Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl pozdní večer, první prosinec. Jeníček s Mařenkou seděli u okna a pozorovali, jak sněhové vločky pozvolna dopadají na již bezlisté břízy. Všude vládla vánoční atmosféra. Na pouličních lampách se objevily ozdoby ze jmelí a jehličnatých větví, rybáři prodávali ulovené kapry a vše bylo pokryto bílou peřinou. Ježíšek sbíral poslední dětská přání a balil dárečky. Maminka válela těsto na zbylé cukroví. Jeníček s Mařenkou jí vždy rádi pomáhali s vykrajováním, ovšem nejkrásnější okamžik nastal, když mohli maminčino cukroví ochutnat.

Dny ubíhaly jeden za druhým.
"Nemáme stromeček!" vykřikla zničehonic Mařenka, když se jednou večer tatínek vrátil z práce.
Tatínek se na Mařenku podíval, ale pak se začetl do novin a dělal jakoby nic. Sedl si do křesla a zasnil se. Tak to dělával každý pátek, vždy když přišel domů. Vzal si na sebe své chlupaté barevné papuče a "přemýšlel o životě". Měl rád pohodu. Proto vždy uvítal, když mu Jeníček donesl hrnek plný horkého čaje. Každý večer si tatínek k dětem sedával a vyprávěl jim různé příběhy. Jednou o psovi, co hledal hrad Kost, protože si myslel, že má tvar kosti a podruhé pro změnu o Červené Karkulce, která si doma zapomněla košíček.

Maminka na tatínkovi měla ráda jeho pomněnkově modré oči a hnědé kudrnaté vlasy, které mu ladně vysely kolem uší. Měřil přes 2 metry, a proto jeho vysoká a velice hubená postava připomínala basketbalistu. Byl pohodář, ale všechno mělo svá pravidla. Neměl rád, když děti měly ve škole průšvihy a jako každý rodič uvítal, když děti dostaly ve škole jedničku nebo pochvalu.

Tatínek přišel do dětského pokoje. Na posteli uviděl Mařenku. Po tváři jí tekly slzy.
"Neboj, zítra pro něj zajedeme," řekl a usmál se.
Mařenka si utřela vlhké oči a rozzářila se.

Byla sobota 20. prosince, osm hodin ráno. Celá rodina se chystala odjet koupit vánoční stromeček do města. Nasedli do auta, ale auto ne a ne nastartovat. Co teď? Tatínek navrhl, že pojedou vlakem. Na saních sjeli z kopce dolů na vlakové nádraží, nastoupili do vlaku a odjeli do města. Když přišli ke stánku s vánočními stromečky, prodavač je nepotěšil: "Promiňte, stromky už dnes došly. Přijeďte však opět zítra, letos máme totiž přímo nádherné stromečky, nebudete litovat."
Mařenka s Jeníčkem zesmutněli. Tatínek navrhl, že si na trhu dají něco teplého a dobrého. Šli tedy ke stánku s občerstvením. Maminka s tatínkem si dali svařené víno a děti ovocný čaj s medovníkem.

Štědrý den se pomalu blížil. Stromeček však pořád nikde. Všechna zvířata již byla ponořena do zimního spánku, doma vonělo čerstvě upečené cukroví a děti pozorovaly, jak za okny hustě sněží. Dokonce i Ježíšek měl zabalené všechny dárky a nazdobený stromeček. Osamělý pes se toulal a předvánoční mráz ho řezal do tlapek. Mařenka s Jeníčkem si lehli do postele, zavřeli svá očka a spali až do rána.

Tatínek otočil kalendář.
"24. prosince! Dnes přiletí Ježíšek!" oznámil Jeníček.
"Děti! Oblékněte se, zajdeme do lesa pro stromeček. Co by to bylo za Vánoce bez stromečku?"

Rodinka se teple oblékla, tatínek vzal pilu a všichni šťastně vyrazili.
"Tenhle!"
"Ne, ten ne!"
"Tamhle ten!"
"Ten má málo větví!" ozývalo se lesem.
"T E N H L E!" řekla Mařenka a začervenala se radostí.
"V životě jsem neviděl krásnější stromeček!" prohlásil tatínek.

Ano. Vskutku to byl ten nejkrásnější stromeček. A když večer přiletěl Ježíšek, i on musel nadechnout tu nádhernou vůni čerstvého jehličí. Byly to ty nejkrásnější Vánoce. Dětem se rozzářily oči, jakmile uslyšely zazvonit Ježíškův zvoneček. Ale i osamělý pes prožíval nejúžasnější Vánoce. Našel svůj nový domov v Jeníčkově pokoji a nestudil ho již žádný mráz. Z oken byly slyšet cinkající skleničky, vidět hořící svíčky, cítit právě usmažení kapři.

A já? Procházela jsem se zimní krajinou, abych nadechla atmosféru těchto Vánoc, které pomalu a jistě odcházely.