Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka obsahuje vulgární výrazy

Stalo se to během jednoho hnusného, ba přímo odporného dne. Dvě odporná těla se spojila v jedno. A přitom to začalo jako naprosto nevinné hrátky dvou neposkvrněných a společností zavrhovaných mladých trollů.

Znali se už z dřívějška, ale nikdy si nebyli tak blízcí jako teď. To až malé prostory vězeňské cely, kde byli oba umístěni s rozsudkem smrti, je dokázaly k sobě připoutat navěky.

Smrdutý puch moči a výkalů válejících se všude po podlaze, pomalu rozkládající se maso člověka, jenž v cele dávno hlady zahynul, slídící oči ostatních vězňů, to vše vyplňovalo intimní atmosféru, jaká jim byla dopřána. Nic víc, nic míň. Buď ber, nebo nech být. Zítra je oba čekala smrt, nemohli to nechat být, tohle byla poslední příležitost k tomu, aby si na tomto hnusném a zvráceném světě dva trollí milenci projevili trochu něhy a vzájemného porozumění, kdy dvě duše splynou v jednu a těla taktéž. Hlavně ta těla...!

Jemné dotyky spadající na její obří trollí ňadra se pomalu přesouvaly do nižších partií. Vzrušení narůstalo a stud opadal. I ona se osmělila k akci, přitiskla se k němu tělo na tělo a cítila tepot jeho srdce.
On na nic nečekal, oběma dlaněmi jí stiskl její slizké zelené tváře a přitiskl svá ústa na její. Nevěděl, jak dál pokračovat. Už to někde viděl a navíc mu to přišlo jaksi instinktivní, ale stejně nechápal co dál. Najednou ve své zvířecí tlamě ucítil její slizký jazyk, mrskající se jak ryba, snažící se o záchranu svého holého života. Došlo mu, co má dělat a svým slizkým jazykem jí pohyby mrskající se ryby začal opětovat. Chvíli se takto jejich jazyky o sebe navzájem nešikovně třely, sliny jim stékaly po bradě a odkapávaly na zem, přímo na hnijící a rozkládající se červy prolezlou mrtvolu, která této intimní atmosféře dodávala na šťavnatosti. Vůbec si toho nevšímali a pokračovali dál ve vzájemném zkoumaní těla toho druhého, jako by tu žádná mrtvola, výkaly ani z jejich akce rozburácení spoluvězni nebyli.

Po chvíli vzájemného oblizování ústních dutin přešli k odvážnějšímu počinu. Troll z trollice serval veškeré zbytky cárů oblečení, které na ní z pobytu v cele zůstaly. Její postava se tak odhalila v celé své hrůze. Velké napuchlé slizké tělo na něj vykukovalo z temných prostor neútulné cely. Jak ta je krásná! Na nic nečekal a rovnou si ji k sobě otočil zády. Obrovskými tlapami ji něžně uchopil za prsa a promnul bradavky. S jemnými dotyky pak i nadále pokračoval v intimnějších partiích, kam se pomalu jeho obří pracky posouvaly. Prackami se dostal až na místo určení a jemně prozkoumal, jestli už je načatá. Hmmm, je načatá! Její lepkavé tělesné šťávy mu stékaly po tlustých špinavých prstech. Je pořádně načatá!

Nehodlal už dál otálet a strhl ze sebe kaťata. A jak by řekl klasik - vyletěl ven jako střela, jak pružina napjatá! Hladově trollici popadl za tučné boky a tvrdě ji na sebe přirazil. Trollice zavzdychala bolestí a vzrušením zároveň.

Co se to jen děje? Nic takového ještě ani jeden z nich nikdy nedělal a nikdy nezažil, přesto jim to přišlo jaksi instinktivní. Instinktivně se tedy snažili pokračovat dál. Jejich z počátku nesmělé pohyby se proměnily v uragán vášně dvou nechutných trollích milenců! Zvuky přirážení dvou o sebe pleskajících nahých slizkých těl byly doprovázeny zvuky hekajících a fascinováním rozburácených vězňů. Je to ale vůbec nezajímalo, teď tu byli jeden pro druhého a okolí jako by ani neexistovalo. Až tak hluboké a láskyplné bylo jejich intimní sblížení.

Pomalu a jistě se oba blížili ke slastnému cíli - cíli, kde se jejich tělesné tekutiny střetly a smísily dohromady a pozvolna odkapávaly na už tak dost zaprasenou podlahu. Dílo bylo dokonáno, oba se vyčerpáním slastně svalili vedle sebe, bok po boku na zem, kde se kromě výkalů a moči nyní váleli i ve vlastních kalužích lásky. Jak romantické. Trollí milenci šťastně a spokojeně v obětí usnuli.

Avšak tento příběh nemá šťastný konec, jak by taky mohl mít, když oba byli odsouzeni k smrti? Láska neláska, trest je trest!

Jakmile trollice ráno líně rozlepila své unavené, hnisem zalité napuchlé oči, zjistila, že se na jejich aktem zprzněné podlaze válí docela sama. Pohledem pátrala po prostorách cely. Nic víc tu kromě čtyř zdí, výkalů, neustále slídících očí dalších spoluvězňů a čím dál tím víc nesnesitelněji zapáchající mrtvoly nebylo. Po trollovi prostě ani památky. V tu ránu jakoby dostala pěstí. Srdce se jí zastavilo a krev jí ztuhla v žilách. Bylo jí jasné, co se stalo. Stalo se přesně to, co se stát muselo, věděla to dopředu, mohla s tím počítat a tudíž se na to připravit, ale nešlo to, i přesto to byla velká rána. Velká rána, neúprosně krutě utržená jejímu trollímu milujícímu srdci. Její srdce krvácelo a jako by mělo vyskočit z těla ven. Nevěděla však, že bude ještě hůř.

Dveře cely se náhle rozrazily, do místnosti vtrhli dva tyrani a někoho drželi v poutech. Jakousi týráním a výprasky zbídačenou trosku. Ach ne! Vždyť to je její troll! Na první pohled ho ani nemohla poznat, jak byl zubožený! Tvář měl celou sežehnutou od ohně, všechny zuby vyražené a obě uši uříznuté. Vzhled jeho obličeje se od základu změnil. Ale ty oči, ty jeho milující oči. Díky nim a jejich chlácholícímu pohledu, který se snažil říct, že všechno bude zase fajn, ho nakonec přece jen poznala. Její srdce pukalo smutkem nad tím, co mu ti parchanti provedli. Ale jak už bylo jednou řečeno - bude ještě hůř!

"Přivedli jsme ti manžela, ty svině," řekl jeden z těch parchantů a už tak dost zbídačeného trolla kopl silně do žeber. Troll se svalil na ještě včera tak přívětivou podlahu a tiše krvácel.
"To aby ti nebylo líto, že se nemůžeš rozloučit," začal se chechtat druhý z parchantů a taky si jednu přisadil do ubohého po zemi válejícího se trolla.
"Co, ty svině, to nám ani nepoděkuješ, že se můžeš rozloučit? Včera jsme vás sledovali, jak jste se k sobě měli a jak jste skotačili, mimochodem moc krásný divadýlko, takhle jsme se dlouho nepobavili, naposled při jedný popravě, když sebou ten cápek pořád škubal... No nic, a tak jsme si řekli, že za odměnu za tu vaši kouzelnou divadelní scénu vás odměníme tím, že se můžeš koukat, jak toho tvýho zabijeme, abyste mohli být až do poslední chvíle spolu," řekl jeden z těch zmrdů a prošťoural se prstem v nose.
"Nééé, vezměte si radši mě!"
"Neboj, ty špíno, na tebe taky dojde řada, ale až po něm, teď budeš hezky koukat, jak chcípne on!" zachechtal se zlověstně ten první.
Trollice cítila nesmírnou úzkost smíšenou s pocitem, ba přímo vědomím beznaděje. Kousla se do rtu a pohledem spočinula na bezvládném těle stále krvácejícího trollího milence. Ten pomalu začal přicházet k vědomí. Zasípal a ztěžka se pokoušel postavit na nohy. Jeden z těch parchantů k němu opět přišel a jeho pokus o to se zvednout mu zmařil pořádným kopancem mířeným přímo do páteře. Troll už ani nezasténal. Jen se svalil a byl v klidu, o nic se už nepokoušel. Trollici tekly slzy plným proudem.
"Podívej, ona ho ta svině má vážně ráda, jeden by řekl, že to včera bylo jen takový nezávazný mrdáníčko a hleď na ni, na svini, teď tu bulí jak malá kráva!" a znova se zachechtal, pak si odplivl. Jeho odporný chrchel doletěl na již několikrát zmiňovanou rozkládající se mrtvolu, kterou naprosto již několik týdnů ignorovali, teď taktéž...
"Jo jo, přesně jak malá kráva," přisadil si ten druhý parchant, "zatím s ním jen vyjebáváme, ale až ho zamordujeme, to se ta svině asi posere!" zaburácel smíchy a taky si odplivl. Kupodivu i jeho flusanec se rozplizl na hnijícím mase ignorované mrtvoly.

Trollice cítila, jak žal a úzkost v jejím srdci narůstá, nevěděla, co si počít. Jediné, na co se zmohla, byl stále silnější, neustávající pláč a prosby o milost. Zmrdi se jí samozřejmě dál vysmívali a nakonec se rozhodli, že už to nebudou dál natahovat.

Popadli trolla za krk a silným tahem paže ho zvedli ze země. Posadili ho před sebe tak, aby byl trollici tváří v tvář. Tváří v tvář své milé, která nyní musí čelit příšerné události, jakou má být jeho smrt. Věděl, že je to nevyhnutelné, ona taky, věděli to vlastně všichni, dokonce i slídivé oči dalších spoluvězňů, vykukující z temnoty a přihlížející této strašné skutečnosti.

Nechtěl, aby to viděla, protože nechtěl, aby trpěla. Přece nebude přát utrpení někomu, koho miluje! Chtěl ji nějak povzbudit, ale jak proboha někoho v takto příšerném okamžiku jen povzbudit. Řekl prostě to, co cítil a věděl, že to tak doopravdy je: "Miluju tě a vždy tě milovat budu..."
Sekera měkce proklouzla jeho hlavou a rozpůlila ji ve dví v okamžiku, kdy jeho slova doznívala. Ještě stále zněla v místnosti i ve chvíli, když už on ležel na zemi v kaluži rudé krve.
"Já tebe také..." řekla ona, ale pozdě. On to již slyšet nemohl. Srdce jako by jí mělo puknout a hlava jako by se jí měla rozskočit na miliony malých střípků. Schoulila se na zem do klubíčka v záplavě slz a za halekání touto událostí pobavených parchantů.
Její trollí srdce zůstane navěky pošramocené.

"Teď si ho můžeš nechat! Dělej si s ním, co chceš, třeba mu stojí, začíná být tuhej, tak toho využij, než se ti do něj daj červi..." opět pobaveně zaburácel jeden z trýznitelů a za halasného smíchu oba vypadli z cely a hlasitě za sebou zabouchli.

Nyní zde opět byla sama, opět přestala vnímat slídící pohledy ostatních a sžírala se zármutkem nad chladnoucím tělem jejího milovaného. Světlo jejího života vyprchalo s jeho posledními slovy. Do smrti tu scénu bude mít před očima. Do smrti si bude pamatovat, jak mu nebyla schopná říct včas, že ho také miluje...