Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Courám se temnou nocí, s prázdnou kapsou, děravými botami a hlavou plnou temných myšlenek. Příležitostně kopu do plechovek a ležérně kývám hlavou do rytmu, jenž mi zvoní v uších, přestože nikdo jiný jej nemůže zaslechnout.
Je to zvuk dunícího vlaku a skřípot jeho obřích koles. Následný křik a panika všech cestujících, jak pod obřím plechovým monstrem sebou hází malý srnec. Chvilku bojuje, ale krev se z jeho těla line čím dál tím rychleji. Marně, za chvilku je mrtev. Ještě párkrát sice škubne, ale pak už se nehýbe.
Malá holčička se dá do pláče, volá mámu a ukazuje na nebohé zvířátko, co nejeví známky života. Ta ji začne tisknout k prsům, přestože utišit by nyní potřeboval zcela někdo jiný.
Zmatený strojvůdce pobíhá sem a tam a poplašeně se ptá, zda se žádnému cestujícímu nic nestalo. Všichni vystrašeně hledí však na jedno a to samé místo. Na mrtvolu srnečka.
Přestože by mnozí chtěli odvrátit svůj zrak, nemohou. Jsou jakoby paralyzováni tou hrůzou, co právě spatřili. Je to něco slovy nepopsatelného, něco, pro co neexistuje vhodný výraz. Takový, který dosud člověk nevymyslel. Je to něco božského a zároveň ďábelského, něco přesně mezi tím.

K mrtvému tělu vystrašeně přistoupí první osoba. Je to malý chlapec v džínových lacláčích. Víc jak šest let mu jistě nebude. Přestože je tak malý, nebojí se. Je jen trochu zmatený, přesto má víc odvahy než kdokoliv ze zde stojících. Již mu zbývá pár metrů od mrtvého tělíčka, než do něj zvědavě šťouchne prstíkem.
"Necháš toho!" okřikne ho mladá žena, na níž je vidět podrážděnost a zároveň strach o malého chlapce. Kluk instinktivně poslechne. Neví, proč nesmí, ale poslechne. Ví, že kdyby tak neučinil, jistě by dostal od mámy na zadek, což mu za to rozhodně nestojí.

Po chvilce veškerého zmatku nakonec promluví starý pán: "Měl by se zavolat veterinář. Kdovíco má to zvíře za nemoc!"
Všichni rázem začnou přikyvovat a strojvůdce začne vytáčet číslo na mobilu.
"Hálo? To je místní veterinář? No, máme tady pod vlakem zvíře? Co? Jestli je ještě naživu? Ne, nezdá se. Dobře, takže za chvíli jste tu, jo?" zahaleká muž svým dunivým barytonem a hlasitě zaklapne starý telefon.

"Mladéj, nemáš cígáro?" otáže se mne bezdomovec v otrhaných šatech, čímž mne vyruší z mého šíleného orchestru nešťastné události. Instinktivně sebou trhnu dozadu, neboť nevypadá nijak vábně a stejně tak i zapáchá.
"Nemám, nekouřím," odvětím suše, až trochu podrážděně, a přitom zrychlím do kroku, neboť další debata s tímto vagabundem je mi zcela proti srsti. Ještě slyším, jak na mě něco haleká, ale jeho slova nevnímám. Ani nechci. Jistě by to nejspíš bylo něco v tom smyslu, že jsem mizera zatracenej či že se nestydím být takový.
Po chvilce křik utichne a já se tak v klidu znovu ponořím do své muziky. Znova si přehrávám situaci, jak umírá mladý srneček, jak k němu přichází klučík a následný hovor strojvůdce. Pokaždé se nad jednotlivou částí sonáty pousměji, neboť mne nutí si vážit více života.
Hned nato navážu dalším pokračováním, jež stejně jako začátek skladby zavání chaotismem a lidským úsudkem, který je mnohdy zastřen i kouskem arogance.

"Tak prej za chvilku je tu, říkal," praví halekavě strojvůdce a z jeho hlasu lze poznat, že jistě jako ostatní i on toho má pro dnešek dost. Vývoj dnešního výjezdu v takovýto scénář rozhodně nečekal a jistě si jej bude dlouho pamatovat.

Po nějaké době přijíždí na místo i auto, na jehož boku stojí nápis "Veterinář". Všichni si rázem vydechnou, neboť očekávají od tohoto muže prorocké zázraky. Během okamžiku se spustí šepot, co bude nejspíš muž dělat se srnečkem a zda je možné, aby přitom chytli nějakou infekci či vzteklinu. Zdá se, že jediný, kdo z celé události nemá strach, je onen chlapec. Nejspíše proto, že netuší, co se vlastně odehrálo. Smrt je pro něho něco, co nikdy nezažil, a proto neví, oč vlastně jde.

"Uvolněte mi, prosím, cestu k tomu zvířeti!" ozve se vysoký hlas, který patří zvěrolékaři. Respektive zvěrolékařce. Během nepatrného okamžiku se prodere mezi stojícími pasažéry vlaku, kteří jsou stále natolik ohromeni, že se nedokáží ani pohnout z místa.
"Hm, sakra, je mrtvej. Kdybych tak přijela o něco dřív," povzdechne si doktorka, když prohlédne bezvládné tělo malého chudáčka. Následně ho začne tahat zpod kolejiště a ani se neobtěžuje někoho požádat o pomoc. Ví, že kdyby tak učinila, tak by se stejně nikdo nenabídl. Všichni jsou totiž vystrašení do morku kostí a nečině přihlížejí.

"To jsi ty, Luďku?" prohodí ke mně chlapec, jenž stojí před domem, kde bydlím společně se svými spolubydlícími.
"Jo, kdo by to byl jinej? Čekáš snad dámskou návštěvu?" utrousím naštvaným hlasem, protože mne můj kamarád vyrušil z mého orchestru. Opět! Podruhé během tohoto dne vyrušen od rozjímání. Teď dokonce před majestátním závěrem.
Nevnímám další slova, co ke mně pronáší. Jen se přihlouplé snažím usmívat, zatímco kráčím směrem ke dveřím, abych si otevřel. Nejspíš to jsou stejně nějaké hlouposti ohledně jeho života, co jsou mi vlastně šumák.
Neodbytně do mě hustí další a další várku slov, zatímco vcházím do předsíně, kde si zouvám své tenisky.
'Dej mi už sakra pokoj! Nezájem, padej!' projede mi hlavou, když se snažím soustředit. V ten okamžik konečně utichne a já se tak můžu ponořit do svého hlubokého poslechu.

Zrychleně si přehraji celý průběh sonáty. Od samého počátku, kdy bojuje zvíře o svůj život, až po příjezd a zákrok veterinářky. Zde opět navazuji snad již na zdárný konec celé skladby.

"No, tady ho nechat rozhodně nemůžu, vezmu ho k nám na stanici, tam si ho už převezmou," utrousí veterinářka a začne táhnout majestátním tělem za malé parůžky. Lidé jen nevěřícně přihlížejí, jako kdyby se dívali na zajímavý životopisný film, co získal nadprůměrné hodnocení. Koukají tak až do chvíle, než za sebou žena zaklapne dveře od auta a rázem odjede po lesní cestě.

Během chvilky na místo přijíždějí policisté a sanitka, aby celou záležitost vyšetřili. Tentokrát již však bez oběti této strašné události. Starají se, zda jsou všichni v naprostém pořádku, přitom jediný, kdo utrpěl, zde právě není. Jaká to ironie.
Všichni zmateně drmolí průběh celé záležitosti a strojvedoucí jen mlčky přikyvuje, jako kdyby se právě doznával k několikanásobné vraždě. Doktor jej chlácholí a snaží se mu pomoci, přestože je to zcela marné. Tato záležitost se mu vryla natolik do paměti, že na ni nezapomene ani na smrtelné posteli.

Spokojeně usínám ve své posteli se zazněním posledního tónu, jenž mi v hlavě sladce zní.