Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V místnosti klapaly zvuky, které vydávaly psací stroje. V pološeru seděli u stolu dva muži a něco psali, během čehož nepronesli ani hlásku. Zdálo se, že jejich práce pro ně byla natolik důležitá, že si nevšimli příchodu profesora.

Jednalo se o malého muže s prošedivělými vlasy v bílém plášti. Nejspíše neměl příliš dobrou náladu, protože si brblal neustále pod neupraveným hustým knírem. Pomalu přistoupil k muži sedícímu blíže k oknu a uchopil jej za rameno. V tu dobu zrovna zapadalo slunce za obzor, díky čemuž bylo možné spatřit rudou skvrnu, jež se leskla v dáli.

Muž se otočil a upravil si brýle na nose. V jeho tváři bylo poznat, že má trému a přítomnost onoho profesora ho vyvedla z míry. Nejdříve otevřel ústa, jako kdyby chtěl něco říci, ale když spatřil výraz postaršího muže, instinktivně ji zavřel.
"Neděláte mi pražádnou radost, pane Mereley. Pokud to tak půjde dál, nejspíš budu muset zakročit, však víte, co mám na mysli. Vaše rodina už se těší, až vás opět uvidí, a pokud nebudete dělat to, co máte, tak nevím, nevím."

Pan Mereley zatnul pěst a pevně stiskl zuby, aby "nevybouchl" a nedostal se do ještě větších problému, než teď byl. Před pár týdny jej i s jeho rodinou unesli neznámí muži z neznámých důvodu. Donutili ho pracovat na tajném výzkumu, jenž byl natolik nezákonný, že se o něm běžný člověk ani nemohl dozvědět.

Pan Marley byl teď v úzkých, přikývl a setřel si pot z čela. Pokusil se zachovat klid a otázal se: "Je to vše pane?"
Profesor pokynul rukou na znamení souhlasu a ironicky se ušklíbl. Poté odkráčel z místnosti a silně práskl s dveřmi.
"Bobe, jsi v pořádku? Ten hajzl by měl dostat pořádně přes hubu, chápu tě," vypravil ze sebe spolupracovník, který se následně mírně pousmál na znamení, že v tom není sám. Bob se k němu vrhl a objal jej. Začal vzlykat a nadávat na onoho profesora.
"Ten grázl! Co udělal s Margaret a malým Tomem? Rozbiju mu ciferník, až se mi dostane pod ruku, ten uvidí. Mám toho dost, skoncuji to s ním, uvidíš, Phille, ten na to nezapomene!"
Philip, chápaje, poplácal Boba do zad a vyprostil se z jeho sevření. Věděl, oč jde, on sám by tu taky nebyl, kdyby ho zdraví nedonutilo.
Rozkašlal se a ihned se vrhl ke stolu, kde měl složený kapesník. Přitiskl si ho k ústům a vychrstl trochu krve. Měl pokročilé stádium rakoviny a jedinou jeho nadějí byla onen profesor, jenž měl dostatek financí na to, aby se jej pokusil vyléčit. Bohužel, když se upisoval k výzkumu, netušil, že tak i podepsal ortel nad svým životem. Povzdechl si a zamířil ke dveřím. Než odešel, pronesl větu směrem k Bobovi: "Přinesu ti aspoň kafe, když už nic jiného."

Na chodbě v tu chvíli zrovna nikdo nebyl, což bylo zvláštní. Pro něj to však nic neznamenalo. Dobře si vzpomínal, jak se několikrát pokoušel odejít a vždy s neúspěchem; kamerové systémy byly neoblomné a stráže neúplatné.
Směřoval ke svému cíli, automatu na kávu, když tu si povšiml v okně vlečených postav po nádvoří. Byla to žena útlé postavy s dvěma dětmi, kterým nemohlo být víc jak deset let.
Phill si začal domýšlet, že by se mohlo jednat o Billovu rodinu, a proto přitiskl tvář blíže k oknu. Ony zmíněné postavy byly odvlečeny ke zdi a zde se jim nasadily černé pytle přes hlavu.
Phill musel rychle jednat. Zdálo se mu, že se nejspíše chystá k popravě odstřelením, jak to viděl v mnoha historických filmech. Nevěděl, proč by to profesor a jeho kumpáni dělali, ani co tím chtěli získat, musel jednat.
Usoudil, že má nějaký čas, protože popravčí četa ještě nenastoupila, ale nebylo ho mnoho. Spatřil, že k nádvoří si to šinul profesor, a to mu vnuklo nápad. Tušil, že nejspíše on bude jediný, kdo bude mít v pracovně plně funkční telefon bez odposlechu, protože to tu řídil. Nicméně také věděl, že profesor není hlupák a nenechá jeho kancelář jen tak nehlídanou, nebo snad ano?

Phill sebral veškerou odvahu a rychle běžel do profesorovy kanceláře. Vyrazil dveře a měl skutečně štěstí. Kdyby strážný, co číhal za nimi, měl trošku více důvtipu, postavil by se na opačnou stranu. Teď leželo na zemi jeho bezvládné tělo. Phill neváhal a usedl k telefonu. Rychle vytočil číslo policie a ve spěchu vylíčil, kde se nachází a v jaké je situaci. To už ale do místnosti vešel další hlídač a vrhl se na Philla v ten samý okamžik, kdy pokládal sluchátko od telefonu.
Strhla se menší bitka, při níž dostal Phill do nosu, ze kterého mu začala téci krev. Nebyl to žádný rváč, a proto věděl, že nemá navrch. Pokusil se vytrhnout z pouzdra strážnému revolver, ten se ale o něj začal s ním přetahovat. Netrvalo dlouho a ozvala se rána.
Phill nevěděl, zda je to venku či zda už popravili Billovu rodinu nebo jestli jej zastřelil strážný. Myslel jen na to jediné, a to záchranu kamarádovy rodiny, jehož znal už od dětství.
Pohlédl na sebe a potom na strážného. Měl opět štěstí, přetlačil svého soupeře a hlaveň vystřelila na protivníkově straně. Teď měl provrtanou hlavu kulkou z revolveru. Phill měl co dělat, aby se nepozvracel, ale musel jednat rychle. Popadl revolver a utíkal k jedinému oknu, odkud bylo vidět na nádvoří. Zhluboka se nadechl, otevřel okenice a vystřelil na profesora. Minul. To už se spustilo poplašné zařízení a bylo slyšet klusání vojenské obuvi, která směřovala k němu.

Postavy s pytli na hlavě se instinktivně rozběhly po nádvoří do všech stran, což profesora značně rozzuřilo a zároveň i zmátlo.
"Přiveďte mi toho, kdo to po mně vystřelil, okamžitě! Já mu ukážu, zač je toho loket, ten se bude divit!" začal pořvávat profesor a vztekle pobíhal po nádvoří a mával rukama ze strany na stranu.

Phill zamířil znova a vystřelil. Zase minul. Začal proklínat tuhle proradnou situaci a zamířil znovu. V ten okamžik se na chodbě objevili strážní. Zamířili na Philla, ale ten už stačil opět vystřelit.
Tentokrát se již trefil profesorovi do nohy, nejspíše do lýtka. Ten se svalil na zem a začal řvát a zároveň si držet ono střelné zranění.
Phill zničehonic ucítil bolest po celém těle. Strážní jej střelili dvakrát do ramene, a proto zařval, až se to na celou chodbu rozléhalo. Padl k zemi a nevěděl co dál. Cítil, jak se mu line krev po celém těle a věděl, že už umírá.
"Do háje, tak tohle jsem podělal," procedil skrz zuby a pokusil se z posledních sil vstát. Nešlo to, jeho tělo odmítalo učinit jakýkoliv pohyb, nebylo pod jeho mocí.
"Zůstaňte ležet, nebo střelím!" zařval jeden ze strážných a bylo vidět, že ve tváři má značné množství nervozity.
"Víš, co mi můžeš," odpověděl Phill a vyškrábal se na nohy. Z posledních sil vystřelil a trefil profesora, tentokrát do hlavy. Ten se svalil k zemi v kaluži krve a už nevstal.

Další palčivá bolest. Tentokrát už Phill nevydal ani hlásku, nebyl toho schopen. Ležel na zemi a viděl rozmazaně. Před očima mu proběhl celý život. Viděl, jak si hraje s Billem, jak jdou spolu na střední a potom na vysokou, jak mu jde za svědka na svatbě.
Na tváři se mu objevil úsměv a spatřil naposledy Billa, jak běží k němu. Viděl rozmazaně, ale jeho hlas by poznal vždycky.

"Ne, nesmíš umřít, vy hajzlové, pusťte mě k němu, já vás zabiju!" křičel Bill, když viděl Philla umírat v sevření strážných, kteří ho k němu nechtěli pustit.
"Musí to tak být, žij, dokud můžeš, tohle je tvoje vstupenka na svobodu," pronesl Phill a zavřel oči. Na jeho tváři stále zůstal úsměv, který měl při poslední vzpomínce.

Netrvalo to dlouho a ozvaly se policejní houkačky. Strážní raději utekli a nechali Billa samotného. Ten se vrhl k bezvládnému tělu svého kamaráda. Setřel si slzy a začal s ním lomcovat.
"No tak, vstávej, vstávej! Nenechávej mě tu samotného, z toho se dostaneš!" křičel, ale bez žádného výsledku.
Svěsil hlavu a popadl Philla. Táhl ho ven k východu. Z každého kroku cítil, jak tělo těžkne, ale chuť po kamarádově životě ho hnala kupředu. Sešel schodiště, pošel několika chodbami a šel dál po zvuku houkaček.
Nakonec se mu podařilo dostat ven. Spatřil svoji rodinu, ale ta pro něj teď nebyla důležitá. Prodral se až k vozu sanitky, kde mu pomáhali Phillovo tělo naložit do ambulančního vozu.
"Udělám cokoliv pro to, aby mohl žít, cokoliv, jen mu prosím pomozte! Prosím!" vykřikl Bill a upadl do bezvědomí...