Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ulice jsou liduprázdné. Stromovka a s ní celá Praha se topí v slzách. Voda, která zmrzla za poslední dva týdny nebývale tuhých mrazů dnes taje a vytváří široké hladiny, které čeří jen prudký mrazivý vítr. Holé stromy šumí a praskají, větve divoce tancují. Je šero. Každá kapka vytrvalého hustého deště, která na mě dopadá, mi přináší jen další stesk a beznaděj.

Je mi devatenáct let a jsem studentka lékařské fakulty v Praze. Bývala jsem veselá, bezstarostná, sebejistá a šťastná. Ale nedávno se mi všechno zhroutilo.
Před měsícem se mi rozvedli rodiče. Byl to pro mě šok. V mých očích to byli dva šťastní lidé, kteří se měli rádi a žili jeden pro druhého. Ještě větší rána to ale byla pro mou devítiletou sestřičku. Jana potřebuje oba rodiče. Oni byli její domov a jistota. Mě dává zabrat škola, jsem moc svědomitá a pečlivá, nestíhám to, je toho na mě moc. Stresovalo mě to, ale až do včerejška to vypadalo jako přechodné nepříjemné období, které časem odezní.
Včera se se mnou rozešel můj přítel. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Je konec, tma, černo. Zmizel i ten poslední kousek naděje, který mi zbyl.

Sedím s Janičkou v letadle a je mi moc dobře. Je těsně po Vánocích. Z depresí jsem se dostala během měsíce a jsem zase šťastná, že žiju, jako dřív. Na pár dní jsem si dala volno ze školy a vzala sestru k moři, abychom se taky trochu ohřály a napravili pocuchané nervy. Jana je unešená naprosto ze všeho a já se k jejímu nadšení ráda přidávám. Už dlouho jsem se necítila tak skvěle.
Pilot hlásí horké slunečné tropické počasí. Za dvacet minut přistáváme na Srí Lance.

Je 26. prosince 2004 a my si užíváme 40stupňová horka, rozpálené pláže, oblohu bez mráčku a koupání v moři. Tak krásné vánoční prázdniny jsem ještě nezažila. Miluju život, a vůbec nepochybuju, že ať se stane cokoliv, všechno bude zase dobrý. Za celé dva dny, co tu jsme, mi úsměv nezmizel z tváře.

Dnes jsme měli jet na výlet do vnitrozemí, ale Janče se líbí u moře a přemluvila mě, abychom zůstali na pláži. Nakonec jsem byla ráda, že jsem svolila. Je nádherné, já se vyhřívám a podřimuju, zatímco Jana hledá mušle a staví si hrady z písku.
Ze spánku mě probudí poloradostné a polopřekvapené dětské zavýsknutí. Protřu oči. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Co to je? Ticho. Tam kde před půl hodinou byla voda je jen písek, mušle a ryby, které na souši uvízly. Nechápu, co se děje. Janě se to líbí, běží sesbírat mušle a je jako ve svém živlu. Po čase ji to přestává bavit, pak se zarazí. Je jí to divné, začala se bát.
"Co to je? Není to nebezpečný? Neděje se nic, že ne?"
Vzpomněla jsem si na dny a noci zbytečně strávené ve strachu a beznaději. Jak to bylo zbytečné. Jsem ráda, že jsem to překonala. Janičce jsem s jistotou odpověděla: "Ne Jani, neboj se, nic se neděje..."