Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jakmile měli moji muži nabito, musel jsem vydat onen rozkaz k palbě. Jedním okem jsem se díval na čekající vojáky, druhým na klepající se oběti přivázané u kůlu. Udělalo se mi pojednou zle, neboť za chvíli budou tito muži viset z kusu dřeva jako králíci...

Jmenuji se Heinz Mahler, jsem voják Totenkopfu SS. Když jsem se hlásil do Leibstandarte, tak mi jeden nekompromisní generál řekl, ať jdu k Totenkopfu, neboť řady standarty Adolfa Hitlera jsou již přeplněné. Ten muž mě pak zavedl k jinému, mnohem hrubějšímu generálovi jménem Theodor Eicke, veliteli oné divize smrtihlava. Eicke mi svérázně řekl, že pokud jednou neuposlechnu rozkaz, zastřelení mě nemine.

Do zahájení operace Barbarossa, tj. vpádu do SSSR, jsem sloužil v koncentračním táboře v Dachau. Následně jsem se zapojil do bojů na východě, na Ukrajině, kde jsem si vysloužil Železný kříž a odznak za zranění. V roce 1943 jsem se vrátil z fronty do vlasti, Eicke zahynul v boji. Poté jsem byl přeložen do koncentráku v Terezíně, který spíše sloužil jako přestupní stanice do Osvětimi. Zde jsem sloužil od prosince 1943 až doposud.

Koncentrační tábory se mi z duše příčily, v Dachau jsem poznal hrůzy, s nimiž jsem se ještě nesetkal. Byl jsem rád, že jsem odjel do války, déle bych to tam nevydržel. Nyní jsem sloužil opět v koncentráku, sice mírnějším, avšak přeci jen koncentráku. Seznámil jsem se zde se spoustou esesáků, kteří nenáviděli Židy, pohrdali jimi, dokonce je i týrali. Nakonec většina z nich skončila v plynové komoře. Něco otřesného. Nechtěl jsem tu tvrdnout, nesnášel jsem to tu.

Jednoho dne k nám přišel zmocněnec od velitele gestapa, jenž nám přikázal, abychom dali ihned popravit všechny vězně držené za odbojovou činnost. Stanné právo sice nebylo, ale rozkaz je rozkaz. Museli jsme ho vykonat. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Eickeho slova: "Jen jednou neuposlechneš, zastřelím tě!"
Naneštěstí zdejší velitel popravčí čety dostal horečku, a tak se hodil marod, já, jakožto jeho zástupce, jsem byl pověřen jeho zastoupením, čili se ze mě rázem stal popravčí velitel. Exekuce měla být uskutečněna do několika hodin na obvyklém místě terezínské věznice, na nádvoří.

Měl jsem obrovitý strach, protože jsem to v životě nedělal, nikdy jsem nedal rozkaz k něčemu takovému, k několikanásobné vraždě. Vždy jsem byl strážným, svědkem, jenž na bezbranného člověka nikdy nevystřelil. Teď jsem tomu měl velet. Tajně jsem se na záchodě pozvracel, když jsem si to vše uvědomil.
"Pane bože, vždyť já jsem frontový voják a ne zločinec," říkal jsem si.

Bohužel jsem před ostatními vojáky nemohl dávat nic najevo. Co bych to byl za velitele, kdybych se zhroutil? Hrdě jsem si nasadil brigadýrku a vyšel na nádvoří. Tam stáli již připravení vojáci s puškami, naproti nim jejich oběti, přivázané ke kůlu, dívajíce se na své vrahy. Začala se mi podlamovat kolena, když jsem to viděl. Stěží jsem mužům řekl, ať si nabijí zbraně, mluvilo se mi špatně, možná jsem i koktal.
Když měli moji muži nabito, čekali na můj poslední rozkaz, rozkaz k palbě. Pohlížel jsem na ty chudáky přivázané u kůlu, byli bezbranní, mohli jen čekat na smrt. Také jsem se díval na vojáky, byli již nervózní, klepal se jim prst na spoušti. Nepochybně si říkali, ať už ten moula vydá rozkaz, abychom to měli za sebou. Já, téměř v mdlobách, jsem zavřel oči a řekl: "Pal!"
Výkřiky odbojářů přerušily zvuky střelby z karabin. Poté, co střílení utichlo, jsem otevřel oči. Zahlédl jsem vojáky stojící v pozoru a proti nim mrtvé oběti visící z kůlu s prostřelenými hlavami. Nyní jsem to již naprosto nevydržel a pozvracel se přede všemi vojáky. Dívali se na mě s udivením. Já pak beze slova odešel pryč z nádvoří, pryč z věznice ven na louku. Klekl jsem si do trávy a křičel nahoru do nebe: "Bože, jsem vrah! Jsem vrah!"