Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Letadlo přistálo v půl dvanácté ve Vídni, kam jsem se vydal za tchyní Alenou a její dcerou Sárou. Fionka, má žena, zůstala doma v Praze, jelikož si ještě netroufla cestovat s našimi dvouletými dvojčaty - Filípkem a Davídkem. Let byl bezproblémový, jen to prudké stoupání po startu a klesání při příletu do hlavního města Rakouska nebylo až tak bezproblémové pro mé zažívání. 'Ale co,' řekl jsem si, 'hodina letu a jsme na místě.' Byla to dobrá volba dopravního prostředku, protože když si vzpomenu, jak jsme s Fionkou cestovali minule, to se sice můj zadek vozil po železničních kolejích, ale příjemná cesta to rozhodně nebyla. To naproti nám seděl jistý pán, jenž si pouštěl několik dílů seriálu Esmeralda a nahlas! Nebyl moc hezky oblečený: košile, kterou nosil nejméně 14 dní, dle mého úsudku, a kalhoty celé od bláta. I když bylo vedro a všichni jsme se potili, nezul si naštěstí boty; neměl jsem tedy možnost "diagnostikovat" stav a stáří jeho ponožek. Všiml jsem si také, že neměl snubní prstýnek, což mě nějak nepřekvapovalo, protože by nevypadal jako muž, který investuje jen do techniky. Zajisté by si jeho paní takové zanedbávání nenechala líbit; snad jen Esmeralda by to nepoznala. No, to jsem si zavzpomínal. Koukám na hodinky a je pravé poledne, půl hodiny po příletu, a já stojím ještě před letadlem. Všude kolem plno létajících strojů, veškerých těch zařízení, které k tomuto místu náleží a také plno lidí, že si připadám jako někde na přechodu, když svítí červená nebo jako kdysi ve frontě na salám u babičky, když zrovna paní Vomáčkové přivezli čerstvé zboží. Avšak ten impulz k probuzení ze zavzpomínání na cestování vlakem nebyl zelená na semaforu a dav chrlící se přes silnici, ani zvýšený hlas paní prodavačky a klasické "Dnes to bude šunčička, anebo debrecínská pečeně jako obvykle?", nýbrž je to pot z tváře, který se dostal až ke rtům, a já začal cítit slanou chuť v ústech, slanou chuť vlastní produkce, která musela procestovat několik centimetrů, než se stala mým zachráncem, poněvadž mě ochránila od možného zčervenání obličeje od poledního slunce, které tady na poměry 13. února docela pálí a navíc se odráží od sněhu, jenž tady před pár dny čerstvě napadl. Takže bych na den sv. Valentýna byl celý zčervenalý, nikoli zamilovaností, ale od sluníčka. A když mě nedokázalo to zmiňované sluníčko probudit ze vzpomínek, o nichž již bylo dosti řečeno - to vážně musela být tedy silná vzpomínka! Ale i tak bude tchyně naštvaná, poněvadž na mě čeká na letišti. 30 minut zpoždění - to si asi říká: "On snad zase chodí po těch lákavých "šopech", které na vídeňském letišti máme, a na mě úplně zapomněl. Že by zase zapomněl mně a Sáře něco koupit, a tak to shání opět na poslední chvíli jako minule na nádraží. Ale tam bylo otevřené zrovna jen papírnictví, to zvládl za deset minut, tady už mu to trvá celou půl hodinu! Snad to alespoň bude tentokrát stát za to a nebude šetřit na nějakém bloku, jehož stejně hezký obrázek na obalu (růže, koník) nezachrání, protože já piškvorky nehraju."

Tak já fičím směrem výdej zavazadel, snad tam ještě můj batoh bude a všechny ty lákadla, kde se jen utrácí, vynechávám, pač dnes na to vážně není čas! Lapím svůj bágl a běžím k místu, kde na mě čeká ta milá paní, matka mé milované ženy, ale jak vidím, tak nemá zrovna milý výraz v obličeji, když mě vidí. Tu mi povídá: "Hochu, který si získal srdce dcery mé, jaké bylo nakupování? Jen doufám, že zas nechcete hrát se Sárou piškvorky, ale pokud ano, mohli bychom si třeba zahrát lodě, když už ten čtverečkovaný papír." Já na to: "Víš, dnes to nebylo nakupování, mám pro vás obě něco ze stověžaté Prahy, ale letadlo mělo zpoždění." "Tak pojeďme domů," povídá Alena. Cestou jsem si všiml, jak všude kolem je krásně bílo a zahlédl jsem i něco, co mi připomínalo Trosky, ale toto spíš vypadalo jako nějaké rozpůlené relátko, taková ta elektro-instalační součástka, prostě cvak, cvak. Nějak mě z toho všeho cestování pro dnešek úplně přešlo myšlení na blbosti a má mysl se na chvilku uvedla do klidu. Bylo mi hezky. Po příjezdu mě ihned přišla pozdravit má švagrová, Sára. Bydlí s maminkou v secesním domě z počátku 20. století, který byl rekonstruován. Bohužel holky vyrůstaly bez otce, jejich otec opustil Alenu v době, kdy přišly na svět jako dvojčata. Nejen toho škoda, ale také ten pán přišel o tu radost z jejich dospívání. To obydlí, ve kterém bydlí, není nějak velké, ale má velkou zahradu. Zrovna se dívám tím směrem a vidím Sebastiana, jejich pejska, jak po zahradě honí zajíce. Štěk sem, štěk tam, prostě nádhera! Alenka se Sárou se mě vyptávaly v podvečer, proč jsem nezrušil návštěvu, když Fionka nemohla přijet, jelikož ještě nemá odvahu s kluky cestovat. "Víte, holky, oba jsme uvítali, že když se stejně vidíme každý den, že si jeden den nebudeme chybět. Kluci stejně zatím moc toho nepoví, a když ano, tak říkají táta šlupce od banánu nebo futrálu od houslí, takže ani nezjistí, že tam taťka jeden den není," povídám. Sára na to: "Tak to jo, to je fajn, že jsi nás navštívil, alespoň přijdeš na jiné myšlenky a nabereš novou energii." Druhý den po snídani jsem si sbalil nějaké zásoby, které mi Alena připravila na cestu, abych neměl hlad, a také až přijedu domů, tak měl cukr v krvi, abych na dnešní den sv. Valentýna neříkal Fionce z lásky nějaké hlouposti. Alena je vynikající kuchařka - však má Fionka tuto vlastnost po ní zdědila. Rozloučil jsem se tedy s oběma dámami i se Sebastiánem, který ke mně přiběhl a celého mě oslintal, protože při mém příjezdu neměl čas mi vyjádřit takové přátelství, pač zrovna honil toho králíka. Poslední, co zaznělo, bylo dvakrát haf haf a Alena mě odvezla na letiště.

Domů jsem dorazil kolem osmé hodiny večer. Koukám, že kluci už spí, takže taťka už pro dnešek nebude smetákem či něčím podobným. Fionka hraje na počítači závodní auta. Když zaregistruje, že jsem přišel, tak nechá to auto vybourat do stromu a přijde mě pozdravit a optat se, jak bylo ve Vídni. Povídám: "Víš, u tvé sestry a mamky to bylo moc fajn, ale nemohl jsem tam zůstat déle, protože dnes je svátek zamilovaných. Chci ti říct, že tě mám moc rád a jsem šťastný, že vás tři broučky mám a že jsem mohl ještě dnes dorazit." Fionka, v tváři celá červená: "Ó, Petře, Petříčku, co máš moc rád mou dušičku - jsi mé zlatíčko - také tě mám moc ráda a miluji. Pojď, dej mi pusu a obejmi mě jako každý den..." "Hele," navrhuje, "Péťo, nechceš dát šachy?" Zamyslím se: "Jak to myslíš?" "No, tu královskou hru s figurkami," povídá. "Jo, aha, tak jo," a opět ze zvědavosti: "A jaké chceš: bílé, nebo černé?"...