Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na březen bylo celkem chladno. Chvílemi vál střídmý vítr. Nachově červená tóga se vlnila v rytmu rozhodných kroků.
Hnal se do budovy senátu. S každým schodem šeptl do ticha číslici. Cimber, úsměv od ucha k uchu. Chce peníze.
"Ave Caesar, příteli!"
"Co chceš?"
"To víš až moc dobře."
"Chci to slyšet."
"Chci svobodu svého bratra!"
"Tak to máš smůlu."
Cimber se rozzuřeně vrhl na jeho vzácný šat. S nepříčetným výrazem v očích se látku pokoušel ze svalovce ztrhat.
Co to do prdele dělá?
Než vůbec stačil zareagovat, byli všude. Stáli v nedokonalém kruhu, tváře zkřivené do zlomyslných grimas. Každý z nich křečovitě svíral lstivou zbraň.

Týlem mu probleskla bodavá bolest. Obrátil se. Komár to nebyl.
"Casco?" věnoval prvnímu útočníkovi tázavý pohled.
Byli tam všichni. Všichni, které znal. A zpovzdálí vše pozoroval ten, co mu byl paradoxně vždycky nejblíže.
"I ty Brute?"
Od třinácté rány přestal počítat.
Zem byla studená, tvrdá. Zkreslené hlasy se diskrétně vzdalovaly. Zvolna ho obklopilo šero.
Bylo 15. března, 44.

Ticho, teplo, bílo.
Je těžké popsat něco, co neznáme.
Seděl na bílé kožené sedačce. Na hrudi - žádná krev? Připnutý štítek. Neznámé znaky, známé jméno, dokázal je přečíst. Neproporcionální bezpatkové písmo - Lucida Console. Tučné.
Kde to jsem?
"Gaius Julius Caesar!" pronesl kdosi vřeštivým hlasem.
Pohlédl na štítek. Jméno souhlasilo. Vrávoravě se postavil. Stanul tváří v tvář jiné tváři. Byla mladší. Krásnější. Veselejší. Tak dobře známá. Vědomím zapomenutá, v podvědomí schovaná. Ohromeně se dotkl jemné pleti.
Kouzelné zrcadlo?
Na takový odraz nebyl zvyklý. Jeho zrcadlo bylo...řekněme...upřímnější?
"No tak, Caesar!"
Přestal ignorovat stále naléhavější hlas a otočil se jeho směrem. Mlha.
"Já.. Já nevidím..."
"Tak pojďte blíž!"
"A kam asi, já nevidím!"
Ticho
"Ehm?"
"Moment!"
Do prdele.
V ten samý okamžik se objevily dvě menší postavy.
"Já jsem asi zabloudil."
"Hloupost," odvětil dětský hlas patřící siluetě.
Žádné rysy. Mlha byla neuvěřitelně hustá.
"Kdo jste?"
A pak je uviděl. Dvě nevelké postavičky. Baculaté, kudrnaté, nahé. Byly navlas stejné. Usměvavé tváře překypovaly štěstím. Oči rozsvícené v preventivní jásot. Dvě normální děti. Až na pár obrovských bělostných křídel.
Andělé.
Uchopili ho za ruce, každý z jedné strany. Měli příjemně teplé a hebké dlaně. Vedli ho dál mlhou za neustále přítomných tupých úsměvů.
"O co tady jde?"
Tupý úsměv od prvního, tupý úsměv od druhého.
"Tohle bude omyl."
Beze změny.
Mlha, mlha, mlha.
Přesto všechno, měl zcela klidnou mysl. Žádné otázky. Jako by se snad ptal pouze ze zvyku, z nudy. Rozhlížel se kolem sebe, jako by obdivoval divotvornou krajinu. Jako by prostor nepřekypoval hustou mlhou. Cítil se skvěle.
Svůj pohled upřel přímo před sebe. Zahlédl obrysy jakéhosi objektu. Vykulil oči a snažil se nemrkat, přesvědčen, že to, co viděl, nemohlo být pouhým přeludem. Ve srovnání s mlhou to bylo moc skutečné.
Byla to... Bouda..?
Budka. V neznámém světě skrytém v závoji všudypřítomné mlhy se na neviditelné zemi tyčí syntetická budka.
Na vrcholu budky byla přibitá dřevěná cedule s nápisem "Informace".
Caesar se ničemu nepodivil. Neustále živen letargickým stavem nad ničím nepřemýšlel. Přijímal skutečnosti s dokonalým klidem tak, jak přicházely.
"Tak co se děje?" ozval se známý vřeštivý hlas.
"On, prosím, nic nevidí." - Anděl, tupý úsměv, samozřejmě.
"No to vím taky, ale jak to?"
"To my, prosím, nevíme." - Tupý úsměv obohacen o nadzvednuté levé obočí.
Caesar nahlédl do boudy.
Spatřil ženu.
V pokročilém věku.
Odhadem 300 let. Možná víc...
"Chlapče?"
Na to slyšel.
56 let není zrovna mládí. Chlapče.. Možná trochu přehání. Ale.. to zrcadlo...
"Ano, prosím?" - Pokus o napodobení tupého úsměvu.
"Ty nic nevidíš?"
"Vidím mlhu."
"A ještě něco?"
"Mlhu."
"Nic jiného?"
"Je tu všude mlha, kruci, co mám asi tak vidět!?"
Ticho.
Andílci si vyměnili vzrušené pohledy.
"Řekne mi někdo, o co tady jde?" Dotaz vyřknutý opět spíše ze zvyku.
Opět ticho.
Ale takové jiné.
Caesar si prohlížel tři různé tváře. Tři různé, z toho dvě totožné. Upřeně si hleděly do očí. Očividně na sebe promlouvaly, třebaže jejich rty zůstávaly pevně sevřené. Svůj pohled upíral střídavě na každou z postav.
"Právě jsme se stali svědky něčeho nevídaného."
Dvě zfetované nahé děti a dvěstěletá stařena v umělohmotné budce, co může být více nevídané?
Pozvedl obočí.
"Zemřel jsi."
"Byl zavražděn."
"Tak asi musel umřít, no ne?"
"Jsi v nebi. A my nevíme, co s tebou, jelikož nevidíš."
"Já ale vidím!"
"Nevidíš to, co bys vidět měl."
"Jo? A to je prosím pěkně co?"
"Zdali patříš sem, nebo dolů."
"Dolů?"
"Do horoucích pekel."