Prosím."
Tak takhle to nepůjde... Musí to zkusit jinak. Zbyňďa se snažil soustředit a představoval si, že pokoj na druhé straně je úplně jiný než ten jejich. Soustředil se...a prohlížel si každý detail, o kterém by mohl říct, že je jiný než u nich. Přejížděl očima po béžovém koberci s dlouhými chlupy, po křeslech, které barvou ladily s kobercem i s květovanými tapetami na zdech. Pozorně se díval na všechny poličky, na kterých byly položeny různé sošky a pozornosti, které se vždycky dostávají k narozeninám...a pak jeho zrak zabloudil až ke knihovně. Všiml si knížky, kterou mu maminka včera četla, vedle byla hned jiná, znal ji, protože měla červeně svítivý obal a vždy v knihovně upoutala jeho pozornost... Počkat! Řekl červená? Červená... Vždyť ta knížka v zrcadle je přece oranžová... Rychle se otočil na knihovnu...na jejich knihovnu. Hned vedle Alenky stála červená knížka. Otočil se zpět. Oranžová. Tak je to přece pravda! Sice v to doufal...a dokonce si tím byl skoro jistý, když ale teď Zbyňďa zjistil, že je to opravdu tak, že ten druhý pokoj, druhý dům, i celá jeho druhá rodina existuje, rozbušilo se mu srdce a začal mít trochu strach... Jak se dostanu dovnitř? Jak? Nějak to jít přece musí...
Zbyňďa si snažil představit, že nekouká do zrcadla, ale že jsou to dveře do dalšího pokoje. Už tomu začínal i věřit... Už neviděl sklo... Už neviděl skříň... Viděl jenom rám, který byl jako dveře...jen a jen vstoupit. Zbyňďa natáhl jednu nohu...a prošla skrz! A už byl na druhé straně! Dokázal to! Rozhlédl se kolem...
"Ahoj, tak přece jsi to dokázal!" řekl "Dvojka".
"Ahoj..." řekl trochu ostýchavě Zbyňďa, "Proč jsi mi neporadil, jak se dostat dovnitř?"
"Přišel jsi na to sám, ne?"
"Jsou tu tvoji, ...vlastně naši rodiče?" ozval se po chvíli Zbyňďa.
"Naštěstí ne! Já je tak nenávidím! Jsem rád, když aspoň někdy vypadnou z baráku!"
"Vážně?" zeptal se vyplašeně Zbyňďa, "Já mám ty svoje docela rád.."
"Vážně?" zeptal se teď překvapeně "Dvojka". "To já bych ty svoje nejradši zabil. Fakt. Už mě otravujou... Nemám je rád."
Zbyňďa se zhrozil... Copak to jde, takhle mluvit o rodičích? Vždyť na něj jsou tak hodní... Nemůžou tedy být ani na "Dvojku" zlí... Ale co když...co když je to tady úplně jiné. Jako ta oranžová knížka z knihovny... Sice má stejný název, ale přesto je úplně jiná... Ten druhý Zbyňďa taky vypadá stejně, ale chování má úplně jiné..
"Co tak čumíš?" zeptal se "Dvojka".
"Ty jsi tak zlý! Nemáš rád svoje rodiče a mluvíš sprostě!"
"A to se u vás nesmí?" poznamenal posměšně.
"Rozhodně to není pěkné!"
"No to není... Ty jsi takovej slušňák, až mě to bolí. Vypadni! Už tě tu nechci!" S těmito slovy strčil prudce do Zbyňďy, který propadl nazpět zrcadlem. Zbyňďa vstal...a podíval se na skříň. Z druhé strany na něj koukal "Dvojka". Měl ještě na tváři svůj posměšný výraz, ale pak se zrcadlo zamžilo a jeho rysy postupně získávaly stejný vylekaný a vystrašený ráz jako měl právě ve tváři Zbyňďa.
"Jsi hnusný, jsi zlý..." řekl Zbyňďa.
"Jsi hnusný, jsi zlý..." odpověděl mu úplně stejně kluk v zrcadle.
Zbyňďův zrak zabloudil do knihovny v zrcadle. I ta knížka už byla červená...tak to má být...v normálním zrcadle... Už si nikdy nebude představovat, že je tam jiný dům! Nikdy! A radši se už do zrcadla nikdy nepodívá... Nikdy.