Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Půda byla odjakživa jejím bezpečným místem. Tam se ukrývala před vším, co ji děsilo. Nikde se necítila tak dobře, dokonce ani ve svém pokoji ne; vždy měla pocit, že se v její skříni někdo schovává. A doléhal tam křik ze spodního patra.
Půda byla ideální schovávačkou pro snivé osmileté dítě. Trávila tam téměř veškerý svůj volný čas, když nemusela pomáhat s domácími pracemi nebo dělat úkoly.
Byl to velmi zvláštní svět, když jste se na něj podívali jejíma očima. Starý, polorozpadlý nábytek se změnil ve středověkou komnatu, žebřík byl mramorovým schodištěm, skříň kočárem. Jindy se seník změnil v pódium a stará baterka v mikrofon. Půda byla zkrátka místem nekonečných možností, lepším světem. Jejím světem.
Tedy až do této chvíle. V ten moment, kdy se ozvala rána, a strop nad seníkem se propadl. Po této ráně následovala další, tentokrát zněla o něco měkčeji - jak něco nebo někdo dopadl do hromady sena.
Téměř se ani nedovážila nadechnout, pozorujíc temnou siluetu, která se pomalu zvedala z kupky sena. Už už otevřela pusu, aby zakřičela, když vtom se rozhodla, že to neudělá. Přemožena dětskou zvědavostí vystoupila ze stínu, aby si nově příchozího mohla pořádně prohlédnout.
Na půdě domu jejích rodičů stál neznámý muž s výrazným strništěm na tváři, oblečený v tak ošuntělých hadrech, že se jejich původní barva změnila na tmavě šedou. Těkal očima po okolí, až jeho pohled přistál na ní. Nejdřív se zatvářil překvapeně, ale pak se jeho lehce děsivý výraz změnil na přátelský, téměř omluvný.
"Nechtěl jsem sem takhle vpadnout," řekl, a jeho hlas zněl navzdory drsnému vzezření překvapivě jemně a melodicky. "Omlouvám se. Vyděsil jsem tě?"
Zakroutila hlavou.
Muž si nervózně prohrábl vlasy. "Ty tu bydlíš?"
Přikývla.
"Myslel jsem si to. Už jsem tě tu párkrát viděl."
"Co tu děláte?" poprvé promluvila.
Muž pokrčil rameny. "Prostě tu bydlím. Jako ty. Takže jsme vlastně sousedé."
"Ale to je můj dům," řekla a hlas se jí trochu zachvěl.
"Já si ho jen půjčuji."
Na to neměla co říct. Rozhodla se, že to tedy nechá být. "Dobrá tedy. Můžete si můj dům i nadále půjčovat." Měla pocit, že by se muž cítil lépe, kdyby dostal povolení.
"Děkuji." Usmál se, velmi slušně a upřímně.
Najednou zatoužila po kamarádovi.

+++

"Rodiče mě pořád nutí, abych se rozhodla. Škola, budoucí zaměstnání, vztah, styl oblékání. Já nechci. Bojím se."
"Čeho?"
"Že se rozhodnu špatně."
"Neexistuje nic jako správná a špatná rozhodnutí. Důležité je nějaké udělat. Každé rozhodnutí nějak ovlivní svět kolem nás."
"Vážně?"
"Ano. Kdyby ses tenkrát rozhodla jinak, neseděli bychom tu spolu. Já bych někde mrzl, nebo bych byl dávno mrtvý."
"To neříkej."
"A ty by sis neměla s kým povídat. Já sám udělal spoustu rozhodnutí. Dobrých i špatných. A každé z nich nějak ovlivnilo mě i mé okolí; každé z nich mě dostalo až sem. Takže se nemusíš ničeho bát. Když budeš naslouchat svému srdci, dovede tě k tomu správnému osudu, i přes všechna špatná rozhodnutí."

+++

"Rodiče mě dneska poslali k doktorce."
"Jsi nemocná?"
"Podle nich ano. Ale mé tělo je v pořádku."
"Tak proč jsi musela jít k doktorce?"
"Říkali, že je moje duše nemocná. Pořád prý sedím na půdě a mluvím sama se sebou. Ale já jim nemůžu říct o tobě. Určitě by tě vyhnali pryč."
"A co ta doktorka?"
"Ptala se mě na spoustu věcí. Jak vycházím s rodiči. Jestli mám kamarády."
"Co jsi jim řekla?"
"Že s rodiči moc nemluvím. A že mám jednoho kamaráda, už sedm let."
"Ty jsi jí řekla o mně?"
"Nic konkrétního. Jen že mi rozumíš. Že ti můžu říct cokoli."
"A ona?"
"Nic neříkala. Jen se na mě tak divně dívala. Pak mě poslala ven a mluvila s matkou."
"Doufám, že jsi v pořádku."
"Musím teď brát prášky. Matka mi neřekla, na co jsou, ale musím je mít každý den."
"Snad ti pomůžou."
"Rozhodla jsem se správně, když jsem ty prášky začala brát?"
"Pamatuj, co jsem ti říkal. Neexistují žádná správná a špatná rozhodnutí. Jen ta, co hýbají naším životem."

+++

Přestože žádná špatná rozhodnutí nejsou, existují ta, kterých litujeme.
Existují ta, která přivedou přátele do našeho života.
Existují ta, která nás o ně připraví.
Věděla, že tohoto rozhodnutí bude litovat navždy; zároveň to však bylo něčím, co ji posunulo dál, rozhýbalo její budoucnost, změnilo její život.
A to je na rozhodnutích nejdůležitější.