Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Temným lesem uháněl na sklonku dne malý dostavník. Kočí popoháněl koně jako divý, chtěl na místo dorazit před setměním, neboť za tmy jsou tahle místa velmi nebezpečná nejen proto, že tu mají údajně řádit krvežízniví vlci, ale i kvůli pověrčivosti místních. Ti se do lesa -který je údajně prokletý a za noci pohlcuje ty, co do něj vstoupí - bojí více než smrti.

Když kočár dorazil na místo určení ke starému, celkem zachovanému domu, vystoupil z něj postarší pán v černém kabátě a v noblesním šedém klobouku se sněhově bílou přezkou. Kočí mu položil kufry před dveře a chystal se odjet, ten člověk mu v tom ale zabránil se slovy: "Posečkejte, kam pospícháte?"
Pohlédl na kapesní hodinky a odpověděl s jistým napětím: "Je lepší být za tmy doma, zvláště v podzimních a zimních dnech, kdy to riziko bývá největší."
Jaké - to již nepověděl. Místo toho vyskočil na dostavník a popohnal koně a ani ne za minutu byl mimo dohled. Starý muž zatím vešel dovnitř.

Oč vlastně jde? Ten starý pán je tu pracovně, jmenuje se Arnold Flech a živí se jako notář. Před nedávnem v tom starém bavorském domku zemřel jeho kamarád z fronty, Peter Weber. Pokládal za povinnost najít jeho závěť, pakliže nějaká existuje. Počítal, že se zde nějakou dobu zdrží, a tak si vzal s sebou osobní věci a docela se těšil na trochu odpočinku, kterého si v rušném Berlíně moc neužije. Avšak netušil, co ho bude v dalších dnech čekat.

Hned v ten večer se pustil do hledání, místností tu bylo dost. Dole kuchyň, koupelna a obývák, nahoře velká ložnice s pracovnou. Právě nahoře v pracovně se nacházela spousta různých listin ve stole a knih v regálech, kde bylo založeno dost papírů. Vesměs ale nic použitelného, za život lidé nasbírají spoustu smluv, ať už pracovních nebo o koupi, a jiných papírů. Nicméně rodiče mu již zemřeli a ženatý nebyl. Zatím tedy nic, s čím by se Flech spokojil.

Kolem dvanácté hodiny celý utahaný ulehl na gauč v obýváku a chtěl si pustit rádio. Vždy se mu při jeho poslechu usíná lépe. Teď ale usnul doslova okamžitě, takže si nic pustit ani nestihl. Probudil jej až kolem jedné hodiny v noci podivný šramot seshora, někdo tam jakoby šustil papíry. Flech okamžitě uchopil malý revolver, co míval pro každý případ u sebe, a vydal se nahoru v domnění, že jsou tam lupiči.

Už při výšlapu do schodů ten zvuk pominul a ani v ložnici, ani v pracovně se nikdo nenacházel. Jen někdo zmuchlal papíry, co nechal Flech ponechané na zemi, a hodil do koše. Kdo? Proč? Na tuto otázku zatím Flech neznal odpověď, avšak vysvětlil si to přepracovaností a že to nevěda udělal předtím sám on. A co se týče toho zvuku, považoval jej za pouhý sen. S klidem na duši tedy vyrazil dolů a usnul opět na gauči.

Při usínání myslel na Petra, jak mu říkal. Častokrát se na frontě dostali do situace, kdy si museli navzájem zachránit život, stali se z nich přátelé, ale jen ti frontoví, po válce každý šel svou cestou, jak to u takového přátelství bývá, nenavštěvovali se ani si nevolali. Jen jednou za pár let se sešli na den veteránů, aby si popovídali a zavzpomínali na válečné časy. Přitom se Peter o ničem nezmínil, o dětech, o ženě, zkrátka o nikom, nejspíše tu opravdu žil celou tu dobu sám, daleko od ostatních u onoho lesa, o kterém se tvrdilo, že je prokletý. Ale proč? Proč je prokletý?

Z těchto myšlenek ho vyrušil Mozart z rádia, jeho oblíbená skladba Malá noční hudba, která pro něj dnes nebyla příjemná, rádio se totiž zapnulo samo. Flech ho ihned vypnul, ale po pár vteřinách se pustilo znovu, tak ho ještě jednou vypnul a ulehl, jenže se znovu samo spustilo. Tak se naštval a polil jej studenou vodou. Ani potom kupodivu nepřestalo hrát, Flech proto snížil zvuk na minimum. Dál již neusnul, už mu to nešlo, tak se pustil opět do hledání oné závěti.

S hledáním začal tentokrát v ložnici, v nočním stolku a i pod postelí, kde ležel velmi starý kufr. Ten jej zajímal nejvíce, zdál se být plný, jenomže někdo ho uzamkl a klíč netušil, kde je. Dovnitř se tedy chtěl dostal násilím, vzal svůj nůž a jal se kufr rozříznout, leč náhle se sám celý rozevřel. Uvnitř našel pár starých košil a medaile ověnčené hákovými kříži, které za války získal a nemohl je dnes nosit, i staré fotografie z války, co občas někdo vyfotografoval. Na jedné z nich byli oni dva a pár dalších frontových kamarádů, z nichž několik se konce války nedožilo. A dokonce tam byla i zbraň, ovšem asi již nefunkční. Vlastně tenhle kufr byl celý o vzpomínkách na ony válečné časy, nic pro Flechovu práci. Už chtěl kufr zavřít, když z něj vypadl jakýsi pomuchlaný list.

Byl to jakýsi dopis, psaný jen tužkou, což bylo jednodušší než psát inkoustovým perem i mnohem rychlejší. Oslovován tu byl Peter a pod textem podepsán Johann Weber, bratr. Flech z toho nebyl moudrý, Peter nikdy o bratrovi nemluvil, a to, co Peterovi psal, ho udivilo ještě více. Psal z východní fronty Peterovi na západní do Francie, psal o tom, že nepřítel je v přesile a smrt nebo zajetí se blíží. Prosil ho, aby se ujal jeho psychicky nemocné ženy, která žije na bavorském venkově, pokud sám válku přežije. Pravděpodobně tam zahynul a Peter se nastěhoval sem, aby se postaral o ženu svého bratra.

Flech nechápal, jak mu to mohl vůbec zatajit, myslil si, jací jsou přátelé, ale on byl přitom uzavřený, o osobním životě nikdy nepromluvil, byl položený do boje a ani na konec války se netěšil. Teď teprve si uvědomil, jak málo ho znal. Když kufr zavřel, psaní si dal do kapsy a chtěl odejít z místnosti. Náhle však tma, Flech zalapal po vypínači, jenže světlo se hned rozsvítilo, leč ne vše zůstalo tak jako předtím. Na posteli cosi leželo.

Ležela tam postava ženy pod duchnou, měla dlouhé černé vlasy a bílou pleť, oblečena do bílé košile. Oči měla otevřené a svítily, ovšem ne od světla, svítily jako světlo v baterce, jen ony dlouhé vlasy tu zář umlčovaly. Flecha píchlo u srdce, málem dostal srdeční záchvat, ihned proto z kapsy vytáhl svůj revolver a zamířil jím na tu věc. Ta se začínala zvedat z postele, chytala se zdi a postavila se. Těma očima se přímo dívala dolů na Flecha, jeho to omámilo, musel je ihned zavřít, jinak by oslepl. Promnul si je, načež je otevřel a ta věc tam už nestála. Nic podobného skeptický notář nikdy nezažil, nevěřil v nadpřirozeno, ale tohle bylo opravdu něco nepřirozeného. Do toho pokoje už radši nevstoupil.

Sestupoval dolů po schodišti, ušel tak polovinu a spatřil dole opět tu ženu. Přestože dole panovala tma, ona zářila, hlavu skloněnou. Flech se zarazil, po chvíli počala hlavu pomalu zdvihat, to už se Flech dal na zpáteční útěk, ale nahoře se zjevila znovu. Vystřelil na ni, ale zbytečně. Tak zbraň odhodil a rozeběhl se dolů, cesta byla uvolněná, zamířil ke dveřím, avšak ty byly uzamčeny, přestože je nechával celou dobu odemčené. Pak zkusil okno, jenomže ani to nešlo otevřít, zaseklo se. Dokonalá past.

Celý zoufalý tak ulehl na gauč, schoval se pod dekou, přitom slyšel všelijaké kroky, výstřely i ženský křik. Zaslechl rovněž skandování Hitlerova jména a také hlas Petera, jak stále opakuje tato dvě slova: "Nečistá rasa". Do toho všeho dělaly atmosféru staré nacistické písně. Jako by to byl sen, ale Flech věděl, že nespí. Bylo to vše až moc živé a strašlivé, už začal ztrácet naději v to, že se odsud dostane.

Pojednou vše utichlo, jen v dáli daleko v lesích vyli vlci. Flech pomalu ze sebe odhrnul deku a ještě pomaleji otevřel oči. V místnosti se rozprostírala tma, ale nikdo tam nebyl. Flech ihned skočil ke dveřím, ty se otevřely, jenže za nimi stálo něco, co ho ještě více vyděsilo. Stál tam on, Peter, celý bílý, oblečen do pyžama, v ruce držel zbraň, ze které se kouřilo a z hlavy mu tekla zářící krev. Přesto tam stál a díval se na svého kamaráda z fronty opět jako ta žena - stejně zářivýma očima. Teď už si byl Flech stoprocentně jistý, že má to potěšení s neživým duchem.

Peter poté prošel skrz něj, načež místnost ozářil svým světlem z těla. Ulehl na gauč, zářící oči se zavřely a zář z jeho těla pominula, načež úplně zmizel. Na podlaze zůstala ležet jen ta zbraň, ze které se již nekouřilo. Flech poznal, o jakou se jedná. Viděl ji v tom kufru nahoře, ani tam nezkoušel jít a přesvědčit se. Nejspíš by tam byla, Flech ale až teď začal chápat, co se tady odehrálo, ovšem raději počkal do rána, až dorazí kočí se snídaní, jak mu sliboval.

Do rána se opravdu už nic nedělo, dokonce asi na dvě hodiny i usnul. Přesně v osm hodin po rozbřesku dorazil kočí s mlékem a čerstvými perníky. Flech na něj okamžitě zaútočil spoustou otázek, které si během spánku promyslel. Kočí byl překvapen a potom ještě více, když mu Flech pověděl o všem, co se během noci stalo. Nemá už cenu nic zapírat, kočí to moc dobře věděl, bude lepší říct vše, co o tom ví. Kočího následné vyprávění potvrdilo Flechovy domněnky.

Peter se opravdu po válce nastěhoval sem do Bavorska, beztak jeho původní dům v Hannoveru už byl zničen při bombardování, a mínil se starat o jeho ženu, se kterou se do té doby nejspíš nepotkal. Jenomže se nemohl smířit s faktem, že si jeho bratr vzal bohatou Židovku, krom toho psychicky labilní. Často ničila věci a pak je řádně uklidila do koše. Za války ji nikam neposlali, v tom opuštěném domě totiž byla zcela izolovaná od okolního světa, jen málo lidí z vesnice ji vidělo či dokonce znalo. Peter však byl věrným nacistou, ctící onu myšlenku, že Židé jsou na obtíž. Proto jednoho dne, když měla jeden ze svých záchvatů, popadl svou zbraň z fronty a v posteli ji zastřelil. Mrtvou pak zakopal v blízkém lese, kde ji brzy objevili nějací houbaři. A právě od té doby ten les pokládají za prokletý. Mizeli v něm v noci lidé, ovšem za tím nejspíš stáli opravdu oni vlci.

Mrtvou nikdo nepoznal nebo spíše ani nikdo nechtěl. Ti, co ji trochu znali, si o ní nemysleli nic dobrého. Od té doby tu žil jen on sám, do vesnice ho vozil kočí na nákup, s nikým se nebavil ani nestýkal, žil jen sám pro sebe, ale musel se užírat. Za války žádného Žida nezabil, neměl k tomu ani příležitost, koncentrák nezahlédl ani zvenčí, zabíjel jen ty, co měli v úmyslu to samé udělat s ním. Ačkoliv Hitlerovi za války věřil, víra v něj a jeho metody postupně po tom činu upadaly. Tušil, co spáchal, když ji zastřelil...sprostý zločin.

Jednoho dne za ním onen kočí přijel domů, aby ho jako každý pátek odvezl do vesnice na nákup. U dveří mu nikdo neotevřel, a tak vstoupil dovnitř. Tam na gauči spatřil ten hrůzný obraz - Petera s prostřelenou hlavou, dřímaje zbraň v rukách, na stolku ležela listina s vyznáním. V něm se o všem zmínil, i o tom, že ho strašila celou tu dobu a zjevovala se mu, nemohl to už dále snášet. V něm také stálo to, že svůj majetek odkazuje Flechovi, aby s ním naložil, jak chce.

Flech se rozčílil. Proč mu to neřekl? On prý nechtěl, bál se, že by tomu nikdo nevěřil, a tak, když se dozvěděl, že Flech je i notář, vymyslel si tu báchorku o jeho přirozeně zemřelém příteli, který možná někomu odkázal majetek. Přišlo mu to prostší, ačkoliv ho mrzelo, jak Flecha tak trochu zneužil.

Ještě to ráno opustili dům i ten podivný kraj, ovšem po pár dnech se tam vrátil s dělníky, kteří dům zbourali. To podivné, co se v něm nacházelo, definitivně zmizelo v sutinách toho starého domu. Trosky domu pak nechal Flech odvézt a zasadil tam semínko jabloně, která proslavila později ten opuštěný kraj svou neuvěřitelnou výškou. Sjížděli se sem turisté, aby ten skvost spatřili na vlastní oči, ovšem ani jeden z nich netušil, co se na tom místě před mnoho léty událo.