Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kužel světla z mojí baterky ozařuje jenom malou část chodby. Zbytek pokrývá neproniknutelná tma a hrůzostrašné obrysy, co si vymýšlí moje mysl. Jsem na rozlučce s lyžařskou sezónou, už tradičně konané na staré, dávno nepoužívané střelnici. Když se slunce schovalo za stromy, nenapadlo nás nic lepšího, než hrát na schovávanou. S Tomem jsme už prohledali celý areál, a tak zbývají jenom střílny.

Přitisknu se k němu tak silně, až slyším, jak mu tluče srdce. Chodba je zvláštně zatuchlá a vlhká a je tu ticho jako v hrobě. Místnůstky, kde před 30 lety sedávali muži unavení z práce a nechávali si do vzduchu vystřelovat oranžové kotoučky, sem pouštějí jenom málo světla.

Najednou uslyším slabé šeptání a po těle mi projede husí kůže. Tom vycítí, že mnou prošla vlna strachu.
"Klára by měla být potichu, když se schovává!" zažertuje a přitiskne mě k sobě. V jeho náruči pocítím bezpečí a klid, ale divného pocitu se nezbavím.

Dojdeme až na konec úzké místnosti, aniž bychom Kláru našli, a oba myslíme na totéž. Kdo tu šeptal, když ne Klára. Slyšeli jsme to oba, oba víme, že tu někdo byl, ale Klára to nebyla. Nahlas to ale nikdo z nás neřekne. Schoulím se v jeho náruči a přemýšlím, kde se mohla schovat. Otočíme se a jdeme zpátky. Tomáš dostane skvělý nápad, jak se zbavit toho strachu. Začneme si povídat, smějeme se, a já pomalu pouštím křečovité objetí, kterým se tisknu k jeho vyděšenému tělu. Opatrně nakouknu do každé střílny a tlukot mého srdce se zpomaluje. Povídáme si veselé historky, příběhy z dětství i zkušenosti s druhým pohlavím. Při té poslední se už hystericky směji a utírám si slzy smíchu. Potom se zarazím. Celé moje tělo ztuhne a srdce bije jako na poplach. Každou chvíli mi vyskočí z hrudi. Směje se tu ještě někdo jiný. Někdo jiný než já a Tom. Někdo s hlubokým hlasem a německým přízvukem.
"Pěkná historka," ozve se za námi.
Otočím se. Nikde nikdo, pořád jenom ten smích. Skřípavý, chraptivý smích. Na nic nečekám a rozeběhnu se. Nevím kam, nevím, kde je Tom. Vím jen, že v té střílně je nějaký muž, jenž tam není jenom tak pro zábavu. Přišel tam před námi a čekal tam na nás. Čekal, až přijdeme. Šeptal tam a smál se. Strašně se smál.

Bez přestávky utíkám směrem pryč od střelnice. Už jsem v lese a za sebou cítím jeho dech. Zakopávám o pařezy a šišky. Strašně mě bolí nohy, ale zastavit nemůžu. Větvičky mi lítají do obličeje a škrábou mě hluboko do kůže. Po tváři mi teče pot míšený s krví a vlasy mi padají do očí.

Myslím, že jsem ho setřásla a už ani dál běžet nemůžu. Schoulím se v jámě chráněné ze všech stran stromy a zděšeně se rozhlížím. Pomalu ze mě vyprchává adrenalin, a tak začínám cítit bolest. Trny z ostružiníku se mi zaryly hluboko do masa. Krev mi teče po holeních a strašně to bolí. Utrhnu si rukáv a tu největší ránu si jím obvážu. Už nějak nevím, co mám dělat. Schoulím se do klubíčka a rozbrečím se.

Zaslechla jsem prasknutí větvičky.
"Vím, že tu jsi," zasměje se. Šeptá to znovu a znovu a chodí okolo mé skrýše.
Ztiším svůj dech a pláč, ani se nehnu. Praskání větviček se stupňuje, pomalu se blíží ke mně. Je čím dál tím víc hlasité a ozývá se s ním spoustu hlasů. Tom! Je to Tom a volá mé jméno! Vyskočím a běžím za tím hlasem. Levou nohu, která je zraněná, táhnu za sebou a skáču jenom po té pravé. Za stromy už poznám Toma, Kláru a další lidi z lyžařského kroužku. Na nic nečekám a šťastně se jim vrhnu kolem krku.
"Proboha, co se ti stalo?" vykřikne Klára, "Tom říkal, že jste slyšeli něčí smích ve střílnách a ty jsi utekla někam do lesa. On běžel k nám a společně jsme tě šli hledat."

Vím, že nám to nikdo z nich nevěří, mají nás za blázny. A mně je to už jedno. Kouknu se na místo, kde chodil ten muž. Nikdo tam nechodí ani nestojí. Jako by se to nikdy nestalo a po tom muži tady nezbyla jediná stopa. Jenom ta v mé hlavě. Tahle stopa tu bude napořád. Jak jsem si sáhla až na dno svých sil, a tak hrozně se bála. Ale už je po všem. Uklidňuji se v Tomově náruči a nechám si od něho jemně hladit vlasy.