Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už večer před tím velkým dnem jsem měl žaludek jako na vodě. Na jídlo jsem se nedokázal ani podívat a jen bezmyšlenkovitě jsem do úst vkládal sušenky, které ležely v misce na stole po mé pravé ruce. V rukou jsme si neustále musel s něčím pohrávat. Ráno, když jsem byl schopný se soustředit, jsem jen tupě rozebíral a znova skládal svou milovanou "osmatřicítku". Když už mi začaly části pistole padat na zem a znervózněl z toho i můj pes Erik, raději jsem ji složil a odložil na stůl.

Když jsem ráno vyšel z baráku a namířil jsem si to k té zatracené bance, vůbec jsem ještě nemohl tušit, jak to dopadne. Jistě, už v tu chvíli jsem z toho neměl dobrej pocit, ale s tím jsem přece musel počítat, když jsem se pouštěl do takovéhle věci. Čím jsem byl blíž a blíž, tím víc se ta nezkažená část mé duše snažila mi vnutit jakoukoliv záminku, proč bych se měl otočit a namířit si to zpátky, jenže já jsem přece neměl žádnou jinou možnost. Tedy aspoň tehdy, teď už vím, že jsme ji měl. "Každej má i jinou možnost!"

Měl jsem to perfektně naplánované, už nesčetněkrát jsem to přece viděl v televizi. Každou chvíli tam můžete sledovat nějakou kriminálku. Prostě tam vběhnu, přijdu k té ženské u přepážky a namířím na ni svou osmatřicítkou. Možná jí i řeknu, ať mi dá všechny prachy, ale myslím, že to pochopí. A kdyby ne, tak pohled do hlavně osmatřicítky ji určitě přesvědčí, že tady pořádně přituhuje. Potom si to pohodově namířím ven a po ulici si odkráčím domů.

Byl jsem asi jednu ulici od té banky, když jsem si to už vážně málem rozmyslel a otočil se. Ale teď už to nešlo, bylo příliš pozdě a krom toho - já prostě musel.

Zakryl jsem si obličej čepkou a ten zbytek, co mi ještě vyčuhoval, jsem pro jistotu překryl šátkem a vešel dovnitř. Plán byl jasný a taky jsem se jím řídil. Ta ženská u té přepážky vydala jen nějakej skřekot a pak mi tašku naplnila až po okraj bankovkami. Lhal bych vám, kdybych řekl, že se mi nerozzářily oči, když jsem koukal na ty peníze v mé tašce.

Jenže taková věc, jako byla tahle, prostě naplánovat nejde. Ve chvíli, kdy jsem si to už mířil ke dveřím, ta ženská nejspíš zmáčkla tlačítko alarmu. Jen tak tak jsem stihl vyběhnout ven dveřmi, předtím než se uzamkly, a začal jsem utíkat.

Svět je plnej hrdinů a jeden takovej hrdina právě procházel kolem banky. Možná to byl obyčejnej člověk, který si vždycky představoval, jak někoho zachrání, a možná taky policajt na dovolené, ale v tu chvíli se zachoval jako pošetilý idiot. V tu chvíli samozřejmě ještě nemohl tušit, že už mi na ničem nezáleží.
Postavil se mi do cesty.
Bez rozmýšlení jsem zvedl ruku, ve které jsem ještě stále křečovitě svíral zbraň, a jedno olověné žihadlo mu provrtal skrz žebra. Sklonil jsem se nad ním a jeho trápení ukončilo to poslední, co v životě spatřil. Hlaveň mířící mezi oči.

Odklidil jsem se do bezpečí svého baráku, jak jsem si tedy chvíli myslel. Ta chvíle trvala asi hodinu, než jsem ze všech stran uslyšel sirény. Oni ti policajti jsou celkem snaživí, když sejmete někoho z nich. Jo, přesně tak, ten chlápek byl opravdu polda na dovolené. Teď mi to přijde celkem směšné. Je mi jasné, že z tohohle baráku se už živej nedostanu, venku se to hemží desítkami nadrženejch policajtů a každej chce bejt ten, co mě sejme. A i kdybych přece jen měl tu smůlu a dostal se odsud živej, tak v kriminále bych dlouho nevydržel. Jeho kamarádi by se postarali o to, aby se dozorci dozvěděli o tom, koho že jsem to zabil.
Nikdy jsem se smrti nebál a byl jsem zvědavý, co bude. Teď nastala příležitost to zjistit. S pistolí v jedné a s dopisem v druhé ruce jsem si sám pro sebe řekl: "Tak a je po mně." A otevřel jsem dveře...