Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím na rozkvetlé louce a pozoruji let motýlů, sedají z květiny na květinu a ochutnávají nektar lučního kvítí. Vypadá to, že jim nejvíc chutná pampeliška. Jak by také ne, dělá se z nich med, který chutná letním vánkem a sluníčkem. Ale zdá se, že létají i z kopretiny na kopretinu, pro to se jim také nedivím. Něžné kvítky s nevinnými lístky, výmluvnými lístky. Každá kopretinka se sama ubrání. Svojí hranou bezbranností se každý její nepřítel neodváží její něhy dotknout. Snad, že by se sám nakazil a byl by lepším. Jen berušky jedna vedle druhé si mezi kvítky hrají na schovávanou, a kdyby je snad někdo našel, roztáhnou křídla a vydají se vysoko do oblak. Sedím a dívám se na třepotání motýlích křídel, barevná harmonie se blýská probleskováním světla. A tenhle motýl má červenou nebo růžovou barvu. Míhání křídel je neúnavné, ani zbarvení nejde rozeznat. A přec jsou tak nádherní. Babočka admirál už zkroutil sosák do ruličky a odletěl do stínu lopuchového listu. Jeho místo vystřídala bzučící včelka jedna, druhá a najednou je jich tu sto, počkat 352, už jsem to ani nedovedla spočítat. Rojily se a braly pyl do košíčků. Tráva je tak zelená, že zelenější barva by se stěží hledala. Každé stéblo měkké, vláčné. Ohne se, ale v zápětí se narovná. Každý kvítek slabě voní, dohromady voní celý palouk, až se motá omámením hlava.
Do takové milé postýlky si lehnu. Zavřu oči a začnu snít, když tu najednou cítím polibek, teplý vroucí polibek. Krve by se ve mně nedořezal. Ze snění jsem byla vytržena. "Kdo? To snad?" Vyskočím. Můj úlek je děsivý. "Kdo by mi tohle udělal. Proč by to někdo dělal?" Ani se neotočím, utíkám pryč jak to jen jde, utíkám se schovat do bezpečí stromů, utíkám co mi síly stačí. Vyčerpáním se mi podlomí kolena. Můj tep srdce je tak neuvěřitelně zrychlený. Myšlenky mi víří hlavou a nechtějí a nejdou se uspořádat. "Stop. Přestaňte." Rozhlédnu se kolem, kam jen dohlédnu stromy. Vysoké štíhlé jedle, košaté buky a habry. Hrabankou si klestí cestu mravenčí dálnice až k mraveništi. Opět se má pozornost obrátí do mě samé. "To si jen tak někdo přijde a začne mě líbat? Co si jen myslí? Se mohl aspoň zeptat. Říct kdo je." Slzy se mi derou skrze zavřené oči. Jedna kapka spadne na zem a odhodí tucet mravenečků stranou. Utřu si oči a přemítám dál. "Co to mělo znamenat? Jak si to mohl někdo dovolit? Vždyť je to sprosté. Nechci vědět, kdo to byl. Ale líbat umí. Co kdybych? Ne, co mě to napadá."
Rozhlédnu se podruhé a jemně slyším zurčení potůčku. Co bych tam tedy nešla? Můj krok je lehký. Už ani udýchaná nejsem, jen to srdíčko stále buší jak o překot. "Muselo mě to tak rozhodit? Jedna jediná pusa. Ta troufalost. Jsem snad nějaká ocumlávací pana? Viděl snad někdy někdo něco takového? Proč to muselo začít u mě? A co když jde za mnou?" V tu ránu mnou projel blesk strachu. "To ne, to není možné. Běžela jsem přeci tak dlouho. Co když? Ne, nebudu se bát. Koho bych se bála, nějakého zbabělce?" Stejně jsem se třást bázní nepřestala. Konečně jsem došla k potůčku a namočila si ruce do křišťálově čisté vody. Byla ledová, a tudíž osvěžujíc. Opláchla jsme si obličej. "Kdo to jen mohl být? Přece nikdo to nebyl a někdo to být musel. Sakra, se toho snad nezbavím. Jak ten líbal krásně."
V tom to za mnou skutečně zašustilo. Pane Bože. Upřela jsem zrak do jednoho jediného bodu a čekala, co se stane. Nic, nehnula se ani větvička. Musí tu být tak hustý porost? Uběhne pár chvil, pár minut, nic se neděje. Třeba se mi jen něco zdálo, jsem pro dnešek vylekaná až až. Skloním hlavu k potoku, abych si umyla čelo. Znovu slyším šum. Napřímím se tak rychle, že bych to od sebe sotva čekala. Já se vážně bojím. Klepu se po celém těle. Nevím co mám dělat. Volat o pomoc? Utíkat? Začnu téměř plakat. "Jdi pryč," jen hlesnu. Nejsem schopna promluvit jedno jediné slovo. Hrdlo mám stažené. Jeden jediný pohyb a snad omdlím. Les se rozestoupí a je to on. "To snad není možné. Kde se tady bere? Jak se tu vzal? Co tu dělá. Je to vážně on." Stále tak krásně zelené oči. Vlasy rozcuchané mu padají do obličeje. Ty hluboké oči. Nemůžu se jich nabažit. Každá vteřina je věčností. Naplněnou věčností. Nemůžu z něj odtrhnout zrak. Jde ke mně jistým pomalý krokem. "Co tu chce? Že by si mě byl přece jen všimnul? Já jsem nebyla pro něj jen vzduch?" Jestliže mi srdce předtím bilo, teď mi div nevyskočí z hrudi. "Klid, klid." Nepomáhá to. Každým dalším krokem se mi víc podlamují kolena. On se nezastavuje, je stále blíž. Nemůžu se ani hnout. Nemůžu dýchat. Je tak blizoučko, že vidím každou jeho řasu. Nepromluvil ani jediné slovo. Nebylo to potřeba. Pevně a přece něžně mě vzal do náručí. Políbil. On mě políbil. Štěstí ze mě sálalo. "Ale vždyť to je on. Ten prevít. Můj miláček." Už mi to nevadí, nevadí mi nic. Nedržet mě uletím láskou. "Jak jsem mohla být tak hloupá, tak přeci může líbat jedině on." A motýlci poletují, šimrají mě po celém těle...