Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Častokrát chodil kolem toho zrcadla. Častokrát kolem něj chodil, avšak nikdy se neopovážil do něj pohlédnout. Asi se ptáte proč? Je to jednoduché. Bál se do něj podívat, protože mu připomínalo jeho matku. Zrcadlo mu připomínalo její ztrátu. Byla to totiž jediná věc, která mu po ní zůstala. Tak dlouho se vyrovnával se ztrátou matky, že pouhá vzpomínka na ni mu trhala srdce.

Jednou v předvečer Štědrého dne se chlapec vydal na půdu pro vánoční ozdoby. Když sundával poslední krabici, koutkem oka zavadil o krásu zrcadla. Nedalo mu to, položil krabice na zem a zvolna se k němu přibližoval. Chvíli váhal, ale nakonec svůj strach přemohl. Nostalgicky pohladil zrcadlo, zavřel oči a v tu chvíli se jeho mysl ocitla úplně někde jinde. Zrcadlo mu říkalo: "Nestyď se a pojď dál, vím že se trápíš, ale u mě přijdeš na jiné myšlenky." Chlapec udělal pomyslný krok a ocitl ve světě vzpomínek.

Když si uvědomil kde je, odvážně se vydal dlouhou, temnou chodbou, ve které stál. Kráčel temnou chodbou a přitom netušil, co ho ještě čeká. Když se dostal na konec chodby, objevily se před ním obrovské dveře. Říkalo se jim Dveře snů. Na první pohled z nich šel strach. Dveře měřily asi 5 metrů. Byly celé z černého dřeva a na nich byl vyrytý podivuhodný text. Váhavě otočil klikou a zaraženě hleděl před sebe. Srdce se mu rozbušilo, začalo se mu svírat hrdlo a po zádech mu přejížděl mráz. Před sebou viděl krásný kamenný krb, v němž plápolal oheň a nad ním se vařila konvice s čajem. Ale nebyla to jediná věc, která se za dveřmi nacházela. Napravo od krbu se rozprostíral nádherný smrček, který pod svými větvemi ukrýval nespočet dárků. Chlapec vešel dovnitř. Vzduchem se nesla příjemná vůně vánočního cukroví a zapálených svíček. Posadil se do křesla, které stálo před krbem, a zahleděl se do hořícího ohně. Najednou mu někdo položil ruku na rameno a něžným hlasem mu zašeptal do ucha: "Ráda tě zase vidím." Chlapec se otočil a nevěřil vlastním očím. Před ním stála jeho nadevše milovaná maminka. Oči se mu zatřpytily a po tváři mu pomalu stékala slza. Vstal z křesla a chvíli jí hleděl do očí. Po chvíli její ladné tělo k sobě přitiskl a rozbrečel se. Jeho matka ho začala utěšovat a říkala mu: "Chlapče můj, tak už neplač. Sám si přece jednou řekl, že pláč je pro slabochy." A syn jí odpověděl: "Já nepláču, drahá maminko. To jsou slzy štěstí." Po dlouhé, krásně strávené chvíli řekla matka synovi: "Jsem ráda, že jsme se opět shledali, ale náš společný čas se pomalu blíží ke konci. Budeš se muset vrátit zpět. Potřebují tě tam. Pokud mě budeš zase chtít vidět, máš možnost opět za rok." Chlapec ještě naposledy políbil svou matku a odešel velkými dveřmi.

Vtom se chlapec opět ocitl před zrcadlem. Už ho neděsilo, ale připomínalo mu jeho krátkou chvilku, kterou strávil se svou milovanou maminkou. A navíc, chlapec už teď ví, že ne všechny slzy jsou ke škodě.