- smyšlený příběh
Minulé léto jsme jeli na týden k babičce do Jablonného v Podještědí. Týden začínal moc dobře, užívali jsme si každý den, jak se jen dalo, ale vždy se něco událo. Pro mne byl "krásný" týden u babičky horor. Nebylo dne, aby se někomu něco nestalo. Hned druhý den, co jsme přijeli, jsme šly s mamkou vařit oběd, připravovaly jsme uzené s knedlíky a se zelím. Nejdříve jsme uválely knedlíky a poté jsme začaly připravovat zelí s uzeným. Mamka dala uzené maso do papiňáku a mně se zdálo divné, že pára utíká všude jinde, jen ne tam kde by měla. Zakřičela jsem: "Pozor!" Jen jsem to dořekla, papiňák vybouchl a mamka řekla: "A máme vymalováno, babička nás zabije..." Když přiběhla babička, spráskla ruce a vyjekla: "To se vám zase povedla věc" a začala se smát. Ten den jsme si nakonec všichni dali párky s knedlíky a se zelím. Druhý den jsem se šla s bratránky a sestřenicemi vykoupat do rybníku, který máme za barákem, ačkoliv já se štítím ryb. A tak mi stačí, když o mě ve vodě něco jen trochu škrtne a já už se topím. Po dlouhém přesvědčování, abych do vody vlezla, se stalo to, co jsem říkala - zakřičela jsem: "Pomoc, něco o mě zavadilo!" Bratránek se otočil a říkal, ať tedy plavu zpátky, jenže já už se začala topit, protože vedle mě vyskočil kapr a skočil mi na ruku. Stačila jsem ještě vykřiknout "po..." a už jsem byla pod vodou. Další výkřik byl "...moc". Bratránek skočil do vody a plaval pro mě. Naštěstí pro mě doplaval brzy, takže vše dopadlo nakonec dobře. Zbytek dne už se nic nestalo, ale mě začínalo být divné, že už podruhé se něco událo. Další den jel děda narychlo do práce, volali mu: "Tondo, honem, vybouchla nám kotelna!" Děda vzal auto a jel odstranit následky po výbuchu a opravit kotel. Ten den jsme si všichni začali říkat, že se děje něco divného, že není dne, aby se nic nestalo, ale nakonec jsme se tomu zasmáli a řekli si, že je to jen náhoda. Den poté se na nás přijela s Kněžic podívat teta s malým Matějem, protože se nevídáme tak často. Malý Matýsek je kvítko, pořád lezl někde po výškách. Jen jsme s mamkou zakřičely: "Matěji, neblbni, spadneš a rozsekneš si hlavu..." tak se tomu také stalo. Matesovi se přimotala do cesty Dina, náš pes, a on přes ni přepadl a rozsekl si o chodník hlavu, takže jsme ihned startovali naše auto a pospíchali jsme s ním do Liberce do nemocnice na šití. Když jsme přijeli do nemocnice, pan doktor se jen smál a říkal: "Á, Matýsek, náš stálý pacient, copak se stalo tentokrát?" A Matýs už automaticky jen povídá: "Zase hlava..." Ten den babička začala pátrat, co se to vlastně děje, najednou si vzpomněla a vyjekla. "Ach ne," tak se lekla, že upustila hrnec s vařicí vodou na zem... Naštěstí se nikomu nic nestalo. Zeptala jsem se tedy babičky, co se děje a ona nám začala vyprávět příběh o zakletém týdnu, za který prý může špatná labilita hvězd. Vyprávěla jí ho její babička. Ale my jsme tomu nedávali velkou váhu, přešli jsme to se smíchem. Další den jsme se vydaly já a nejstarší děcka od tety a strejdy pro vodu ke studánce. Jelikož jako nejstarší děti jsme jen děvčata, tak jsme se samozřejmě bály někam jít, ale nedaly jsme to na sobě znát. Šly jsme až v podvečer. U studánky, ze které teče ta nejlepší voda, co jsem kdy pila, jsou skály a nějaké podzemní chodby a já zvědavec jsem přemluvila ostatní sestřenky, aby si to šly se mnou projít, slibovala jsem jim, že se co nejdříve vrátíme nazpět, ale to jsem neměla slibovat, protože jsme se ve skalních chodbách zabloudily. Když jsem uviděla oheň, zakřičela jsem: "Holky, vidíte, je tu oheň, zapálíme si klacky a půjdeme nazpět." Mezitím nás už začaly hledat rodiče, uslyšely jsme hlas, myslely jsme si, že jsou to rodiče, a tak jsme se vydaly za hlasem, což jsme neměly dělat. Ozývalo se jen: "Haló, je tu někdo??" Ale my jsme šly hlouběji a hlouběji do skal a když jsme došly nakonec, což nás udivilo, vyděsily jsme se, když tu Petra zakřičela: "Pomoc, úchyl!" Vtom už cizí chlap rozevřel kabát a křičel "eso peso". My okamžitě začaly ječet a během dvou minut přiběhl táta se strejdou a vyřídili si to s panem úchylem po svém. Jak taťka říkal, kouknul se mu na zoubky. Strejda nás mezitím vyvedl ze skal a zavolali jsme policii. Hned jak jsme všichni došli domů, zalehli jsme a další den jsme se s mamkou a taťkou jeli podívat do Liberce. Sourozence jsme nechali u babičky a doufali jsme, že už se nic nestane. Najednou jsme s mamkou spatřily takový krámek s botami a doplňky. Hned jsem začaly na tátovi škemrat peníze, ať nám něco dá, že to chceme mít jako suvenýr z dovolené, ale tatínek jen se smíchem odpověděl, že nemá peníze, ale že dojde radši vybrat, protože bychom prý pořád škemraly. Tak taťka odkráčel do banky a my jsme zašly do krámu si vybírat botičky a různé další blbůstky. Najednou jsme uslyšely hluk a já jen vyjekla "táta". Ano, jak jsem předpokládala, banku přepadli. Po hodině výkřiků od policistů "vyjděte ven s rukama nad hlavou" konečně vyšli, ale pro nás bylo zděšením, že táta byl jako rukojmí. Zloději požadovali vrtulník a 1 milión korun. Nakonec policisté splnili jejich požadavky a oni tak propustili našeho tátu. Poté bylo slyšet z nedaleké vysílačky "please call FBI". Po velkém zděšení jsme jeli k babičce, měli jsme toho ukrutného týdne dost. Ani ty boty jsme si nekoupily, protože jsme se bály, abychom si na nich poté nezlomily nohu, nebo tak něco. Po příjezdu k babičce táta začínal vyprávět svůj příběh, všichni ho s vykulenýma očima poslouchali a byli moc rádi, že se mu nic nestalo. Ten den jsme se rozhodli, že ráno pojedeme domů! Druhý den jsme vstávali v 6 hodin, abychom nejeli ve velkém pařáku a aby sourozencům nebylo špatně. Kolem půl 7 jsme vyjížděli domů, se všemi jsme se rozloučili a byli rádi, že jsme vyvázli ze všeho živí a zdraví.
