Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dívka se rozhlédla po domě. Tušila, že je to naposledy, kdy se může projít po vrzající, dřevěné podlaze, nadechnout se okolního vzduchu provoněného vanilkou a třešněmi a naposledy zhlédnout kouzelnou scenérii, jež se míhala za okny domu.

V mžiku se otočila a spěšně došla ke dveřím. Zlehka zdvihla dva kufry, které byly opřené o vstupní dveře, do svých drobných rukou. Kráčela pomalým, ale rozhodným krokem. Cíl své cesty totiž dobře znala.

Sebevědomě přeběhla vstupní halu britského letiště a zamířila k malému letadlu, stojícímu na druhé dráze. Když se k němu blížila, zahlédla mladého muže, ledabyle se opírajícího o bok letounu.
"Vítej Alice," prohlásil muž.
"Zdravím, Thomasi."
Thomas uchopil Alicin obličej do rukou, zlehka ji políbil na obě tváře a ústa. Alice vložila ruku do jeho a společně vystoupali po schodech až do letadla. V něm seděl muž, pilot, jenž byl i dlouholetým přítelem mladé dvojice.
"Slečna Alice se již dostavila? Výborně, takže můžeme vyrazit do Francie." Pilot se bez dalších řečí odebral do kabiny.
Každý se usadil na své místo a do deseti minut byli ve vzduchu. Alice plánovala, že tento let prospí. Jí i jejího přítele ještě čekala dlouhá cesta. Zanedlouho usnula...

"Alice! Alice vstávej!"
Dívka už dávno věděla, že přistáli, ale oči se jí ještě otevírat nechtělo. Nyní od sebe pracně rozlepila víčka.
"Už na nás čeká auto?" otázala se Alice rozespale.
"Ano, čeká. Tak pojď, ať nám neujede."
Nasedli do auta a už jen pozorovali, jak se za okny míhá příroda Francie.

K večeru dojeli do města La Rochelle, kde se ubytovali ve velice skromném hotýlku. Nevybalovali, pouze ze sebe smyli všechen pot, který se na nich za celý den nashromáždil. Hned potom ulehli ke spánku. Ráno vyrazili mlčky. Sešli do restaurace, usedli ke stolu a objednali si.
"Takže," řekla Alice, "v přístavu máme člun. Nasedneme na něj, pojedeme opačným směrem, než je Vír, abychom nevzbudili podezření. Člun otočíme a začneme hledat Vír. Naposledy se nacházel tady." Alice zabořila prst do mapy, kterou na stolku rozložila.
"A co budeme dělat, až ho najdeme? Nebo nenajdeme? Co když nás stihne bouřka? A..."
"Klid, Thomasi. Všechno mám promyšlené. Jelikož Vír do sebe naposledy vtáhl jen kousek pobřeží v okruhu asi jednoho kilometru, podle mých výpočtů by teď měl dosahovat dvou kilometrů. Jeho velikost se rychle zvětšuje. Měli bychom vyrazit!"
Energicky se pustili do snídaně. Když už na jejich talířích zbyly pouze drobky, roztáhli mapku a vydali se k přístavu.

Alice přistoupila k budce, ve které seděl obtloustlý stařík.
"Promiňte, mám tady zarezervovaný člun."
Stařík na ni pohlédl. "Na jméno?"
"Alice Appleová."
Muž jí podal klíček. "Loď číslo čtrnáct, madam," zahučel a zase se vrátil ke svému pochrupování.
Dívka se obrátila ke svému příteli a společně si razili cestu mezi davem. Člun byl přistaven u opuštěného mola. Páru to tak zcela vyhovovalo. Spěšně nanosili kufry do podpalubí.
"Alice, jdu zkontrolovat motor, ty připrav loď na vyplutí."
Mladá žena rozložila na zemi mapy s přesně vyznačenými trasami a zapnula navigaci. Na palubní desku připevnila lokalizátory a různé přístroje, které pomohou najít Vír. Vše zkontrolovala a usadila se na zem.

Netušila, do čeho jde. Netušila, čeho je Vír schopný. I když přečetla spoustu novinových článků, knih a vše si pečlivě naplánovala a zajistila, bála se. Od té doby, co se doslechla o Víru, jí lákalo odhalit jeho tajemství. Myslela si, že ji nemůže nic překvapit. Celou tu dobu se tak zodpovědně připravovala a netušila, že by se tu mohla zhroutit jako uzlíček nervů. Netušila, že by mohla cítit něco tak hrozně lidského, jako je strach.
"Bojím se. Já to ale zvládnu," mumlala pořád dokola.
Z transu ji vyrušil až Thomas. Alice nasadila svou obvyklou neproniknutelnou masku. I přestože ji Thomas miloval, moc o té tajemné ženě stojící před ním nevěděl. Na nic se jí nikdy nevyptával. Čekal, že mu to snad řekne. Naposledy se dlouze zadíval do jejích smaragdových očí a začal plnit svůj úkol.

Vyjeli na moře opačným směrem, než bylo v plánu. Po půlhodině na moři si byli jistí, že už nikoho nezajímají. Prudce změnili kurs. Alice zapnula lokalizátor. Vír byl blízko. Každou vteřinou se k Víru blížili. A dívka měla pocit, že jí úzkostí pukne srdce. Nevěděla, zda umře nebo jestli neodsoudila k záhubě i Thomase. Teď už neměla jinou šanci než to risknout. Vlny se začaly rozbíjet o bok lodi a na obloze se stahovala mračna. Thomas chytil Alici za ruku a společně čekali nevyhnutelné. Člun se začal otáčet. Zrychloval. Ani jeden z posádky lodi se neubránil křiku. Plavidlo stále zrychlovalo a klesalo k samému dnu Víru. Neustále se točili a točili. A najednou...