Zoufale sledovala ručičky hodinek. Běžely příliš pomalu. Někdo by řekl, čas se příliš vleče. Co počít? Svým zrakem propalovala telefon. "Prosím, ozvi se." Měl se ozvat. Měl tu být a přeci tady není. Proč by se zpozdil? Vždy přesný. Vždy spolehlivý. A dnes? Nestalo se mu něco. Strach jí začal svírat žaludek. Zvykla si na jeho přítomnost. Byl tu vždy a přesný jako hodinky. Náhle zazvonil telefon. Zvuk prořízl tichou místnost. Rychle ho svedla. Projelo jí zklamání. Ten hlas - to není on. Zklamání vystřídal strach.
Rád by ji zavolal a varoval, ale nemohl. Jeho telefon byl odposloucháván. Řítil se ulicí jako šílenec. Jeho jediné přání znělo: dojet včas. Zachránit jeho celý život. Svou lásku. Poznali se nedávno. Byl tajný agent v přestrojení. Měl podezření, že ONA je ta osoba, kterou hledá. Vše tomu nasvědčovalo. Její náhle odchody, když zazvonil telefon. Stále se ohlížela, snad ze strachu že ji někdo sleduje. Jenže on tomu nevěřil. Přívětivá a laskavá osoba, jak by mohla někomu ublížit? Nebyla to ona. Ale dnes se to rozhodne. Odveze ji, zachrání ji. Nenechá ji supům.
Místo vyčkávaného klidu se jí roztřásla kolena. Dnes mu chtěla vše říct. Potřebovala podporu. Tajila to dlouho, až moc dlouho. Vzkaz nechat nemohla, bylo by to příliš nebezpečné. Odejít a nic mu neříct. Ještě jednou a bude po všem. Neodsoudí mě. Měla jsem mu to říci dávno. Jenže nemohla a nesměla nikomu nic povědět. Dokonce ani Markovi ne. Trápilo ji to. Milovala ho. Věřila mu. Věděla, že on by jí neublížil, ba naopak chránil by ji. S ním se cítila v bezpečí. Když všechno dobře dopadne, bude dneškem v bezpečí a ten zlosyn za mřížemi. Zlý sen se jí opět promítl před očima. "Už ne!" Sebrala kabát a vyběhla ven. Nasedla odhodlaně do připraveného taxíku.
Netrpělivě ťukal do volantu. Čekal v řadě příliš dlouho. To nemůže dopustit. Vyrušil ho zvuk jeho mobilu. Rychlostí blesku ho vytáhl a zvedl. To není Monika, byla jeho první myšlenka. "Tady Anders." Naslouchal hlasu. Telefon tiskl víc a víc a pomalu bledl. Zmohl se jen na otázku: "Kdo to byl?" Tohle jméno Toni Adams se mu navždy vryje do paměti. Není to Monika. Spadl mu kámen ze srdce. Odvolali ho z případu. Planý poplach. Viník lapen. Chtělo se mu radostí skákat a křičet. Dokonce konečně svolila tajná svědkyně svědčit proti tomu děsnému zločinci. Jak jsem mohl být tak hloupý? Chtěl ji zatknout a zabránit ve zločinu. Ona byla nevinná. Za ní. Musí ji vidět. Jenže nejdřív musí dohlédnout na tajnou svědkyni. Zamířil k místnímu soudu.
Monika mířila na poslední přelíčení. Její výpověď měla dnes rozhodnout a uvěznění nebezpečného zločince Toniho Adamse. Dlouho se nemohla rozhodnout. Bála se. Již několikrát byl souzen a vždy propuštěn pro nedostatek důkazů. Svědek většinou beze stopy zmizel. Dnes je to jiné, Adams byl chycen při činu a její výpověď bude jen vedlejší. Uklidňovala se. Nemůže se mi nic stát. "Dlužím ti to bratříčku." Zas se objevila noční můra. Přišla nečekaně a zaútočila na ni. Vrhly se jí slzy do očí. Spatřila zakrváceného mladíka. Stále se jí vracel tento příšerný obraz. Snaží se pomoci, drží ruce v ráně. Vše marné. Její bratr podlehne zranění. Leží v zoufalství vedle něj. Na tu zrůdu, co střílela, nikdy nezapomene. On ji neviděl, ale ona viděla jeho. Pomstím se. Brzy. Náhle slyší skřípění brzd. Jako tehdy v noci, prolítne jí hlavou. Z auta vyskočí gangster s pistolí. Její první myšlenka patří bratrovi. "Nedokážu to." Druhá myšlenka Markovi. "Miluju tě."
Konečně dorazil. Obraz, který spatřil, se mu vůbec nelíbil. Monika? Co tady dělá? Ona je tajná svědkyně. Došla mu vše. Zahlédl nebezpečí, které jí hrozilo ještě dřív, než nastalo. Vytáhl zbraň. Nemyslel na sebe. Musí ji zachránit. Tato myšlenka ho popoháněla kupředu. Seběhl schody zpět. Nemohl střílet. Mohl by ji trefit. Bylo jediné řešení. Rozběhl se, jak nejrychleji mohl. Ve chvíli, kdy padly první rány, letěl vzduchem. Tímto činem ji zachránil. Strhl ji na zem. Splnil svůj úkol. Bude žít. Gangsteři stejně jak nenápadně přijeli, nenápadně i odjeli.
Ležela na zemi. "Umírám." Smrt nepřicházela. Otevřela oči. Nenašla žádné zranění. Co ji tedy srazilo na zem? Rozhlédla se kolem. "Ne, ne," křičela zoufale. Spěchala k ležící postavě. Byl to Mark. Jediný člověk, jenž jí byl oporou. "Nesmíš zemřít, prosím." Ležel nehybně na zemi. Chtěla mu pomoci. "Pomoc, zavolejte někdo sanitku!" Byl to marný boj o život. Otevřel oči. Neudržel je. Cítil se zvláštně. Spatřil ji. Byl slabý. Hýbal rty. Chtěl toho tolik říci. Polil ho příjemný pocit tepla. Viděl světlo. Vydal se za ním. Nevnímala kvílivý zvuk. Nevnímal vlastně nic. Bála se o něj. Nedýchá. Nežije. Proč? Není to fér. Slova záchranáře byla poslední, která zaslechla: "Není mu pomoci."
Probrala se v nemocnici. Kde to je? Co tu dělá. Jak se jmenuje? Nevěděla nic. Co se to děje? Zahlédla bílou míhající postavu. Anděl. Je v nebi? Uvidí Marka? Kdo je Mark, blesklo jí hlavou? Myšlenky vířily v hlavě. Nic nedávalo smysl. Šílený zmatek. Zavřela raději oči. V dáli slyšela hlasy. "Usnula." Odpovídal hlubší hlas: "To je dobře. Kromě času je nejlepší lék spánek. Prý si nic z té tragédie nepamatuje?" "Nepamatuje si nic. Snad je to tak lepší." Vzpomenu si, byla poslední myšlenka předtím, než podlehla spánku.
