Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ivo! Ivo!"
"Co je!?" otáži se po zaslechnutí svého jména a okamžitě identifikuji Gábinu.
"Tak co? Koupila sis je?" zeptá se mě a já okamžitě tuším, že je řeč o těch skvělých strečových šatech, které jsme včera viděly v mladé módě.
"Ne...nejsou finance..." odpovím jí.
"...budu muset šetřit!"
"Hele!" vykřikne Gabča a dusí se smíchy.
"Vidíš tu matrónu, co si to štráduje k sámošce...co to má na sobě...?"
"No jo!" vyprsknu "a ty ponožky...tak to je síla...modelka hadr...předpotopní kolekce!"
Po pěti minutách, než se dostatečně vysmějeme, pokračujeme v cestě, a aniž bychom se domlouvaly, víme, kam jdeme...
Asi po desáté okukovat naše vysněné minišaty! Než se však přesuneme před obchůdek Mladá móda, upozorním Gábinu na kluka opřeného o nedalekou kašnu.
Na první pohled mě zaujme, je to fakticky kořen!
"Podívej!" drknu do Gábiny, div, že jí na rozpálené dlažební kostky neupadne právě zakoupená vanilková zmrzlina.
"Ten je, co?"
"No...hezkej je, to máš pravdu..., ale je to hroznej blbec!"
"Proč myslíš?" nevěřím.
"Vždyť je to Filip, no, myslím Filip Vobořil! Největší playboy v okolí!"
"Fakticky ten Filip, co rupnul ve třeťáku?" nevěřím vlastním očím a uším.
"Jo," odvětí.
"Jenže nerupnul, ale vyhodili ho. Prej ukradl nějaký prachy."
"A kdes to slyšela? Třeba to nebyl on..."
"Bylo to známý po celým městě...je tu sice otázka, zda to byl opravdu on, ale peníze se našly u něj, takže je to vlastně jasný!"
Na kamarádčině výpovědi mi něco nesedí. Jak někdo tak hezký může být známý jako zloděj a blbec, co nedodělal školu?
Kamarádka si všimne mého výrazu.
"Prosím tě, snad tě to tak nevzalo? Vždyť je to jenom pako, co dobře vypadá a co to o sobě ví! Kašli na něj..."
A tak i já uznám, že má asi pravdu. Pokračujeme v cestě, přičemž potkáme naší spolužačku Liběnu, šprtku třídy, jak se právě snaží donutit svého mladšího brášku, aby odlepil svá chtivá kukadla od výlohy hračkářství.
"Ta to teda dneska vystihla..." ohodnotí její róbu Gabča.
"Nic lepšího už doma nenašla, co? Určitě vyhrabala věci po babičce, haha!"
K jejímu smíchu se ochotně přidám, protože to, co si vzala dnes naše společná nepřítelkyně na sebe, by mohlo směle konkurovat oděvu, jenž nosí tetky do kravína.
Liběna se po nás otočí, a jelikož nás dobře zná a ví, že bychom si hlášky k její osobě neodpustili před ní, natož před cizími lidmi, radši se vydá na ústup, přičemž div neutrhne ruku svému mladšímu bráškovi, který se poté ukřivděně rozpláče.
Přes hlasitý smích, který obě vydáváme, téměř neslyšíme, že na nás někdo volá...
"Hej! Holky, počkejte!"
Téměř současně se obě otočíme, a v tom zahlédneme vysokého brýlatého kluka, jak si to žene směrem k nám. Před námi se zastaví, hlasitě vydechuje po právě zažitém sprintu a zírá na nás.
"Co chceš?" zeptá se ho nepříliš slušně Gábina.
Teprve pak se kluk vzpamatuje a řekne:
"Tady...tady..." vydechuje, "neztratila jste některá pěněženku?"
"Jo...kdes jI našel?" ozve se Gabča.
"Upadla ti, když jste šly kolem kašny..."
"Hm...tak dík," řekne a už už se otáčí, ale kluk zírá dál...
"Ještě něco?" zeptá se nakonec.
"Ne...já jen..." koktá kluk, "myslel jsem, že...no, jestli bys třeba někam nešla..."
Kamarádka se zatváří nejprve udiveně a pak se začne smát.
"S tebou, jo? To bych to chytla... Hele, kámo, za tu peněženku dík, ale to je všechno, jasný?"
Kluk chvilku omráčeně kouká, pak se obrátí a se sklopenou hlavou, jako spráskaný pes, odchází.
"Otrava jeden..." uleví si Gábina.
"Vidělas ty jeho brýle...a ty uhry...fuj, s tím kdyby mě někdo viděl...víš, co by si o mně asi lidi mysleli?"
"Hm...asi máš pravdu, ale měla ses mu nějak odvděčit..."
"Prosím tě...ještě ani nevím, jestli mi nevrátil peněženku prázdnou a už bych s ním někam šla, jo?Nebuď blázen..."
Taky pravda.

Doma zase nikdo není...mamka je asi ještě v obchodě a táta ve firmě. Co začal podnikat, není téměř nikde jinde.
Hodím na stůl v kuchyni poštu, kterou jsem cestou k bytu vyzvedla a zadívám se na nové číslo mamčina oblíbeného časopisu. Pak si všimnu nějakého papíru.
Nejdříve jsem si myslela, že je to nějaký účet či reklama, ale pak jsem zjistila, že je to nějaký test.
Jelikož jsem stvoření od přírody zvědavé a testy mám celkem ráda, přečtu si úvodní odstavec. Hm, zdá se, že je to nějaká blbost. Jsou tu pouze dvě otázky...
První otázka, která zní "Kdybyste znali ženu, která je těhotná a má už 8 dětí, z kterých 3 jsou hluché, 2 slepé a jedno mentálně retardované, a ona sama má syfilis, doporučili byste jí potrat?" mi připadá více než divná!
Samozřejmě bych jí doporučila potrat, copak už nemá dost postižených dětí...?
Ještě dalšího dementa přivést na svět mi připadá jako vyložená pitomost!
Druhá je trochu jiná, ale stejně jednoduchá: "Je čas zvolit vůdce světa a váš hlas má rozhodnout." Tady jsou fakta o třech nejslibnějších kandidátech:
Kandidát A - spolčuje se s politiky, kteří ne vždy hrají čistou hru, a svoje činy konzultuje s astrologem. Měl dvě milenky. Kouří a pije 8-10 martiny denně.
Hm,tak ten se mi nezdá, jak by mohl světu vládnout alkoholik?
Kandidát B - dvakrát ho vyhodili ze zaměstnání, spí do oběda, na univerzitě bral opium a každý večer vypije čtvrt lahve whisky.
Další ochlasta, no a navíc bral opium. Tak toho taky ne! Neměl by jít vůdce všem příkladem?
Kandidát C - byl vyznamenaný jako vojenský hrdina. Je vegetarián, nekouří, pije jen příležitostně pivo a neměl žádné mimomanželské aféry.
Kterého z těchto kandidátů byste vybrali?

Nechápu, co je na tomhle k řešení...samozřejmě zvolím kandidáta C!
Co je tohle za test...ale když už jsem ho začala, kouknu se na výsledky...
...a ty mě - popravdě řečeno - opravdu vyvedou z míry...

Jelikož "kandidát A" byl Franklin D. Roosevelt, "kandidát B" Winston Churchil a "kandidát C", kterého jsem zvolila já, ... Adolf Hitler!
Koukám na to jak čerstvě vyoraná myš. Vrcholem všeho však bylo, když jsem si přečetla odpověď na potratovou otázku, podle které jsem právě zabila Bethoveena.

Vybrala jsem si podle toho, co jsem si přečetla a jak se mi líbil způsob života těch lidí, aniž bych je znala. Odsoudila jsem na smrt téměř hudebního génia.
I když je to pouhopouhý test, tak jsem na něm, jak je vidět, konečně pochopila, jaká jsem.
Vždyť s Gábinou taky jenom pomlouváme a kritizujeme lidi, aniž bychom je znaly, vždyť bych klidně a ochotně dokázala soudit lidi jen podle toho, co jsem o nich slyšela nebo jak vypadají.
Začínám se stydět za svou kamarádku, jak se zachovala ke klukovi, jenž jí našel peněženku (kolik lidí by to dnes asi udělalo?). A proč? Zkrátka proto, že se jí nelíbily jeho brýle a obličej s vyrážkou.
Ale stydím se i za sebe, že jsem nic neudělala a že jsem jí vždycky tak slepě věřila a naslouchala.
Tento krátký, přesto naprosto psychicky vyčerpávající test ve mně vyvolal spoustu pocitů a také důvod, proč tady v kuchyni už asi půl hodiny jen tak sedím a přemýšlím.
Že mi to ale trvalo...

A jaká byla poslední věta v testu?
AMATÉŘI POSTAVILI NOEMOVU ARCHU, PROFESIONÁLOVÉ TITANIC...