Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Hej, Sebe! Kam zase spěcháš? Proč aspoň jednou nezůstaneš s námi?" volal Tom na svého kamaráda.
Sebastian se po Tomovi otočil a jen prohodil něco v tom smyslu, že spěchá, ať si jde Tom užít večer, že má důležitou práci.
"Nechci vám kazit zábavu a mám práci, kterou musím přes noc dodělat. Uvidíme se zítra ve zkušebně!"

Sebastian byl zvláštní člověk. Do kapely se dostal po jednom koncertě, když slyšel kluky, že potřebují nového kytaristu. Zašel za nimi, že by si rád zahrál. Kluky jeho hra naprosto uchvátila. Bylo to přesně to, co od svého kytaristy očekávali. Jeho prsty se po krku kytary pohybovaly jako kroky tanečního mistra po parketu a tóny, které z kytary vycházely, navodily tak zvláštní atmosféru, kterou nikdo z nich nedokázal popsat. Bylo to něco tajemného, co se Sebem přišlo, ale nebylo pochyb o tom, že do kapely patří.
Od té doby proběhly jen tři zkoušky a Sebastian byl připraven vystupovat jako opravdový člen kapely. Zpěvák a frontman kapely Tom dojednal po místních klubech šňůru koncertů, protože tušil, že nový kytarista natáhne lidi a že tohle by mohlo být hodně úspěšné turné. A měl pravdu. Kluby praskaly ve švech a už při prvním úderu Sebastianových prstů o struny kytary se začala vytvářet ta zvláštní atmosféra, jaká byla, když kluci slyšeli hrát Seba poprvé. Lidé byli nadšení a chtěli další a další přídavky a Sebastianův vzhled přitahoval hodně dívčích očí. Nebyl sice moc hezký, ale vyzařovalo z něj něco tak zvláštního, stejně nepopsatelného, jaká byla jeho hra na kytaru. Tvář měl skoro smrtelně bledou, jeho pronikavé zelené oči zářily ze zapadlých tmavých očních důlků. Jeho černé vlasy mu padaly do tváře a vytvářely na ní podivnou hru stínů, která jen přidávala na jeho mystičnosti.
Kapela byla zvyklá po koncertě jít na bar a pořádně si zbytek večera užít, pobavit se s fanoušky a sbalit pár hezkých holek na večer. Ale Sebastian si sbalil kytaru, smotal kabely a klukům se omluvil, že spěchá. Bylo jim sice divné, že nechce oslavit ani svůj první koncert, který se tak povedl, ale nechali ho jít a radši se věnovali svým půllitrům. Situace se ale opakovala i následující večery po odehraných koncertech, a to se zdálo Tomovi nějaké divné, nechápal, proč by si Seb nemohl užívat s nimi, vždyť si se všemi rozumí, holky se na něj jen lepí a kapela přece pije celý večer zadarmo.
Když byl Sebastian znovu na odchodu, Tom na něj zavolal:
"Hej, Sebe! Kam zase spěcháš? Proč aspoň jednou nezůstaneš s námi?"
Sebastian se po Tomovi otočil a jen prohodil něco v tom smyslu, že spěchá, ať si jde Tom užít večer, že má důležitou práci.
"Nechci vám kazit zábavu a mám práci, kterou musím přes noc dodělat. Uvidíme se zítra ve zkušebně!"
Sebova odpověď ho moc nenadchla, skoro nic se z ní vlastně nedozvěděl, a protože měl už pár piv v sobě, rozhodl se, že si udělá takovou malou procházku a podívá se, kde jejich nový člen kapely bydlí a co tam má tak důležitého, že nemůže zůstat a pořádně se nimi opít.
Tom se schoval za kontejner na odpadky, který stál hned vedle vstupních dveří a čekal, až Sebastian trochu popojde. Ten se vydal směrem k sídlišti na okraji města, byl to rozlehlý komplex šedivých paneláků, které se tyčily na městem jako smutné mohyly. V takovou noční dobu, jako se vypravil za Sebem, tam Tom nikdy nebyl. Když byl malý, tak tam chodil s kamarády sáňkovat, protože to byl největší kopec ve městě. Teď ale na ta pěkná léta nevzpomínal, částečně působením alkoholu a částečně tmavou nocí, kde jen za mraky vykukoval kulatý měsíc v úplňku, se mu začaly v hlavě honit podivné myšlenky. Připadalo mu, že tady lidé nemůžou žít, že to je spíš pohřebiště, skladiště těl. Myslel si, že začíná chápat, proč je Sebastian tak bledý. Jeho vzhled přesně zapadal do Tomových představ o zoombie a jiných posmrtných příšerách.
Během těchto úvah se Tom najednou ocitl na samém vršku kopce, kde Seb sebejistě zamířil do betonového bludiště. Za celou dobu se ani jednou neotočil, takže Tom se s pocitem, že o něm Sebastian neví, vydal rychle za ním a dovolil si i přiblížit se mnohem blíž, než když byli teprve na cestě sem.
Sebastian přešel skrz celým sídlištěm, než se zastavil u jednoho vchodu. Tom se zarazil, nevěděl co dál. Do vchodu se bez klíčů nedostane, natož do bytu. Rozhodl se, že chvíli počká, aspoň zvenčí uvidí, v jakém patře Seb bydlí.
Nečekal ani minutu, když se rozsvítilo v okně, pod kterým stál. Bylo hned v přízemí a aby viděl, co se v něm děje, stačilo mu trochu poodstoupit. Teď už měl jistotu, že ho Seb nezahlédne, byl zahalený do tmy a měsíc byl zrovna schovaný za mraky.
Tom viděl, jak Sebastian sundává kytaru a ukládá ji vedle veliké skříně, z které vytáhl kalhoty a mikinu. Seb se převlékl, zhasl a odešel do jiné místnosti. K Tomovu velkému překvapení se rozsvítilo na chodbě domu a uviděl, jak Sebastian znovu vychází ven. Zamířil k černému lesu, který byl hned za kopcem, na opačné straně než je město. Šel dost svižným krokem, že mu Tom málem nestačil a bál se, aby ho neztratil z dohledu.
Čím víc se blížili k lesu, tím víc se Tomovi zdálo, že se se Sebem něco děje. Nevěděl, jestli tak na něj nepůsobí alkohol a čerstvý vzduch, ale připadalo mu, že za tu cestu spíš vystřízlivěl. Sebastian teď byl nějaký shrbenější a šel čím dál rychleji. Tomovi připadalo, že Seb už ani nejde, ale běží. Byl to takový zvláštní, kolíbavý běh. Na chvíli ho ztratil z dohledu, tak se rozběhl a snažil se ho najít. Mezitím vyšel měsíc zpod mraků a osvítil louku kolem lesa. Tom nevěděl, kam dál, protože les byl hustý a Seba už nikde neviděl. Chvíli tedy počkal a pak se otočil zády a vydal se podél lesa zpět ke klubu. Začal mít chuť na pivo, protože mu z té dlouhé procházky pěkně vyschlo v krku, tak přidal do kroku. Když procházel kolem místa, kde se les stáčel ke hřbitovu, který byl za městem, uslyšel slabé zapraskání větviček a přerývaný rychlý dech. Tom znejistěl a dal se skoro do běhu, ale v tom mu na záda padly tlapy něčeho strašně těžkého a drápy toho tvora se mu začaly zarývat do kůže. Když Tom ještě pootočil hlavu, spatřil v chlupaté hlavě bílého vlka pronikavé zelené oči, které ve světle měsíce zářily jako dva smaragdy.