Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Posadil se. Byl celý ztuhlý. Ponožky hltavě pily z nočních kaluží. Sníh okolo něj pomalu roztával. Děravé boty si však nepřipouštěl. Proč také po tom všem? Jaký význam mohou mít promrzlé prsty u nohou? Jich je deset, ona byla jediná. Hlava jej šíleně bolela. Listopadový spánek na lavičce snad ani nic jiného přinést nemůže. Letmo zavadil pohledem o hodinky. Klouzaly po jeho vyzáblém zápěstí jako vězeňská pouta. Hodinky a pouta, pouta a hodinky, není mezi nimi rozdílu. Jedny vám drásají nervy tlukotem stříbřitých ručiček, druhé už samy o sobě neznačí nic, z čeho by mohlo být do smíchu.

Stačil rychlý pohyb a tikot ustal. Sklíčko dopadlo s prasknutím na sněhem pokrytý štěrk.

Šetřil na ně celé měsíce. Mladičký gymnazista bláhově učarovaný dívkou z vyššího ročníku. Útlý pas, drobounká a křehká, zvířátko, které potřebuje ochranu před zlým světem. Nesla tehdy knížky pod paží, spěchala. Opíraje se o sloup před úřadem, jsem ji zahlédl. Zvony právě odbíjely klekání. Přidala do kroku. Vše se událo tak rychle, úder srdce nemohl být delší než okamžik, kdy se jedna kniha zřítila k zemi. Zakopl jsem, s překříženýma nohama se jen těžko vybíhá na pomoc. Jiskra vzrušení ve mně vzplála v plápolající pochodeň. Temně hnědé oči, propasti, do nichž se vrhají Romeové omámení spalující vášní. Čtenářka Rimbauda. Opilý koráb. Nikdo nemohl mít více zastřenou mysl než já, když se naše prsty setkaly. Její ledově chladné, v žilách těch mých proudil oheň. Kéž by tak roztála. Dva rudé půlměsíce obklopené červánky se od sebe oddálily, vyklouzlo z nich prosté: "Děkuji."

Nemohl jsem déle tonout v záplavě endorfinu a adrenalinových vlnách. Já blázen ji políbil. Ona, spěchajíc do knihovny, omylem upustí svazek básní a opodál stojící chlapec s vlasy temnými jako nejčernější noc si to vysvětlí tak, že snad netouží po ničem jiném, než aby byla milována. Šílenec, nevyzrálý hlupák. Jistě se začervená, já dostanu odpovědí políček jako nezbedný školák, uteče a mně nezbude víc než oči pro pláč a vzpomínka na vteřiny, kdy se naše prsty propletly nad Rimbaudem ležícím na chodníku. Trhla sebou. Naše rty se však stále dotýkaly. Jistě je stále v šoku, že zapomněla na dobré vychování. Líbat se na ulici, natož s cizím chlapcem v pruhovaném svetru a džínových kalhotách...

Konečně se vzpamatovala. To, co následovalo, byl ten nejkrásnější sen.
"Sára."
Ona se mi dokonce představila.
"Tomáš," ne, jméno nestačí, musím se jí omluvit, i když ve skutečnosti jsem moc dobře věděl, co polibkem způsobím, "moc mne to mrzí. Já...já nechápu, co mě to popadlo. Opravdu se moc omlouvám," nejlepší by bylo, kdybych se posbíral a mazal odtud pryč, nikdy ji už neviděl, taková ostuda. "Koukám, že do knihovny to už nestihnete, zavírá v šest. Mohl bych vás alespoň doprovodit domů a vše vám vysvětlit? Už se pomalu stmívá, byl bych nerad, kdyby do vás vrazil další takový nezdvořák jako já..."
Na chvilku se zamyslela. Být v její kůži, odbudu takovou troufalost a navrch přidám pár nehezkých slov. To jsem ale ještě neznal Sáru. Nevěděl, že je můj naprostý opak.
"Budu jen ráda. V ulici nám nefungují lampy a jít parkem, to aby se bál i kdejaký hrdina. Nikdy nevíte, jaký člověk se tam schovává a čeká, až půjde někdo okolo."

Pod nohama nám mlaskalo bláto. Někdo by měl konečně vysypat chodníky štěrkem. Slunce pořádně nepronikne porostem lip a javorů, po každém dešti tu stojí kalužiny. Měla co dělat, aby neupadla. Botky s páskem vinoucím se okolo štíhlých kotníků se hodí do města, ne do parku.
"Sáro, dejte mi ty knížky, sotva je nesete. Proč jen jste si je nedala do nějaké tašky?"
Nejprve se zdráhala, že prý se to nehodí, abych jí ještě nosil knížky. Stačí prý, že ji doprovází neznámý mladík domů. Nemohla však dlouho poslouchat má naléhání. Zběžně jsem přejel pohledem tituly. Tak nejen prokleté čte tato kráska. Goethe, Wilde a dva kousky Dostojevského. Žádná červená knihovna, žádné dívčí romány.
"Promiňte, že na ně tak civím, nedalo mi to," začínám se červenat, když vidím, že ona vidí, jak sleduji svazky, "máte doopravdy vkus."
"Příliš se však k dívce nehodí, aby četla takovou literaturu. Člověk by spíše čekal zamilované kousky. Prý se nesluší, aby sedmnáctiletá otevírala takové nemravnosti. Na takové poznámky však vždy odpovídám, že když Goetha může číst kluk, tak proč ne já. Také se chci něčemu naučit, ne číst ty průhledné románky naivních slečen snících o vyvoleném. Takový život není."
Páni, obdařená nejen nevšedním půvabem, dokonce má rozumu na rozdávání.

"Moc vám, Tomáši, děkuji za doprovod. Třeba se zase někdy potkáme," chce se se mnou rozloučit, když přicházíme k neveliké bytovce, "a už se netrapte tím polibkem. Vždyť se zase tolik nestalo."
Ona snad navíc poví, že se jí to líbilo.
"Dozajista to nebylo vhodné. Namísto toho, abych vám jen podal knížku, neudržel jsem své emoce na uzdě a choval se jako zvíře. Opravdu mi promiňte. Nebudu vás déle zdržovat, jen utíkejte, jistě na vás již doma čekají, tak ať nemají starost, kde se po večerech touláte. Dobrou noc," a zase ten pocit, kdy bych ji nejraději obdařil jedním polibkem na čelo, aby se jí lépe spalo. Tentokráte jsem se však udržel.
"Dobrou noc."
Už byla téměř na posledním schodu, když jsem si vzpomněl, že svírám její knihy.
"Sáro!" zavolal jsem tak hlasitě, že jsem se až sám vylekal, "vaše knížky..."
Schody jsem bral po dvou, abych byl co nejdříve u ní.
"Vidíte, byla bych na ně zapomněla. Přitom právě ony mohou za vše."
"Sáro, s kým to tam mluvíš?" vykoukla z okna nad vchodem hlava.
"Ale s nikým, Markétko, hned budu nahoře."
"Vidíte, budu si muset pospíšit, sestra by si vás mohla vysvětlit jako mého milence," pousmála se a sáhla po mosazné klice dveří.
"Vidíte a zrovna jím bych si přál být."
Rozběhl jsem se po schodech do potemnělé ulice, nečekaje na odpověď.

Pršelo, když jsem se prvního září probudil. Osmiletku jsem dochodil, měl jsem nastoupit na místní gymnázium. Nebyl bych to já, abych nezaspal. Rodiče byli už oba v práci, zvykl jsem si, že se budím sám. Popadl jsem z večera připravený oblek, prý abych vypadal alespoň jednou do roka jako syn úředníka. Boj s kravatou jsem vzdal předem, svět se nezboří, budu-li bez ní. Vyleštěné polobotky utrpěly újmu ihned, když jsem vkročil na chodník. Všude stála kalná voda. Lidé jdoucí z parku vždy roznesou bláto po celém městě. Nohavice jsem měl celé dostříkané.
Stihl jsem to. Školník zrovna zamykal dveře, bylo však prvního, udělal výjimku, ani jsem nemusel škemrat, aby mne pustil dovnitř. Zbylo na mě místo přímo naproti katedře, úděl těch, jež zaspí a přijdou za pět osm.

Hodina se vlekla, nový třídní, starý dějepisář, byl nevrlý a nepříjemný už od pohledu. Jako kdyby měl na čele napsáno: "Na mě si dávejte pozor, studenti. Střední škola není procházka růžovou zahradou!"
Už při vstupu do třídy bylo jasné, že se s nikým a ničím nemaže. Nestihl ani dovřít dveře, když vyplísnil kohosi za neučesané pačesy, v nichž by se mohla zabydlet celá rodina vrabčáků. Ani já nebyl neviditelným. Znelíbil jsem se profesoru Jiřičkovi tím, že nemám k obleku kravatu. Tak vidíte, svět se boří, když člověk pro jedenkrát zapomene uvázat smyčku kolem krku.

Veškeré trápení však bylo brzy zapomenuto. Spatřil jsem Sáru. Vycházela z protější třídy. Třetí A. Přeci jen nebudou má gymnaziální léta pouze naprosto zoufalým naplněním tužeb tatínka, který si nenechá vysvětlit, že bych raději na konzervatoř. Prý by to byla ostuda pro celou rodinu. Takový šikovný žák, vzorný a bystrý, aby se učil nějakým umělcem. Vždyť přeci ne nadarmo jsou oba moji rodičové ve Straně.

"Sáro, vzpomenete si na mne ještě?" neztrácím ani chviličku. Ještě, aby mi někam utekla.
"Jakpak by ne, na rošťáka v pruhovaném svetru se snad ani zapomenout nedá. Netušila jsem, že jste nastoupil k nám na gymnázium."
"Vidíte, to se teď budeme potkávat skoro každý den."
"To abychom si začali tykat, nemyslíte?" tahle hnědooká Sára je ale plná překvapení.
"Budu jen rád, Sáro."
Začátek něčeho nového jsme stvrdili svými pravicemi. Oba jsme propukli v upřímný smích. To gesto přišlo samo, podání si rukou na znamení přátelství. Jako bychom byli dospělí.
"Co máš dnes v plánu, Tome? Mohli bychom se jít projít, pokud ti to nebude vadit."
Její spontánnost mě nepřestává udivovat.
"Lepší neplánovat. Nevím, nejspíše půjdu domů a počkám na rodiče, až přijdou z práce."
Pousmála se nad mým nudným dopolednem.
"Potřebuji zajít nakoupit, nechtěl bys jít se mnou?"
"Proč ne."

Nepotřebovali jsme k tomu ani týdny, ani měsíce, abychom se do sebe bláznivě zamilovali. Vídali jsme se denně. Naráželi na sebe ráno před školou, o přestávkách i odpoledne na ulici. Často jsem ji doprovázel domů. Rodičům jsem to pak musel vysvětlit tak, že po škole chodím pomáhat do mičurinského kroužku. Kvitovali to s povděkem, že jsem prý konečně dostal rozum. Inu, malá lež je občas ku prospěchu věci. I když jsem byl o dva roky mladší než Sára, v ničem nám to nebránilo. Jistě, její spolužačky často prohodily, že se schází s nevyzrálým prvákem, Sáře to však bylo jedno. Milovala mne, já miloval ji. Poutala nás k sobě láska ke knihám, láska k sobě samým.

Jakmile její sestra prokoukla, že naše přátelství mezi námi není pouze přátelstvím, vyzvonila to rodičům. Nemohu ani popsat své překvapení, když mi o tom Sára řekla. Povídala, jak byla maminka nejprve zaskočena. Otec o nás dvou však věděl. Byl v invalidním důchodě a nejednou si všiml, jak pod okny jejich bytu procházíme ruku v ruce. Přimluvil se za nás. Nakonec nebyla ani maminka proti.
Sára mne s rodinou seznámila jedné slunečné soboty. Byl jsem pozván na oběd. Doma jsem se vymluvil, že máme běžecké závody. Naštěstí se o podrobnosti příliš nezajímali.

Byl jsem nervózní. Jak na mě asi budou reagovat? Budu se jim líbit natolik, aby mne schválili jako milého jejich starší dcery? Dokážu se chovat dostatečně vytříbeně? Co květina pro maminku? Má raději růže anebo karafiáty? Veškeré obavy ze mne spadly, když mi Sára otevřela dveře. Políbil jsem ji. Nakonec jsem koupil růže pro maminku, jeden karafiát pro Markétku. Potěšilo to obě, těžko říci, kterou více. S otcem jsem si byl nucen chlapsky potřást levicí. O svoji pravou ruku přišel. Dříve dělal svářeče, avšak jedna ošklivá nehoda jej připravila o celou ruku, zbyl mu jen pahýl končící loktem. To, co mu chybělo na těle, však naprosto plně vynahradila jeho povaha. Dobrosrdečnějšího člověka jsem snad ještě nepotkal. Celý oběd se nesl v přátelském duchu. Bylo mi až líto, když jsem musel odejít. Doma jsem řekl, že přijdu okolo třetí hodiny. Už teď jsem se zdržel o půlhodinu. Rozloučil jsem se a všem ještě zamával z domovních schodů. Měl jsem upřímnou radost.

Veškeré nadšení ze mne vyprchalo ihned po příchodu domů. Uvítal mě pohlavek a naštvaný otec. Nějakým způsobem se dozvěděl, že žádné závody dnes nebyly. Ptal se, kam jsem se tedy takhle v sobotu vypařil. Nemělo cenu lhát. Stačilo, že jsem si vymyslel ony závody. Vyklopil jsem celou pravdu. Pravda má prý přinést úlevu duši. Nebo nějak tak se to píše v bibli. Nepřinesla. Jakmile jsem vysvětlil, jak se celá situace má, přistál další pohlavek. Nechápu, odkud otec zná Sářinu rodinu. V každém případě se mu vůbec nelíbilo, že chodím právě s ní. Když se matka vrátila z nákupu, neměla náladu o nic lepší než otec. A to navíc vůbec netušila o mně a Sáře. Netrvalo dlouho a byla ještě více rozčílená, otec nelenil ani okamžik, aby jí vše hezky zatepla pověděl. Vyslechl jsem si, jak jsem proti své rodině, když se tahám s těmi, kterým se v kapse nevyhřívá legitimace člena KSČ.

I přes výslovný zákaz jsem se se Sárou stýkal dál. Dávali jsme si pozor, aby nás nevidělo na městě příliš lidí. Hodně jsme chodili do parku. Potěšilo mne, když jsem uviděl chodníky vysypané štěrkem. Konečně někdo pochopil, že je zbytečné mít po každé dešťové přeháňce špinavé boty i nohavice. Oblíbili jsme si lavičku naproti fontáně. Zbožňovali jsme ten zvuk dopadající vody. Z úst ryby prýštil pramen, který zachytávala jakási světice do džbánu. Nebylo to žádné umělecké dílo, avšak jisté kouzlo v celé skulptuře dozajista bylo. Vůbec nám nevadilo, že dřevěná lavička s kovovými nožičkami není kdovíjak pohodlná. Hlavně, že jsme na ní byli spolu.

Občas nám stačilo sedět vedle sebe a povídat si. Jindy schoulila svou hlavu do mého klína. Já ji hladil a obtáčel její oříškové vlasy vonící po terpentýnu okolo svých prstů. Jednou, když jsme takto trávili společně večer, povídá mi: "V pátek budu muset do Příbrami. Tatínek potřebuje koupit nějakou mast a v naší lékárně ji nemají. Nechtěl bys jet se mnou?"
S těžkým srdcem jsem se musel vzdát pátku stráveného jenom s ní. Měli jsme s rodiči v plánu navštívit dědečka v Březnici. Problémů jsem měl v poslední době doma již dost, nechtěl jsem se vymlouvat, že nebudu moci jet. Padla už tma, bylo na čase spěchat domů. Popřál jsem jí dobré pořízení a doufal, že na sebe dá cestou pozor. Byla tak křehká. Nepřežil bych, kdyby se jí mělo cokoli stát. Jeden bez druhého jsme už nic neznamenali.

V pondělí nepřišla do školy. Říkal jsem si, že je třeba pouze nemocná. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by se jí něco mělo přihodit. Když však chyběla i druhý den, utíkal jsem odpoledne k jejím rodičům. Zazvonil jsem a čekal před vchodem. Otevřela Markétka. Brečela. Na okamžik se mi úplně zastavilo srdce. Co když se Sáře něco stalo? Co když je zraněná? Vtrhl jsem do kuchyně, kde seděli rodiče u stolu. Krve by se ve mně nedořezal. I oni plakali. Zeptal jsem se, kde je má milá, má Sára. Nikdo neodpověděl. Až do teď jsem si nevšiml v rohu místnosti stojícího policisty. Podlomila se mi kolena. Probral jsem se za pár minut, když mě policista pleskal rukou po tváři. Řekl mi to. Ach, ne, krutý osude. Proč zrovna ona? Dostal jsem šílený vztek. Proč Sára? Proč? Vždyť povídala, že bude opatrná. Jak se to jen mohlo stát? Vlak, koleje, koleje, vlak. Přecházela ze zastávky do ulice a zapomněla se rozhlédnout. Vlak ji srazil. Srazil ji, slyšíte? Zemřela. Sára zemřela...

Proč ona!? Milovali jsme se. Dýchal bych pro ni. Slyšíte, já bych pro ni zemřel. Měl jsem obrovské nutkání rozeběhnout se a vyskočit otevřeným oknem, abych nemusel snášet tu palčivou bolest. Bolest, že ji už více neuvidím. Nedokázal jsem však více, než se vyřítit z bytu, zakopnout na schodech a s krvácející hlavou běžet pryč. Daleko, abych zapomněl. Abych ji třeba našel. Jistě, třeba to vůbec nebyla Sára. Vždyť policista říkal, že nalezli dívku bez dokladů. A Sára vždy měla občanský průkaz ve své pletené kabelce. Určitě si to popletli.

Pátek, sobota, neděle, pondělí...úterý. Pět dní. Kde by se ale Sára toulala tak dlouho? Doběhl jsem do parku, posadil se na naši oblíbenou lavičku. A čekal jsem. Jistě brzy přijde. Sára mne tu nikdy nenechala dlouho čekat. Minula hodina, druhá, začalo se stmívat. Třeba se někde jen zdržela, jistě je živá a zdravá. Pět dní. Pět ukrutně dlouhých dní. Co když si nechala průkaz doma a nedala pozor při přechodu kolejí? Co když? Co když je to přeci jen pravda?

Vyčerpaný a naprosto zoufalý jsem na lavičce usnul. Probudil mě až padající sníh. Všude okolo tma. Trvalo jen zlomek okamžiku, než jsem se rozpomenul. Začal jsem plakat. Jako by snad slzy mohly změnit minulost. Jako by ji mohly vrátit sem do mého objetí. Neskutečně mne bolela rozbitá hlava, to však nebylo nic proti pocitu uvnitř. Část mě zemřela. Tak proč nezemřít celý? Celek nemůže existovat na pomezí života a smrti. Buď žiji já i ona, anebo žádný z nás. Třeba se potkáme tam někde za hranicí života. Kdo ví?

+++

Tikot hodinek jej šíleně popouzel. Jediným trhnutím je sundal a mrštil jimi o zem. Rozbily se. Ciferník praskl. Vzal do ruky sklíčko, bylo tak akorát ostré, aby prořízlo kůži. Proč to neukončit teď hned. Čím dřív to udělá, tím dříve se s ní zase setká.

Zatnul levou ruku a přiložil sklo k zápěstí. Jako by v jeho tepnách proudil jed, žádný život, pouze jed. Šlo to překvapivě snadno. Nečekal, že umírání je tak jednoduché. Krev začala stékat po nohavici až do čerstvého sněhu. Tál a začal rudnout. Černá noc, bílý sníh a krev. Nádherná paleta barev. To poslední, co kdy uvidí. Myslel, že se mu to jen zdá. Jako by na něho někdo z dálky křičel. Sen. Nic víc. Nevěnoval tomu pozornost. Teď bylo nejdůležitější dokončit úkol.

Jeho otec doběhl právě včas. Rudý v obličeji a plakal. Plakali oba. Vše mu vysvětlil. Chtěl se s ním ještě naposledy rozloučit. Nemá už smysl dál žít. Otec vzal synovu pravou dlaň do své a povídal: "Tome. No tak, nemůžeš to takhle vzdát bez boje. Vždyť i ta tvá Sára by byla nešťastná, kdyby se s tebou měla setkat na druhé straně už dnes. Přeci nebudeš takový slaboch, aby ses nevzchopil. Pojď, půjdeme domů."
"Žádný smysl to už nemá. Ona byla vším. Slaboch je ten, kdo se nedokáže zabít, aby mohl být s tím, koho miluje. Já slaboch nejsem," chápal se po svém nástroji smrti.
Otec sklíčko odhodil mimo jeho dosah.
"Když to teď vzdáš, Sára uvidí, že ses nedokázal sebrat a jít dál."

Možná otcova slova, možná něco jiného jej přesvědčilo. Náhle si vše uvědomil. Uvědomil, že život pro něj ještě neskončil, že ještě má stále smysl bojovat. Sára se nezabila, byl to jen hloupý osud, nešťastná náhoda, že si vlaku nevšimla. Už jen kvůli ní má cenu se sebrat a jít dál. Pomoci její rodině se se vším vypořádat. Pro ně je to jistě ještě těžší přijít o dceru.

Rozepnul si pásek u kalhot a stáhl si s ním předloktí. Přeci nevykrvácí, ne teď, když už pochopil. Ať táhne Hamlet se svým bytím a nebytím k čertu. Být. Být. Být! Slyšíte všichni!? Má to smysl.

Vstal a opíraje se o svého otce míjel knihovnu, kde to vše začalo...