Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Tak to máme mnoho společného! Netušil jsem, tedy takhle od pohledu, že jste také nacionalista!" pronesl nadšeně šedovlasý chlápek ve světlém obleku a s dlouhými kotletami na tvářích holohlavému mladíkovi v maskáčích a kanadách.
"Ano," na to onen mladík typicky hrubým hlasem, "pravicový," dodal.
Šedovlasý člen Monarchistické strany Čechy, Morava a Slezsko toto slovní spojení zjevně nepochopil a pokračoval v nadšeném rozhovoru dál.
"Takže také milujete svou vlast nade vše, nic není svatějšího než ona, matička naše, a vaší hlavní předností je chránit jí před nebezpečnými vlivy hromadné moci?"
Byl zjevně povznešen nad svou už roky učenou řeč, tak pozoroval mladíkův obličej, jak zkoumal jeho reakci.
Mladík chvíli přemýšlel, pak na monarchu ještě povzneseněji pohlédl a vypravil ze sebe: "Ano, také chráním naši zem před masami...hlavně když jsou jiné, než bílé."
Monarcha mluvil dál, ale to už jsem se odvrátil a mazal zase zpět k baru, kde jsem ještě před chvílí pobýval a zrovna jsem dost politoval toho skutku, že jsem to tam opustil. Sedl jsem si na stoličku, poručil si Absinth a celkově si užíval toho, že je pití pro tuhle akci zadarmo. U vchodu sem sice stojí jakási kasička...ale zatím mě ani nenapadlo tam něco vhodit. Dostal jsem Absinth.
Kopl ho do sebe.
Žaludek mírně poskočil a s ním celé tělo.
Byl výborný.
Otočil jsem se a bedlivě sledoval veškeré dění.
Téhle akci, pokud se to tedy dá jako akce nazvat, se říkalo Sraz menšinových politických stran...a obecně se jí zúčastnili členové těch politických stran, které při volbách dostali pod 0,9 % hlasů. Byli tu strany těch nejrozmanitějších jmen a zaměření, které byly často šílené a nereálné.
Já tu k nikomu vlastně nepatřil. Nicméně jsem přišel jako zástupce Strany temného učení Čech, Moravy a Slezska. Jednomu mému kamarádovi, členovi tohoto spolku, nijak nevoní, že by měl kdesi sedět a něco poslouchat. Neboť jako satanista by rád ležel, stál, seděl nebo dělal stojku, dle svého uvážení kdekoli a kdykoli, aniž by se někoho ptal. A co se týče toho něco poslouchat, on se smíří jen s tím, když je poslouchán...opačně to nepřipadá v úvahu.
Jak si tak sedím u toho baru, přijde ke mně mladej kluk, vyhublej, s rozcuchanými vlasy, náušnicí v uchu, bledou pletí a hluboce zapadlýma, těkajícíma očima. Košili měl vytáhlou z kalhot a konec kravaty mu koukal z otevřeného poklopce.
"Vy jste od satanistů?" zeptal se. Otočil jsem se k němu a on uhnul, jako kdyby se mě bál.
"Jo. A vy jste co?" zeptal jsem se pro změnu já.
"Strana Závislých," odpověděl s očima sklopenýma k podlaze. Celý se třásl. Když na mě konečně znovu pohlédl, jeho zornice zabíraly snad celé oči, ty právě na dálku doslova žrali mou cigaretu.
"Nemáte žváro?" zeptal se.
"Co?...jo, jo....to bych měl...nechcete si přisednout?"
Sedl si, objednal si nějaké pití a mlčel. Uvítal jsem to, neboť není nic horšího, než kecající fanatik...a jako že dneska je jich tu dost. Uslyšel jsem za sebou nějaký hluk, otočil jsem se a zjistil, že to nic není. Právě dorazili členky Kompromisní strany. Všechny blonďaté, všechny v růžových šatech s růžovými kabelkami.
Příchod členek této strany hlavně pobouřil členy strany anekdot, kteří usilují o smazání stávající ústavy a její nahrazení ústavou vytvořenou převážně z anekdot, neboť věří, že ve vtipech je nejvíce pravdy.
"Jaký je váš volební program?" zeptal se mě člen Strany Závislých. Ta otázka přišla jako podpásovka, neboť jsem si ten NÁŠ program ani nestačil přečíst. Pokoušel jsem se najít nějakou vhodnou formulaci.
"Náš program...ééé...no....podpora učení v Satana na základních školách....myslím....taky omezení pravomocí církve....no....to je asi všechno."
Oči se mu rozzářily jako malému děcku při pohledu na stánek s cukrovou vatou.
"Tak to máme mnoho společného!" vypravil ze sebe.
Tato věta tu dneska zazněla už tolikrát, že jsem na ní dostával alergii.
"Náš volební program chce zrušit zákony o zákazu psychotropních látek a obecně o vyhlášení svobody všem závislým....máme za to, že se to povede, až když dokážeme zrušit vládu...taky chceme obecnou podporu a pochopení už od základních škol.... Naše strany by se mohly spolčit, nemyslíte?"
Bože. Další fanatik. Docvakl jsem tu trošku Absinthu na dně sklenice a mlčel. Nevím, jestli to člen strany Závislých pochopil, ale mlčel taky.
Nalevo od nás seděla strana Bezprizorních, složená ze samých bezdomovců, kteří se zrovna dohadovali o snížení cen alkoholu. Napravo zase členi Apatické strany a ti jen mlčeli a s úsměvy hleděli do svých sklenek.
Od člena strany závislých mě naštěstí zachránil pořadatel akce, jenž otevřel dveře do velkého sálu a sezval všechny dovnitř. Beze slov jsem se zvedl ze stoličky a upaloval ke dveřím.
Sál byl obrovský. Ale všichni ti lidi se do něj bez tak vejdou jen tak tak. Sedl jsem si do rohu úplně vzadu a byl poměrně dobře naladěn, neboť jsem měl v prsní kapse ještě ulitou placatku, která mě příjemně hřála na srdce.
Chvíli trvalo, než se všichni usadili. Srazu se účastnilo celkem asi padesát stran...každá strana má jednoho až pět zástupců; celkem něco okolo sto, možná sto padesáti lidí.
Když jsem na tenhle sraz dorazil, dostal jsem tužku a papír, ať prý napíšu stranu, která by podle mě měla začít řečnit jako první.
Na papír jsem napsal tu svou...pak jsem zjistil, že i všichni ostatní napsali tu svou. Proto tu první nakonec vybral pořadatel.
Když se konečně všichni usadili, přišel za řečnický pult chlápek ve žlutém saku a růžové košili. Hned na první pohled bylo poznat, že jde o člena Empatické strany. Pořadatel mu strčil do ruky štos papírů. Empatik šilhal ze strany na stranu, bylo vidět, že má strašnou trému. Vzal mikrofon, dlouze se zadíval do papírů a pohybujíc rty pročítal text. Poté se ustrašeně zahleděl do hlediště.
"Dobrý den," vypravil ze sebe třesoucím se hlasem. Členi anekdotické strany se začali smát, čímž mu na sebevědomí nepřidali. Jedna z nejpočetnějších stran, Pedagogická strana Čech a Moravy, je dlouze sjela pohledem.
"Chtěl bych vás..eee..jménem své strany přivítat...eee...na dnešním sjezdu menšinových politických...eee...stran. My...eee...tedy..naše strana...všichni chápeme vaši situaci...eee...máme pro vás..pochopení....eeee...
Všichni se posmívali. Mně ho bylo líto, měl se před tím něčeho napít, to pak tréma opadne. Vedle mě se posadila dvojice ze strany levicově germanistické. Jejich strana si zakládá na nahrazení anglikanismů germanismy v televizi, časopisech i novinách.
"Chce se mi rauchnit," řekl jeden germanista druhému.
"Tak jdi, ale šnejlni, než se něco etvasne," na to ten druhý.
"Naše strana...eee...chceme se postupně vciťovat...eee...do psychiky obyvatel této země...eee..chceme založit jakousi...eee...pre...preee...premisu! Premisu veřejného hlasování."
"Referendum ty debile!" zařval někdo.
"...eee..ano, referendum, děkuji."
Trvalo by to déle. Ale zachránil nás pořadatel, když rafinovaně vnikl na pódium a empatikovi cíleným a cvičeným chvatem odebral mikrofon s třesoucích se rukou.
"Dobrá, dobrá, já děkuji tady pánovi, děkuji za jeho návrh a názory. Prosím, aby se tamhle posadil na židli a ohlásil další stranu."
Empatik kvůli trémě nemohl ani pořádně chodit. Když si konečně sedl, tak dlouho vybíral další stranu, která měla řečnit. Poté ukázal stojícímu pořadateli papír, kde prstem označoval řádek. Pořadatel přišel k mikrofonu a ohlásil.
"Jako druhý nám své názory přijde prezentovat zástupce SBB!"
Z hlediště se zvedl nějaký chlápek v kožených volných kraťasech, v kostičkované košili a sandálech. Měl mastné vlasy a týdny neholené vousy. Uvažoval jsem - tedy podle vzhledu -, co je to za stranu.
"Dobrý den," ohlásil chlápek, "jsem tu, abych vás seznámil s programem naší Strany brněnských básníků."
"Táhni!" zařval člen Strany brněnských prozaiků sedící přede mnou.
"Naše strana souhlasí s programem strany moravských nacionalistů. Pokud jste stejně jako my četli jejich volební program, jistě souhlasíte se snahou odpojit Moravu od zbytku státu."
Pak kecal o básních a o zařazení předmětu Moravský jazyk do všech škol nově vzniklého státu. Potom o vyhoštění všech obyvatel, pokud mají ryze české předky až do pátého kolene a nakonec o zákazu vjezdu všech vozidel, jejíž registračka obsahuje písmeno A. Někdo vyhodil na pódium rajče.
Bohužel se netrefil.
Jako další strana byla ohlášena SIT. Strana informačních technologií. Přišel další chlápek, na kost vyhublej, s rozcuchanými vlasy, brejlemi a černým tričkem, jehož obrázek ukazoval tučňáka s kulometem, jak na krásné, zelené louce střílí do znaku Windows.
"Dobrej," pozdravil.
Člen strany brněnských básníků sebou trhl.
"Naše strana chce prosadit na IT trhu i jiný operační systémy, než jsou ty zasraný Windows." Mluvil deset minut o nevýhodách Woken, většina lidí mu přisvědčila, neboť přesně odhadl i jejich problémy. "Dále...chceme i jiný programy i hry, jež fungujou i v systémech Linux, Macintosh či Apple, neboť starej Doom nás už pořádně mrdá."
S tím už tolik lidí nesouhlasilo, ale budiž.
"Poté by nás potěšilo, kdyby byla práce Ajťáků lépe placená, neboť musíme živit nejen počítače, ale i codeky, tiskárny, Internet, antiviry či hladovou bestii ČEZ.....a taky rodinu, to je jasný." S tím už nesouhlasil nikdo. Napadlo mě, že jen tak, pro prdel, zvolám "Hurá..." nebo něco podobnýho....ale rozmyslel jsem si to. Chudáka Ajťáka vypískali. Ukázal jim prostředníček a naštvaně odešel ze sálu.
Poté přišla na řadu strana pravicových tradicionalistů. Na pódium vstoupil slušně vypadající chlápek v saku a červené vestě, oholen se zastřiženými kotletami. Mnoho jiných stran se od něj distancovalo, jen přišel na pódium.
Tak například členky Kompromisní strany vytáhly z růžových kabelek Cosmopolitany a dělaly, že umí číst.
Člen monarchistické strany provokativně vyučoval etiketu člena Bezprizorních vedle sebe.
Všichni tři členové strany informačních technologií najednou otevřeli své notebooky.
Člen strany závislých počal vytahovati z kapes lžičku, citrónovou šťávu, zapalovač a pytlík s cukrem.
Brněnští básníci i brněnští prozaici zadumaně škrábali do bloků.
Apatici si ho nevšímali.
"Dobré jitro..." načal opatrně tradicionalista a posunul si mikrofon co nejšetrněji k sobě. V hledišti to zašumělo.
"Ani ne...." brbl si sám pro sebe anekdota. Ajťáci vedle se krátce řechtli.
"Cílem naší strany je udržení starých českých tradic. Prosazování a propagace našich nápadů přes média.....také chceme prosadit trestnou hranici, nebo možnosti řízení automobilu, pití alkoholu a kouření až ode jednadvaceti let."
Někdo ze strany moravských nacionalistů po něm hodil pomeranč. To však tradicionalistu nerozhodilo. Byl nervózní z anarchisty v první řadě, třímající v každé ruce rajče.
A vůbec.....začínal tam být bordel.
"Mlčte! Mlčte! Sklapněte konečně!!!" zařval postavší se člen pedagogické strany. "Nechte tady pána mluvit!!! Na každého vyjde!!"
"Ano, ano....děkuji..." na to tradicionalista. "Naše strana uvažuje i o úpravě školství. Znovuzavedení tělesných trestů..."
Z pedagogických řad se ozvalo souhlasné brumlání.
"....kouření kantorů v kabinetech...."
"Znovu se z pedagogických řad ozvalo souhlasné brumlání.
"....a také manželské omezení kantorek.....jistě chápete, že učitelky by se neměly vdávat...."
A chvilka absolutního ticha.
"COŽE???!!!!!!"
Rázem vyletěla ze židle z řad pedagogických mladá holka....hnusná, brejlatá, trochu při těle....ale mladá. Tu rychlost, jakou se dostala na pódium, nikdo nechápal. Jen co tam přiletěla, vrazila tradicionalistovi facku. Tradicionalista neotálel a taky jí vrazil facku. Anarchista se bleskově postavil a mrštil oběma rajčaty. Trefil jak ji, tak jeho. Anarchista byl následně vyřízen těžkými kabelkami členek kompromisní strany, neboť ubližovat ženám se nemá.
"NECHTE HO BÝT!!!" zaječel přiběhnuvší empatik, "já chápu, že vás to štve ale......"
Dostal kabelkou a upadl do bezvědomí.
"Do prdele, do prdele, do prdele..." opakoval dokola pořadatel, když zbaběle opouštěl sál. Chtěl mu v tom zabránit jeden Ajťák, nicméně do něj pořadatel strčil a nebohý Ajťák upadl do řad ke Germanistům.
"Sorry...." omluvil se.
"COŽE?????" zaječel germanista, vzal Ajťáka a mlátil ho hlava nehlava. Sem tam praštil někoho jiného, takže to šlo jak nárazová vlna. Nácek trhal monarchovy pejzy. Prozaici a básníci, jen co si navzájem roztrhali bloky, se začali bodat tužkami. Anarchista mlátil bez rozdílu všechny. Apatici seděli a koukali. Bezprizorní chodili sálem a zraněným kradli šaty. Někdo hodil na pódium molotovův koktejl. Mezitím tradicionalista strčil do pedagožky a ta přistála kdesi v prvních řadách. Až pak si uvědomil, že za ním hoří a rázem skočil za ní. Na pódiu chytl těžký červený závěs, a jak oheň čím dál tím víc postupoval k papundeklovému stropu, tím víc si lidé nažhavení do rvačky začali uvědomovat, že je čas sál opustit. Panika vzplála stejně najednou jako sál. Lidi utíkali k rozměrným dveřím, které jim byly náhle vlastně malé, mačkali se na sebe jako armáda frotérů a když někdo neječel, tak byl buď v bezvědomí, nebo mrtev. Kdo upadl, byl následně ušlapán.
Stále jsem seděl a stále nechápal situaci. Lidi kolem přeskakovali sedadla, jako by jim ulička přišla jako nejhloupější cesta. Dosud na mě nikdo nešlápl. Zhluboka jsem upil z placatky. Byl jsem rád, že je konečně konec.
A ani jsem si v celém tom brajglu nevšiml, že vedle mě stále někdo sedí, vlastně, všiml jsem si toho, až když promluvil.
"Ego Vos Benedictio in nomine Magni Dei Nostri Satanas."
Užasle jsem na dotyčného pohlédl, přejímavě si v hlavě, co mi právě řekl. Usmál jsem se a odpověděl:
"Ave Satanas. Ave domini Infri."
Také se usmál. Možná jsem si ho nevšiml jen proto, že byl černej jako já. Kývl směrem k mé placatce.
"Nemáte ještě trochu?"
Užasle jsem otevřel a zase zavřel ústa.
"Ale ale....to ani nevím, jestli by to bylo možný...."
Kněz si sáhl na krk a jedním elegantním tahem strhl kolárku, jenž ještě elegantněji zmizela kdesi v jeho kapse.
"Já myslím, že zrovna dnes je možné všechno."
Přikývl jsem. Stiskl mou placatku a zhluboka upil.