Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sám jsem tomu nemohl uvěřit, ale bylo tomu skutečně tak. Přede mnou stála má mrtvá žena, třebas zahynula přesně před rokem. Chvilku jsem to měl jen za blud či špatný sen, ale chladný poryv větru z otevřeného okna, jenž bubnoval s okenicemi a bláznivě skučel, mne ujišťoval o tom, že je to vážně pravda.

"Co tu děláš, lásko moje, nic hrozného jsem ti nikdy neprovedl, tak nevím, proč ze země mrtvých jsi za mnou přišla. Trápí tě snad srdce mé? Něco tak neskonalého a neutěšujícího, že mě musíš v tento osudný den navštívit? Doufám, že je vše v pořádku," vypravil jsem vystrašeně ze sebe a divil se, že mluvím se zcela průhledným duchem.

Ačkoliv má milá měla hrozné boláky na obličeji plné krve a pod její kdysi ladnou šíji hlubokou táhnoucí se jizvu, dokázala mi s lehkostí meluzíny odpovědět: "Nic, můj drahý, snad jen to, že láska tě tíhne k jiné. Chápu, že samotného synka našeho nechceš vychovávat bez matčiny náruče, však nechápu, proč jsi udolal mé sestře. Té proradné ničemnici. Ano, dobře vím, že se máte brát, avšak neschvaluji vám to."
"Smím se zeptat proč, Desonér? Je to přeci tvá sestra, měla bys jí přát štěstí. A nemáš snad radost, že náš malý zůstane v péči někoho, kdo je mu dobře znám? Nerozumím tvému rozhořčení," rozpačitě jsem se vůči ní obořil, ale tím jsem v ní jenom vzbudil žal.
"Nevidíš snad, jak vypadám? Myslíš si, že z toho mám radost? Kdo by z toho měl radost," posteskla si a zavyla tak tesklivě, že mi to až vehnalo malou slzičku do očí. Setřel jsem ji, pousmál se na ni a dál se již neptal, třebaže mne tížily otázky. Nechtěl jsem ji zase rozesmutnět, protože mne to bolelo mnohonásobně více než ji, neboť jsem ji dlouho oželel.
"Pamatuj, že to ona může za to, jak jsem skončila. Drž se proto od ní dál a našeho Jozífka ochraňuj. V její blízkosti není v bezpečí. Teď již musím jít. Hlasy mých předků mě volají a já se nemohu zdržet déle. Nemohu," rozloučila se a vypařila jako pára nad hrncem.
"Počkej! Nechoď ještě," marně jsem volal, ale už tam nebyla. Namísto toho se ozval pláč dítěte a já ho tak musel utěšovat, abych jej ujistil, že se nic neděje. Sevřel jsem ho v náruči a pochoval. Přestal plakat a já si uvědomil, že jsem skutečně jediný, kdo jej může ochránit, protože mám k němu daleko větší vztah než kdokoliv jiný.

Druhého dne jsem se vydal do práce a Jozífka tak nechal u mých rodičů. Pořád mi vrtalo hlavou, co se toho večera událo, a proto jsem neodolal pokušení zajít za Annou, abych se jí opatrně zeptal, jak se věci mají.

V nedalekém lesíku jsem natrhal lesní kvítí, do hrnečku nasbíral několik malin a šel. Když jsem ji přivítal, spatřil jsem ji v náručí jiného muže, což mi připadalo nesmírně zvláštní. Než jsem se ale mohl na cokoliv zeptat, bylo my vše vysvětleno.
"Vítej, vítej, dobře že jdeš. Toto je můj starší bratr. Zrovna se vrátil a vypráví mi o mnohých cestách a dobrodružstvích, která prožil. Člověk žasne, jaká místa jenom existují. Opravdu," sdělila mi trochu překvapeným tónem.
Ihned jsem poznal, že má nějaké starosti, neboť uhýbala okamžiky pohledem a koutky úst jí až bláznivě cukaly.
"Nikdy ses nezmínila, že máš bratra. Je s ním snad něco v nepořádku, že jsi mi ho tajila? Teď by asi byla nejvhodnější chvíle mi o tom říci více. Uznej, že je víc než zvláštní, že se předtím neobjevil na svatbě tvé sestry," poznamenal jsem a podíval se na ztepilého muže, co se pomalu šoural mým směrem.
"Tak já už raději půjdu. Musím na další cesty, za obchodem. Čas mě tlačí," zakoktal svalovec a už už chtěl vzít za kliku, ale já mu to nedovolil. Stál jsem před ním a měřil si ho pohledem. Zpoza mého zamračeného výrazu bylo patrné, že teď není radno si se mnou zahrávat.
"Máš snad nějaké vysvětlení, proč jsi nebyl na mé svatbě? Chci to vědět, když svým způsobem patříš do naší rodiny. Alespoň představit by ses mohl. Je to zdvořilostí. Nebo na tvých cestách tohle nemusíte dělat? Člověk tak jenom žasne, že taková místa existují. Opravdu," pokusil jsem se napodobit Annu, která za tu dobu zrudla jako paprička, ale zachovávala si svou pohotovost.
"Ty hloupý, nevíš snad, že z toho, jak je pořád v cizích zemích, zapomenul pořádně mluvit naším rodným jazykem? A proč nebyl na svatbě? No, protože byl na svých cestách, to dá rozum přeci. A neptej se tak hloupě," pokárala mě, ale pořád mne nepřesvědčila.
"A proč tedy za celou dobu o něm nepadla ani zmínka? Máš pro to vysvětlení? No? Povídej," vyzval jsem ji a chladně ji probodl očima, neboť mi byl tento rozhovor, plný zdlouhavého vysvětlování, zcela nepříjemný.
"No proč, proč. Protože jsem se tak styděla, že tam nebyl, že jsem se nezmínila. Nikdy mě ani nenapadlo, že se někdy setkáte. Teď už plně chápeš proč. Doufám, že jsi spokojený a dáš konečně pokoj," vyštěkla a obrátila se v kout. V ten okamžik jsem také povolil v ostražitosti, protože se kolem mne chlapík protáhl, vzal za kliku a kvapně zmizel pryč.

Dlouhou dobu jsem si dával pozor na to, co má mrtvá žena říkala, ale jak se léta táhla, brzo jsem zapomněl. Stalo se tedy, že za tři roky jsem si vzal sestru mé milované. Její bratr na svatbě taktéž nebyl, ale na něj jsem si ani nevzpomenul, protože jsem se s ním setkal pouze jednou, a to krátce.

Krátce poté se můj stav začal až záhadně zhoršovat. Nejprve se zdálo, že mám obyčejný kašel, pak jsem ale začal plivat krev a hrozně se potit. To vyústilo v potíže s dýcháním, bolesti hlavy a především kloubů, co se pro mne staly pichlavými trny, které potrápily pořádně mé tělo.

Byl jsem na pokraji vysílení a měl pocit, že mi už příliš času nezbývá. Tu se ke mně přitočila má nová manželka s tím, abych se svlékl, že mne potře léčivou mastí. Považoval jsem tak její kroky za projevy dobré vůle a nijak se této nabídce nebránil.

Smrad, který se z mazlavé směsi táhl, mi připomínal kravské výkaly, tudíž mi byl hodně nepříjemný, ale o to více jsem si myslel, že bude mít léčivějšího účinku. Pálil snad za tisíc čertů a škrábal a svědil jako blechy, co celý rok nepily krev.
Proto jsem byl rád, když Anna konečně skončila s mazáním a já se chystal obléci zpět do nočního prádla, neboť mi už táhlo na záda. Překvapilo mě tedy, když mi sdělila, že musím ještě počkat, jinak nebude působit.
Pak popadla svíci, aby se prý podívala blíže pro případ, že vynechala nějaké místo. To už bylo na mne trochu moc, neboť jsem si myslel, zda se pomátla. Takhle pečlivá a milá nikdy nebývala, tudíž mě to udivovalo.
"A teď to skončím," zašeptala, což mne úplně vyvedlo z míry. Netušil jsem, co skončí, ani jak nebo proč. Nemusel jsem si to ale nijak nadále vysvětlovat, protože vítr rozrazil okenice a zapěl žalostnou píseň.
Svícen pohasl, ozval se Anin křik a nářek a já se ocitl ve tmě. Ptal jsem se jí opakovaně, co to má znamenat, ale neodpovídala mi. Dlouho jsem se proto bál opět rozsvítit, ale nakonec jsem se přeci odhodlal.

Zatočila se mi hlava a já se musel posadit na postel. Na zemi ležela mrtvá Anna. Vypadala přesně stejně, jako tomu bylo u mé zesnulé předchozí ženy. Měla napuchlé tváře a hlubokou táhnoucí se jizvu na krku. Poznal jsem tak, kdo za tím stojí.

Setřel jsem si pot z čela, protože mě to odrovnalo, ale bolestivě jsem zavýskl, protože pot smíšený s údajnou léčivou mastí dopadl do plamene, který na okamžik nabral bláznivě na síle tak, že mne lehce popálil.

Došlo mi, že ono varování ducha, co mě onehdy navštívil, mělo svoje opodstatnění. Teď už jsem chápal, že Desonér skonala skrze ruku její hamižné sestry. Té se nejprve zachtělo ukrást ji mne a posléze i můj dům, aby se zaopatřila do budoucna.

Nechtěl jsem ani pomyslet na to, jak by skončil můj syn Josef, jenž měl to štěstí, že si jej dnes nechali mí rodiče u sebe. Padl jsem na zem a dlouho plakal, protože mne má milovaná zachránila, byť jsem na ni zapomenul a její slova si nevzal k srdci.

Zakrátko se pak konal pohřeb. Kromě rodiny zesnulé a i té mé se na něm kupodivu objevil i její bratr. K tomu se ale nikdo nehlásil a ani jej neznal. Moje domněnka a především vzpomínka na to, že mě s ním podváděla, se plně potvrdila. Navíc mi objasnila mnohé z Anina chování.