Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sir McKinley byl nejen šlechtic, ale též charismatický společník. Na svém zámku za Manchesterem pořádal večírky určené pro britskou smetánku, kde líčil vyšetřování svých případů. U kriminálky měl kamaráda, který mu vždy s radostí nějaký ten případ předal, neboť McKinley byl přímo zapálený do kriminalistiky.

Na jednom z jeho večírků se ale přihodila nemilá příhoda. Jednomu z hostů se zastavilo srdce a na místě zemřel. McKinley u toho zrovna chyběl, vykonával potřebu na záchodě, ale dle očitých svědků prý host nejdříve upustil zničehonic sklenku a zahleděl se kamsi do prázdna, načež se svalil jak pytel brambor. Přítomný lékař, který měl na paškál hlavně celebrity, konstatoval smrt, tedy přesně zástavu srdce. Tím postiženým byl jakýsi Edmont Wallt, architekt z Boltonu, jenž navrhl rekonstrukci tamní veřejné knihovny, ovšem to už je teď passé. Co se týče jeho osoby, byl to rváč, který si šel hrdě za svým. Proti jeho rekonstrukci protestovalo mnoho lidí z branže, byl to velice nákladný a složitý projekt. Když pak kolegové uslyšeli o jeho smrti, podivili se, bylo to nejzdravější člověk, jakého znali, a ani jeho doktor u něj žádnou nemoc nezjistil. McKinlemu se to nezdálo, a tak poprosil komisaře Normana, kamaráda ze školky, aby mu případ přenechal, beztak se to stalo v jeho domě... A požádal o pitvu.

Mezitím si McKinley od nebožtíkových nejbližších sepsal seznam jeho kolegů i odpůrců, včetně manželky, a porovnal jej se svým seznamem hostů. Shodovaly se dvě jména: Robert House a Luisa Stickmanová. McKinley totiž počítal s teorií, že Wallt někoho zahlédl, koho neměl, a proto tak najednou zkolaboval. Nejdřív se podíval na Roberta House, majitele lihovaru, který si od Wallta nechal zrekonstruovat svou vilu, nikoliv však lihovar. House patřil každopádně mezi jeho přívržence, rekonstrukci vily si nemohl vynachválit a na večírku se spolu normálně bavili. Lihovar měl taky v plánu dát zrekonstruovat, avšak už to nestihl, čili tudy cesta nevede.

Tak si tedy McKinley zašel za onou Luisou Stickmannovou, jeho bývalou ženou, která si od rozvodu nechala své dívčí jméno. Ta ho přímo nesnášela. Připravil ji o všechno, ale rozvod byl z její strany, potkala jiného muže, se kterým má dnes už dítě. Naštěstí pro ni patří do britské smetánky, leč do poslední chvíle Wallta nemohla vystát, na večírku se na něj zle podívala a pak radši odešla. Dvě hodiny před jeho kolapsem, což potvrdil McKinleyho sluha, který ji v tu dobu pouštěl ven. Takže další slepá stopa.

Z právě dokončené pitvy pak McKinley zjistil od koronera, že se mrtvému zastavil rytmus srdce, pravděpodobně z velkého údivu, doslova smrtelného, jako kdyby viděl ducha. A vtom McKinleyho něco napadlo. Co když večírek navštívil někdo, o kom si myslel, že neexistuje, například někdo, kdo třeba záhadně zmizel? Zašel tedy za jeho ženou, i tou bývalou, leč na nic si nevzpomínaly, Stickmanová ho ale nakonec poslala za jeho snoubenkou, kterou měl ještě před ní. Těsně před svatbou ho opustila, dnes bydlí v Birminghamu. Avšak ani od ní se nic nedozvěděl. Jen to, že žít s ním by dokázala jen světice, a tak ho opustila.

McKinley nevěděl, kudy kam, a tak se šel podívat přesně na to místo, kde zůstal nebožtík nečině stát. Možná na něco přijde... A přišel! Od toho místa, kde stál, bylo vidět na obraz jedné neexistující budovy. Ten obraz odkoupil od jednoho pouličního malíře, neboť McKinley byl sběratelem tzv. náhodného umění. Byla to obyčejná budova, něco na rozmezí Bílého domu a Říšského sněmu, za moc nestála, jenže pak McKinleymu něco trklo - v novinách totiž vyfotografovali přibližné plány budoucí podoby boltonské veřejné knihovny a nápadně se shodovaly s McKinleyho obrazem. Tak to Wallta nejspíše natolik rozrušilo, až z toho dostal smrt. Patrně si toho předtím nevšiml, lordových večírků se párkrát sice účastnil, obraz je stár pár let, avšak jak je možné, že se shoduje s jeho plány? Nikdo to od nikoho okopírovat nemohl, plánování rekonstrukce knihovny počalo poměrně nedávno, po odkoupení obrazu, a kdyby se podle toho inspiroval Wallt, tak by se pak nepolekal. Záhada, která zůstala nerozřešena, málem...

Po půl roce potkal na ulici znovu toho malíře, leč tentokrát hádal někomu z ruky. Zabýval se i luštěním budoucnosti a zcela určitě ho potkal i Wallt. A podle jeho snů, co viděl, namaloval ten obraz. A nejspíš to tak dělá i u jiných případů, jenže Wallt doplatil na to, že byl nedůvěřivý a domníval se, že jeho nápad měl někdo předtím a přitom to byl ten samý nápad. Jenže v tomto případě lze jen těžko někoho potrestat, věštec a malíř se ničeho trestného nedopustil, jen zneužil svého umu k jinému.