Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ignác s Josefem zrovna běželi k domu, když vtom se z ničeho nic zastavili. Podívali se na sebe a ihned jim to došlo. Nemohou se přece vrátit, Němci mají psy a ti by je určitě vystopovali. Tím jim prozradí, kde bydlí.
"Co budeme dělat? Kam chceš jít?" zeptal se hystericky Josef.
"Musíme je setřást, bude to sice trvat, ale jinou možnost nemáme," odvětil Ignác a pokračoval v cestě.
"Počkej, to jako nemůžeme jít hned domů?"
"Ne. Jinak nás najdou a zavraždí. Domů se dostaneme nejdřív za měsíc."
"Tak to ne, jdi si kam chceš, já jdu domů?"
"Přece víš, že to nejde. Najdou tě," snažil se ho přesvědčit Ignác.
"To je jedno, já už na to kašlu. Stejně nás jednou dostanou, už mě nebaví se pořád schovávat," řekl Josef a běžel pryč.
Ignác se rozběhl za ním. Dohonil ho a začal mu domlouvat:
"Neblbni, to bys neudělal, vždyť to je sebevražda."
"Hodně štěstí," popřál mu Josef a běžel domů.
Ignác zůstal sám. Co bude dělat? Domů jít nemůže, v patách má vojáky SS a nemá se kde skrýt. Rozhodl se, že to jen tak nevzdá.

+++

Anna byla v kuchyni a vařila si večeři. Už šest let bydlí sama. Její otec zemřel v první světové válce, když ho sestřelili. Byl to jeden z nejlepších pilotů. Matka jí vždycky říkala, že jen ztroskotal na nějakém ostrově a nechtějí ho pustit domů, ale Anna věděla, že tomu tak není, protože její matka každý večer plakala a vždy tajila proč. Teď už ale také není mezi živými. Zatkli ji za její názory, které si bohužel nenechala jen pro sebe. Pak ve vězení zemřela.
To, co se stalo jejím rodičům, ji poznamenalo natolik, aby nenáviděla válku a vše s ní spojené. Když ji všichni opustili a ona zůstala sama, snažila se najít si muže, nakonec ale neúspěšně. Potom si na samotu zvykla a s lidmi se stýká jedině, když jde do malé vesnice Boudov na nákup, ale stejně tam nikoho nezná. Její dům, který zdědila po rodičích, se nachází asi tři kilometry daleko od nejbližšího statku a stojí opuštěný v malém lesíku.

+++

Ignác se vydal směrem pryč od vesnice, aby náhodou nenarazil na vojáky. Byl totiž partyzán a jeho fotku u sebe mají všichni Němci a hledají ho. Vydal se proto polem k nejbližšímu lesu, kde se lépe skryje. Na sobě měl oblečeny jen obyčejné tepláky a košili, přes rameno přehozen kabát. Měl štěstí, že ten večer bylo pěkné počasí, jinak by nejspíš zmrzl. Listí už totiž opadávalo a večery byly čím dál chladnější.
Napadlo ho, že půjde přes řeku, aby psi ztratili stopu a zmařil jim tak pronásledování. Sedl si na břeh, sundal boty a ponožky a pomalu vstupoval do vody. Byla studená a na dně byly malé ostré kamínky. Šel velmi opatrně, aby si něco neudělal. A jak tak postupoval řekou, pomalu se stmívalo a bylo čím dál větší chladno. Nechtěl se nachladit nebo nedej bůh onemocnět, a tak raději vyšel na druhý břeh, sedl si do trávy a čekal, až mu uschnou nohy. Chvíli si pohvizdoval a myslel na Josefa. Možná měl pravdu, co když je teď doma, čte si noviny a ohřívá si vodu na čaj, zatímco on se tu brodí a utíká před Němci. Nebo už ho třeba vypátrali a teď ho vedou do cely a brzy ho odsoudí. To teď ale není podstatné, hlavní je, že se Ignác rozhodl utéci.
Nazul si boty a šel dál směrem k malé vesnici Boudov.

+++

Anna seděla v pokoji na velkém křesle a pila čaj. Zapnula rádio, aby si mohla poslechnout večerní zprávy. Dělá to takhle už dlouho, o půl sedmé povečeří, pak si udělá čaj a jde k rádiu. Rádio a knihy jsou jediné věci, které dokáží Annu zabavit. Nebýt jich, celé dny by se nejspíš nudila. Kdysi měla ještě Mourka, což byl její kocour. Ten se ale zatoulal a už se nikdy nevrátil, kdovíco se mu stalo.
"Začínají večerní zprávy," vyrušil hlasatel Annu z přemýšlení, "dnes v deset hodin dopoledne přepadli dva partyzáni nákladní auto s municí a zapálili ho. Stalo se to mezi obcemi Německý Brod a Boudov, vyzýváme občany, kteří spatřili podezřelé osoby nebo mají nějaké informace o hledaných Josefu Abrahámovi nebo Ignáci Nedbalovi, ať se neprodleně dostaví na stanici. A nyní další zpráva..."
Anna dál seděla v křesle a říkala si: "Jen tak dál, čím více se budou partyzáni snažit, tím dříve to tu Němci zabalí."

+++

Zatímco Ignác šel, rozmýšlel se, kde by mohl přespat. Do vesnice jít nemohl, někdo by ho udal, domů taky nemůže, protože ho už teď nejspíš hlídají a prohledávají. A tak šel hluboko do lesa, kde našel malý domek na stromě, jenž si pravděpodobně udělaly děti, které si tu kdysi hrály. Vylezl nahoru, kde usnul. V noci mu byla hrozná zima, celou dobu se klepal a často se budil. Navíc kolem něj pořád krákaly vrány, jež se tu slétaly. Byla to strašná noc.

+++

Po zprávách si Anna ještě chvíli četla knihu, pak šla zkontrolovat, zda jsou dveře zamčené a nakonec se umyla. Šla spát.
Spalo se jí dobře a ráno se jí vůbec nechtělo z postele. Dlouho jen tak polehávala, ovšem dostala hlad a ten ji donutil vstát. Každé ráno chodí pro čerstvé pečivo, a ani dnešek nebyl výjimkou. Upravila se, učesala a vydala se na cestu. Většinou to zvládne asi za hodinu a půl, avšak někdy potká pošťáka, který ji sveze. Nikdo jiný touhle cestou nechodí, protože vede pouze k jejímu domu, kde cesta končí. Dnes ale potkala asi patnáct vojáků, jak si to mašírují směrem k ní. Bez jediného slova kolem nich prošla a dál si jich nevšímala.
'To je divné,' pomyslela si, 'kam asi jdou?' 'Doufám, že to se mnou nemá nic společného. Co asi hledají? Že by ty, co včera přepadli ten náklaďák?'
Dál už se tím nezabývala a pokračovala v cestě.

+++

Když se Ignác vzbudil, bylo asi deset, přesto nebyl vůbec vyspaný. Měl velký hlad, a tak si vytáhl jediné jídlo, které s sebou měl - jeden malý krajíc tvrdého chleba. Vrhl se na to a než bys řekl švec, byl po jídle. Náhle mu došlo, že ho mohou stále pronásledovat. Radši se tedy bez většího zahálení vydal směrem k Boudovu. Měl v plánu projít kolem obce a pokračovat dál na západ.
Zatím mu vše vycházelo podle plánu, dál prchal před SS a uvažoval, že by opustil stát a uprchl až do Švýcarska, které bylo neutrální zemí. Ale už nepočítal s tím, že nemá co jíst, má jen 27 Kč a ani neví, kterým směrem se vydat. Vše se ale změnilo, když našel zdánlivě opuštěný dům stojící uprostřed lesa, daleko od vesnice.
Přiblížil se k němu a začal nahlížet do oken. Nikoho neviděl. Myslel si, že je opuštěný, a tak vstoupil dovnitř. Nikde nikdo.
Zavolal: "Halóóó, je tu někdo?" Odpověděla jen ozvěna. Zavolal ještě jednou. Nic.
Někdo tu musí bydlet, je tu teplo, jako by někdo topil a nezapáchá to tu zatuchlinou. Asi je majitel někde pryč. Vstoupil do dalšího pokoje, zřejmě obýváku. Před ním bylo obrovské křeslo přisunuté u skříňky, na němž stálo staré rádio. Z ničeho nic uslyšel štěkat psa, více psů. Tak tři nebo čtyři. Začal panikařit.
'Co teď,' řekl si sám pro sebe, 'najdou mě a jsem v háji.'
Najednou uviděl v podlaze dveře, zřejmě vedoucí do sklepa. Rychle potáhl, aby otevřel. Nešlo to. Byly příliš těžké. Už slyšel, jak někdo buší do dveří.
"Okamžitě otevřete," ozvalo se.
"Vykopněte je," zavelel jiný hlas.
Pak už jen slyšel, jak se dveře rozlétly. Ignác se stále pokoušel otevřít dveře, ale nešlo to. Naštěstí pro něj si všiml, že v koutě stojí železná tyč. Ihned věděl co s ní. Zapřel ji do dveří a za pomocí páky je otevřel. Před ním se objevily schody vedoucí do tmy, seběhl po nich a zavřel za sebou. Všude byla tma. Zůstal nehybně stát a naslouchal, co se v místnosti nad ním děje.
"Všechno to tu prohledejte, někde tady musí být," hulákal hrubý mužský hlas.
"Jistě pane," odpověděl otrocky jiný.
Pak se na chvíli ozývaly jen zmateně pobíhající kroky, třískání šuplíků, vrčení psů a sem tam se rozbila nějaká váza.
"Tady nikdo není," ozval se ten otrocký hlas.
"Dobře, jdeme dál, tady to asi nikam nevede."
Ignáci spadl kámen ze srdce, hned nato ale udělal největší chybu svého života. Začal šmátrat po vypínači, aby si rožnul světlo. Potom se to stalo, jak hledal vypínač, shodil tyč, pomocí které otevíral dveře. Když dlouhý úzký kus železa dopadal na zem, zanechal po sobě ohromnou ránu. Najednou nahoře všechno ztichlo.
"Slyšeli jste? Někde dole."
"Něco třísklo."
"Tak hledejte, vy paka," obořil se ten panovačný hlas.
Netrvalo ani půl minuty, když se ozvalo: "Tady, dveře."
"Otevřete."
Uprchlík zase začal panikařit. Zběsile pobíhal v hluboké tmě po sklepě a bezhlavě narážel do zdí a věcí okolo. Shora slyšel, že mají stejně jako on problém dveře otevřít. Přál si, ať se jim to nepovede a trochu se zklidnil. Dál chodil a šmátral po podlaze, nahmatal kámen, pak další a další, nebyly to kameny, ale uhlí, dostal další nápad jak se zachránit. Rychle začal hrabat, pomalu ale jistě se nořil do uhlí, ale moc nevěřil ve svůj úspěch. Už byl připraven.
Nahoře byla situace jiná, stále se jim nepodařilo otevřít, a proto nařídil velitel dveře rozstřílet. Podařilo se. Dovnitř vniklo asi osm vojáků a začali prohledávat kousek po kousku. Jediné Ignácovo štěstí bylo, že s sebou nevzali psy, kteří by ho zcela jistě vyčmuchali.
"Někde tu musí být, tak sebou hoďte, máme málo času," hořekoval hlas.
"Pane, děláme, co můžem," vzdoroval jiný.
"To jsou jenom kecy, pohněte!" nařídil.
A přišla další šťastná chvíle pro Ignáce, ze skříňky vyběhly dvě krysy a začaly se proplétat mezi nohama vojáků.
"Pane bože," zařval ten hrubý hlas, "to snad není možné. My se sem derem jen kvůli krysám? No jasně, ten randál dělají ony! Krucifix. Okamžitě vyklidit, jde se dál. Zatímco my se tu zdržujeme, oni nám stále unikají!"
A pak vše utichlo. Zřejmě už odešli. Bylo načase, Ignáci už pomalu docházel mezi uhlím kyslík. Vyhrabal se z hromady a rozsvítil. Teď už věděl, kde je vypínač, protože ve skulině mezi uhlím mohl celou akci pozorovat. Už už chtěl vyjít ven, když vtom zaslechl skřípění dveří.

+++

Když se Anna vrátila z obchodu, hned ve dveřích ji polilo horko. Nehnutě stála, taška jí vypadla z rukou a braly ji mrákoty. Zírala na tu spoušť, vše bylo rozmlácené, talíře, sklenky, po pokojích bylo rozházeno oblečení a všude bylo bahno.
Uviděla, že dveře do sklepa, kde už asi pět let nebyla, jsou otevřeny. Pomalu scházela ze schodů, když tu náhle dostala železnou tyčkou po hlavě. S tichým chroptěním se složila k zemi.

+++

'Proboha, co jsem to udělal,' naříkal Ignác, 'vždyť to byla jen blbá ženská.'
Vzal ji, vynesl nahoru a položil ji na starý gauč. Snažil se ji probrat, ale neúspěšně. Začal dům pokoj od pokoje prohlížet a zároveň ho trochu uklidil. Když šel kolem zrcadla, zjistil, že je celý černý od uhlí. Šel tedy do koupelny, pokud se tomu tak dalo říkat. Byla to jen stará rezavá vana, vedle ní visela velká nádoba na vodu, pod kterou se topilo a nalevo byla malá škatulka s mýdly.
Rychle se umyl, ne moc pečlivě, ale tak, aby nevypadal, jako kdyby právě přiletěl z pekla.
Když se vrátil, už byla Anna při vědomí. Ležela na gauči a skučela.
"Kdo jste," zeptala se ho.
"To není podstatné," odpověděl, "omlouvám se, že jsem vám ublížil, myslel jsem, že se vrátili vojáci."
"Ten nepořádek udělali oni?"
"Ano, vlítli sem a vše rozházeli, hledali mě."
"Já vím."
"Jak to můžete vědět," podivil se Ignác.
"Vaše fotka je rozvěšena po celém městě. Asi vás ustavičně hledají," rozpovídala se Anna, "ale nebojte, já vás neudám. Stojím za vámi. Mí rodiče kvůli Němcům zemřeli."
"To je mi líto."
"Jestli chcete, můžete u mě zůstat. Už delší dobu mi schází společnost."

A tak se Ignác s Annou seznámili. V tom domě spolu žili ještě necelý rok. Za tu dobu se ve večerních zprávách hodně krát objevilo jeho jméno, ale nikdy nebyl dopaden. Pak spolu utekli do Švýcarska, kde spolu tráví zbytek života. Neměli spolu sice žádné děti, ale vedli spokojený život. Oba si našli práci a nové přátele. Teď jsou spolu velice spokojeni.