Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Někdo zaklepal na dveře.
Spíš zabušil, než zaklepal.
Kdo mě to ruší od krásných pláží, pálivého sluníčka a blankytně modrého moře? Odložil nabídku cestovních kanceláří a vstal od stolu, na kterém měl připravenou snídani a namířil si to ke dveřím.
„Pepo, ty? Co tady děláš?“
„Rychle dovnitř, tam ti všechno vysvětlím!“
„Člověče, tebe už jsem dlouho neviděl! Co to máš na sobě?“
Až teprve teď si Rudolf mohl svého kamaráda pořádně prohlédnout. Rozcuchané špinavé vlasy, hnědé vyplašené oči a nějaký starý děravý a strašně zapáchající kabát. Pepa si sedl za stůl a pustil se do Rudofovy snídaně.
„Jak se ti to stalo?“ zeptal se a ukázal na Josefovu tvář, při tom úplně zapomněl, že mu vtrhl do bytu jako by se chtěl před něčím schovat.
„Myslíš tu jizvu? Je z bouračky. Minulej rok si ňákej debil s náklaďákem nevšim červený a napral to přímo do mýho auta. Jenže já v tom autě měl celou svoji rodinu. Já jsem vyváz jen s tímhle. Ale vostatní na tom byli vo hodně hůř. Nedalo se na to dívat. A já přišel vo všechno.“
Díval se někam do prázdna a po chvíli zase začal jíst Rudolfovu snídani.
„Promiň, nevěděl jsem. Je mi to líto.“
Někdo zaklepal na dveře.
„To budou voni! Nevotvírej!“
„Radši se podívám,“ řekl, přistoupil ke dveřím a podíval se kukátkem ven.
„Tady policie, otevřete dveře!“
Rudolf se otočil, ale po Pepovi jako by se zem slehla. Pouze otevřený balkón a vlnící se záclona. Bylo jasné, kam se Pepa poděl.
Zvonek a další výzva: "Slyšíte? Otevřete ty dveře!“
„Jo, už jdu, už jdu!“ zavolal, když se vracel od balkónových dveří. „Co si přejete?“ otázal se strážníka.
„Nebyl zde muž 170 cm, po ramena dlouhé světle hnědé vlasy, hnědý děravý kabát a s jizvou na tváři?“
„Ne. Nikdo tu není.“
„Děkujeme. Naschledanou.“
„Naschle.“
Uf, co to mělo znamenat? Tomu se mi nechce věřit. Co můžou policajti chtít po Pepovi? Vždyť byl vždycky takový hodný a spravedlivý. To asi ta nehoda. Zdá se, že ho to hodně vzalo. Měl by navštívit psychiatra... Podobně přemýšlel, když někdo zaklepal na dveře.
Už zase? Celý rok za mnou nikdo nepřijde a teď tohle. Za dveřmi stál Mirek, kolega z práce.
„Nezajdem na oběd? Co ty na to? Vždycky jsme byli jen pracovně.“
„Jasně. Dobrý nápad. Počkej chvíli, obleču se.“
Po cestě do restaurace líčil Mirkovi dnešní záležitost s Pepou. Zastavili se na přechodu, protože svítila červená. Blikla zelená a pokračovali.
„Pozor!“ křikl Mirek na Rudolfa.
Rudolf byl tak zabrán do svého vyprávění, že si nevšiml přijíždějícího kamionu.
„To snad ne!“ zůstal stát jako přikovaný a díval se vytřeštěnýma očima do světel náklaďáku.

V tom se probudil. Zpocený jak myš. Uf, to byl sen. Hrůza. Vstal z postele a šel do koupelny.
Umyl se, převlékl a odběhl si do schránky pro katalogy dovolených. Bydlel v přízemí, takže se ani nezadýchal. Položil si poštu na stůl, nachystal snídani a posadil se ke stolu, aby se nasnídal a aby se oddal snění při prohlížení nabídky zájezdů, která mu právě přišla. Rudolf miloval dovolené a dokázal si je patřičně užít. Á, Řecko. Nádhera. Sluníčko, překrásné moře... Vzpomínal na předminulé léto, kdy tam byl s kamarády. Ale najednou ztuhnul. Tohle už jsem jednou viděl. To snad ne! To se mi přece dneska zdálo. Vyděsila ho myšlenka, že by sen mohl být pravdivý. Ale pak se zasmál tomuto pošetilému nápadu. Nebuď blázen Rudolfe, vždyť sen je jen sen.
V tom však někdo zaklepal na dveře.
Spíš zabušil, než zaklepal.