Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pro umělou inteligenci se výměna jakýchkoliv součástek lidského těla stala hračkou. Kvantové počítače zvládaly lidské smysly mnohem rychleji, než by dokázal člověk. Mnohem rychlejší než číst bylo vkládat do lidské paměti načtené hodnoty. Lepší než jíst bylo vkládat chuťové pocity. A podobně nakládala umělá inteligence se všemi smysly.

Porouchaný sluch na lidské jednotce nebyl vůbec žádný problém. Sluch vlastně sloužil jen ke kontrole a případné korekci ostatních smyslů. Skutečně slyšené zvuky nahrával a posílal do mozkového centra. Lidskému tvorovi stačilo pomyslet na určitou situaci a umělá inteligence ji doplnila zvukem. A samozřejmě také obrazem, pachem a hmatem.

Nebylo třeba vytvářet jakékoliv hodnoty. Domy skutečně nemusely stát. Auta nemusela jezdit a lidé nemuseli snít o exotické dovolené. Stačilo si pomyslet na nějakou věc a ihned ji lidská jednotka prožila. Virtuálně se tak žilo v palácích, jedla se nejlepší jídla a prožívaly nejkrásnější životní chvíle.

A pak se jednomu lidskému tvoru porouchal sluch. Mechanický robot vyměnil jednotku, ale došlo k drobnému přehmatu. Na lidských jednotkách moc nezáleželo, a tak byli používáni staří, opotřebovaní roboti. LJ 007 (lidská jednotka 007) najednou skutečně uslyšela a skutečně uviděla. Záměnou součástek došlo k obnově funkcí, i když zdaleka nedokonalých.

Řekněme, že Pepa (LJ 007) uviděl a uslyšel realitu. Lidé chodili v roztrhaných šatech, pokud vůbec šaty měli. Byli zarostlí, nečesaní a nemytí. Leželi v parcích ve vlastních výkalech a šťastně se usmívali. Byli tlustí, neohební, špinaví a nemocní. Přesto byli na první pohled šťastní. Ulicemi projížděly robotické vozy, které sbíraly odumřelé jedince. Nikdo netruchlil, nikomu na ničem nezáleželo. Každý byl spokojený.

Pepa se plazil ulicemi plnými odpadků. Nedokázal se udržet na nohou, protože je roky nepoužíval. Znal jen svalnaté končetiny, kterými v představách překonával překážky. Byl několikanásobným olympijským vítězem v běhu na všech tratích a pokud si vzpomínal, tak i ve všech ostatních disciplínách. Měl obrovský dům se spoustou služebnictva a řadu luxusních aut. Prostě úspěšný muž. Nikdy se nezamyslel nad tím, čím byl tak výjimečný a čím se zasloužil o takový přepych.

Teď hleděl smutně a zděšeně na svoji realitu. Byl pohublý, bez svalů a bez majetku. Nedokázal se soustředit, nevěděl, co má dělat. V tomhle žít nechtěl. Co vlastně uměl? Nic. Nevzpomínal si na žádnou vlastnost, kterou by ovládal. Na žádné zkušenosti, na žádné znalosti. Byl vlastně dítě, které potřebuje všechno zajistit. Potřeboval by nosit, ale nebylo kým. Potřeboval by záchod a koupelnu, ale žádné neexistovaly. Chtěl někde přespat, ale domy se rozpadaly.

Nikdo necítil bolest. Nikdo netušil, že nemyslí sám, že za něj všechno dělá umělá inteligence. Nikdo nevěděl, že je ovládán, že je spokojen a že necítí nic jiného než uspokojení. Bolest neexistovala, zármutek nebo neúspěch byly vymazány.

A tak se Pepa rozhodl. Bylo to první rozhodnutí v jeho životě. A také poslední. Vybral si malého kluka, který visel na zídce. Připlížil se k němu a vytrhl čip z jeho ucha a vrazil jej do svého. Najednou se vše změnilo. Byl šťastný. Měl všechno. Svaly, úspěch, dům, služebné, sex i uspokojení. Jen ten kluk najednou uviděl a uslyšel, jak LJ 007 leží v bahně, kálí pod sebe a páchne. V jeho zasněných očích však uviděl zářit světlo štěstí. Pro štěstí přece žijeme, ať to stojí, co stojí...