Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Probudím se. Vidím rozmazaně! Co se to jen děje!? Někdo ke mně přichází. Vidím jen rozostřenou siluetu lidské postavy, která na mě mluví. Postavě nevidím do obličeje. Začíná mě uklidňovat, nebo si to aspoň myslím. Vše je stále rozmazané. Co se to stalo!? Cítím strašnou bolest...

Asi po hodině přicházím konečně k sobě. Již vidím trochu jasněji...a slyším i okolní zvuky. Vedle mě sedí na židli máma.
"Kde to jsem, mami?" zeptám se rozklepaným hlasem.
Na mámě jsem z jejích uslzených očí a z jejího výrazu v obličeji rozpoznala, že jí tělem projela strašlivá vlna úlevy. Melodickým hlasem mi odvětila: "Jsi v nemocnici, měla jsi nehodu, neboj se, vše bude dobré."
"A kde je táta?" chtěla jsem mít oba u sebe.
"Před chvílí musel odjet do práce."
"Aha, to je škoda. A...co se vůbec stalo?" Cítím se, jako by mi někdo vygumoval hlavu.
Máma mi naštěstí osvěžila paměť: "Byli jsme přeci v tom hotelu, vážně si na nic nepamatuješ?"
"Už vím."
Máma mě pohladila svou měkkou dlaní po vlasech a zeširoka se usmála.

V tu chvíli někdo zabouchal na dveře. Máma šla otevřít a dovnitř vešel policista.
"Mohu?" zeptal se a máma kývla.
"Zatím zavolám tatínkovi, že ses probudila, ano?" Ani nečekala na mou odpověď a odešla.
Policista si ke mně sedl a představil se: "Já jsem kriminalista a vyšetřuji tu věc, co se stala v tom hotelu, je ti lépe?"
"Asi jo," zněla moje odpověď, protože jsem sama nevěděla.
"To je dobře. A mohla bys mi prosím tě dopodrobna říct, co se stalo? Sepisuji protokol a potřebuji tvoji výpověď."

Zamrkala jsem očima, abych se trochu probudila a začala jsem vyprávět: "S rodinou jsme jeli do takového krásného hotelu, abychom mohli prozkoumat památky v jeho okolí. Třetí den, když jsme večeřeli v jídelně, dojedla jsem jako první a řekla: 'Mami, já už půjdu na pokoj, dáte mi klíče?' A vtom jsem si uvědomila, že klíče mám mít já, jelikož jsem šla poslední z pokoje.
'Ty je nemáš, nezabouchla sis je? Jestli ano, dojdi to prosím tě vyřídit na recepci.' Mamka měla pravdu, tak jsem tedy šla.
U recepce se otevřel výtah a vypotácel se zakrvácený pán. Všichni se k němu seběhli. Muž měl pootevřené oči a pípl: 'Čtvrté patro...' Někteří zvědavci se hrnuli do výtahu, aby zjistili, co se vůbec ve čtvrtém patře stalo. Já s mojí vysokou hladinou zvědavosti jsem zapomněla na strach a chtěla jet s nimi. Výtah se mi však před nosem zavřel. Vtom mě napadlo běžet po schodech, ale potom jsem poznala, že to nebyl dobrý nápad. Asi v polovině cesty jsem zaslechla, jak někdo sbíhá dolů proti mně. Tak tři schody nade mnou se zastavil muž v černé kožené bundě. Měl černou kuklu a v ruce se mu leskla dýka od krve. Bylo mi jasné, že je to on. Ten, který pobodal muže z výtahu.
Jen na chvíli se střetly naše oči. Strachem se mi rozbušilo srdce. Špatně se mi dýchalo. Teď je můj konec, pomyslela jsem si. Ve zlomku vteřiny mě v běhu zasáhl dýkou a já ucítila strašnou bolest. Bodalo mě ve stehně. Mé tělo se svalilo na zem. Ještě jsem slyšela kroky útočníka a už jsem měla jen černo před očima."

Skončila má výpověď a kriminalista mi poděkoval: "Děkuji ti, moc si nám pomohla."
Vstal ze židle a chtěl odcházet, já ho však zastavila: "Proč tam byl ten chlap, co chtěl?"
Policista se zastavil a řekl: "Víš, v tom hotelu bydleli také velmi bohatí lidé, a to ten lupič moc dobře věděl. Počkal si, až budou všichni večeřet, a poté šel vykrást trezor v jednom z pokojů. Zloděje ale překvapil ten pán, kterého jsi viděla dole u výtahu. Zbytek už znáš."
"A chytili jste ho?" zajímalo mě.
"Je mi moc líto, že jsi zraněná, ale díky tobě se zloděj na schodech zdržel a dole ho už chytili naši přivolaní muži. Uzdrav se brzy, ahoj."
"Na shledanou," rozloučila jsem se, kriminalista odešel a vešla máma: "Táta přijede, jak jen to bude možné."
"To je dobře," zaradovala jsem se a únavou usnula.