Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý večer, jakmile se setmí a vše utichne, stará lípa v koutku zahrady vypráví příběhy ze svého dlouhého života ostatním stromům. Dnes se rozhodla, že svým kamarádům, stromům, poví o tom, jak se dostala do zdejší rozlehlé upravené zahrady.
"Před šedesáti pěti lety jsem s mnoha jinými malými stromky byla opřena o ohradu v jedné hradecké ulici. Už si ani nevzpomínám, jak se to tam jmenovalo. No a kolem té ohrady chodilo stále plno lidí. Většina z nich si nás, stromky, prohlížela, tedy hlavně mé kamarády, mě si nevšímal skoro nikdo. Asi proto, že jsem byla oproti ostatním menší a slabší. Někdy se ke mně za celý den vůbec nikdo nepřiblížil. Jen občas se na mě upřel zrak nějaké osoby, ale jak říkám, hned se stočil k jinému, mnohem hezčímu stromku. A tak jsem se stále krčila v koutku a už ani nedoufala, že si mě odsud někdy odnese člověk, kterému bych mohla dělat radost. Bylo mi to opravdu moc líto, přeci jsem nemohla za to, že nejsem silná a vysoká."
V zahradě v té době nikdo ani nedutal. Jak stromy, tak květiny byly zvědavé, jak se nakonec lípa dostala do této zahrady. Proto ji téměř jednohlasně vybízely, aby pokračovala ve vypravování. Lípa se nenechala dlouho pobízet, nadechla se a spustila.
"Uplynulo mnoho dní a najednou ke mně přistoupil mladý muž. Úplně jsem zajásala! Snažila jsem se co nejvíce se vypnout, abych byla o kousíček vyšší. Muž mě ze všech stran zkoumal, nic neříkal a za okamžik odešel za prodavačem. V duchu jsem si říkala, že skončily mé naděje. Ale stalo se něco nečekaného. Prodavač i s mužem se ke mně opět pomalu přibližovali. A než jsem se stačila pořádně vzpamatovat, vezla jsem se v igelitovém obalu na střeše modrého auta. Cesta byla dlouhá a v igelitu se mi špatně dýchalo. Neustále jsem si říkala, co se mnou bude, kde skončím, proč mě raději nenechali tam, kde jsem stála doposud. Hlavou se mi honily myšlenky, že asi skončím někde na skládce, kde budu pomalu a osamocena umírat. Když auto zatočilo na širokou cestu, která lemovala propast, věděla jsem, že je to můj konec. Byla jsem přesvědčena, že skončím tam dole. K mému překvapení se ale nic takového nestalo. Muž vůbec nezastavil a ani nevypadal na to, že by se mě chtěl zbavit. Strašně se mi ulevilo!"
Posluchači v zahradě napětím téměř nedýchali. Bylo jim moc líto, co všechno musela jejich hodná lípa vytrpět. Všichni byli strašně zvědaví, jak celý příběh skončí.
"A představte si," pokračovala lípa ve vyprávění, "že k mému velkému překvapení jsme za okamžik zastavili. Ale ne na skládce, ani ne u propasti, nýbrž u krásné vily s ještě krásnější zahradou. Muž mě opatrně sundal ze střechy svého auta, vysvobodil mě z igelitové kazajky a položil na trávník. Sám odešel kamsi do domu a než jsem se stačila pořádně porozhlédnout, kde vlastně jsem, opět vyšel a nesl si s sebou nějaké nářadí. V koutku zahrady vykopal jámu, do které mě zasadil. Od té doby tady rostu a rostu a jsem velmi šťastná při každém pohledu na děti, které si hrají pod mojí korunou."