Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ema popotáhla.
"Ale já se bojím..." zamumlala sotva slyšitelně.
Tamara ji přátelsky popleskala po zádech. Konečně pochopila výsadu staršího sourozence.
"Neboj, vždyť je to legrace," usmála se.
Ema k ní zvedla oči zarudlé od pláče. "Ne ne. Určitě se něco stane," vystrčila vzdorně dolní rtík.
"Nestane. Neboj. Roman se bude tvářit hrozivě, vykřikovat "Vzývám tě, satane!", všude budou rozsvícené baterky, ale nic se nestane."
Ema znovu popotáhla. "Tak dobře. Ale stejně..."
To už si ale Tamara plánovala, jak bude potom v noci sestřičku utěšovat a chlácholit.

Obě dívky vyšly ze společného stanu a vydaly se k jedinému, ze kterého vycházelo slabé světlo.
Od jezera táhl studený vzduch a ozývalo se kvákání žabího orchestru.
Tamara cítila, jak se k ní Ema tiskne.
Nad hlavami jim zářil obrovský měsíc v úplňku. Ucítila, že Ema zesílila stisk.
"Taky to cítíš," zašeptala vyděšeně. Velkýma hnědýma očima hledala u své sestry oporu.
Tamara se ale jen zašklebila a otevřela dvířka stanu.
Uvítala je skupina mlčících lidí, sedících v kruhu, s kapucemi přetaženými přes hlavu. Přeběhl jí mráz po zádech.
Celou scénu osvětlovaly baterky skloněné k zemi, takže ve stanu panovalo nazlátlé přítmí.
Uprostřed party stála velká kartonová krabice, na kterou někdo položil papír se symbolem kříže, obráceným k zadní části stanu.
Vedle něj se vyjímal narychlo naškrábaný pentagram a jedna zažehnutá svíce.
Teprve teď si Tamara všimla, že všichni přítomní mají s vedle sedícími podivně propletené prsty.
Ucítila, že se Ema třese. Nedivila se.

Náhle někdo z kluků promluvil. Při zvuku hlasu se otřásla. Ne zimou. Strachy.
"Byly jste předvolány..." začal hlas tlumeně, ale dost hlasitě na to, aby jim neuniklo ani slovo.
"...aby jedna z vás byla obětována."

Ema zesílila stisk, až to její starší sestru zabolelo. Tamara ji rychle pohladila po ruce a pokusila se přesvědčit samu sebe, že o nic nejde.
"Byly jste předvolány..." zopakoval kruh.
"Aby jedna z vás byla posvěcena jako satanova kněžka..." pokračoval vůdčí hlas. Těžko určit, zpod jaké kapuce vycházel.

Náhle ucítila, jak se jí mladší sestra pouští. A pak udělala Ema krok vpřed.
Tamara byla tak zkoprnělá, že ani nestihla zareagovat.
Její mladší sestra zvedla ruce v podivném pokrouceném gestu, jako kdyby kruhu před sebou kynula.
"Buď pozdravena," zahučela skupina mnohohlasně.
"Satan, venit..." ozvalo se šeptem a Tamara ztuhla. To byl přeci Emin hlas!
"Satan, venit!" odvětil kruh.
"Emo?" otázala se tiše.
Nikdo ji ale neposlouchal.
"Buď pozdravena, ty, která přicházíš ve jménu Satanově. Usedni na trůn a přijmi požehnání!"
Ema udělala několik kroků vpřed a dosedla na kartonovou krabici zády k Tamaře.
Ta měla náhle strachy úplně stažené hrdlo.
Skupina naráz pozvedla ruce a začala tlumeně hučet. Tamaře se při tom zvuku naježily chloupky na zátylku.
"Přijď, Satane, ty, jenž nám dáváš sílu..."
"Satan, venit!"
"A posvěť naši sestru..."
Pak vstali a v přesném kruhu se začali přibližovat k Emě...

"Ne, nechte toho!" vykřikla Tamara. Její hlas zněl podivně vyděšeně. Nikdo si jí nevšímal. Hučení zesilovalo.
"Satan, venit!"
"Malum, malum..." odpovídala omámeným hlasem Ema.
"Přestaňte!" vřískla Tamara.

Ale marně. Celá skupina už stála u Emy. Ta sklonila hlavu. Jeden ze zahalených kluků si z rukávu vytáhl dýku.
Tamara přidušeně vykřikla.
Strachy jí docela zkameněly nohy. Nemohla udělat ani jediný krok. Nezbývalo jí nic, než vyděšeně zírat na to, co se jí právě odehrávalo před očima. Jako strašné divadlo. Divadelní scéna.

"Žehnám ti!" vykřikl zakuklenec a sekl proti Emě dýkou. "Ve jménu Antikrista!"
Ema opět zvedla ruce.
"Malum!" zahučel celý kruh.
"A teď, nyní, potrestejme nezasvěcenou!" rozhodl tlumený hlas, v němž Tamara rozpoznala ten Emin.
Celý kruh se k ní otočil.
I Ema.
A pokud mohlo Tamaru vyděsit něco víc, než to, čehož byla doteď svědkem, právě se to stalo.
Její sestře se táhl přes celý hrudník dlouhatánský šrám. Krvavý šrám.
Z dýky, kterou jeden z "kruhu" ještě pořád držel zdviženou, odkapávala krev. A co hůř. Ema nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Usmívala se. Oči se jí fanaticky leskly a nebyla v nich ani stopa po strachu.

"Potrestejme nezasvěcenou!" zopakovala.
Tamara cítila, že podvědomě ustupuje. Zašátrala za zády po klice u dveří.
"Po-pomoc...!" podařilo se jí vykoktat. Připadalo jí, že klika snad u dveří ani není... Kam se jen poděla!?

Kruh se přibližoval. Dýka se zableskla v matném světle. Tamara cítila, že nemůže polknout.
"Pomozte mi někdo!" šeptala vyděšeně. Co se to tady u všech všudy děje? Chtějí ji zabít? Obětovat?
Konečně se jí podařilo kliku nahmatat. Zabrala. Zamčeno. To snad ne...
Natáhla před sebe zpocené ruce. "Ne, prosím!"
Skupina už byla tak blízko, že cítila jejich dech.

"Emo! Jsi přeci moje sestra!" vykřikla. Ona ale jen pohodila hlavou a z jejích úst vyšlo nelidské zachechtání.
"Neodvažuj se nazývat mou sestrou! Musím dokonat obřad." Při těch slovech převzala dýku a zdvihla ji.

Ne, to přeci nemůže být konec, to ne... Tamara cloumala ze všech sil klikou. Konečně povolila. Otevřela dveře a vyběhla do temné noci.
Stan se svou sestrou a celým tím podivným společenstvem nechala za sebou a rychle utíkala do nejbližší prázdné chatky. Stačila zacvaknout zástrčku a už slyšela rány na dveře.
Rychle doběhla k oknu a spěšně jej zavřela.
Dveře ale nevydrží věčně, napadlo ji. Bušení neustávalo.
"Pomoc!" naříkala tiše, zatímco k nim přistrkovala noční stolek.
"Prosím, pomoc! Přijďte někdo!"
Ozval se třesk rozbitého skla. Vyděšeně vykřikla. Teď už jí nic nebránilo v tom, aby začala vřeštět ze všech sil.
Do očí jí vhrkly slzy děsu.
Tím oknem se nikdo z nich přeci neprotáhne, blesklo jí hlavou. To už se ale v okýnku objevily paže, pak hlava... Ema!
"Emo, ne!" vřískla.
Její sestra doskočila na zem na všechny čtyři a bez problémů se zvedla.
"Nejsem Ema," odvětila chladně. "Jsem Satan Sacerdos. Ale můžeš mi říkat Odium," ušklíbla se.
Tamara se sesula na zem.
Emě se na obličeji objevil posupný úšklebek.
"Slaboško. Jen ďábel ti může ukázat pravou cestu. Jenže ty..." povzdechla si, "ty jsi byla zatracena už od počátku."
"Ne, ne, ne..." rozvzlykala se Tamara. "Nezabíjej mě!"
Ema pohodila hlavou a ukazováčkem zkusila ostří dýky. Z prstu skanula kapka karmínově rudé krve. "Satan, venit," zamumlala. "Přijď a ve jménu zla posvěť tuto oběť!"

Tamara na ni dokázala jen vytřeštěně zírat. Co se to pro pána stalo? Opravdu na zem sestoupil Satan? Proč...? Věděla, že jí srdce bije nepřirozeně rychle. Pomoc, pomoc, pomoc, pomoc, pomoc! Tohle se přeci musí někdo dozvědět!

Ema se rozpřáhla.
"Malum!"
A Tamara ucítila, jak se jí ostrá čepel zařízla do masa.
Tmu proťal její vyděšený výkřik.
Za dveřmi chatky si kluci stáhli kapuce, takže měsíc ozářil jejich nepřirozeně bledé tváře a horečně se lesknoucí oči.
Toto bylo živé zlo. Satan.
Ema vstala od mrtvoly své sestry.
Prudce vydechovala. "Obřad byl dokonán, Mistře! Jsem připravena, abys do mě vstoupil..."