Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Patřím k té generaci, která unikla povinné vojenské službě, a jsem za to rád. Už od mala nemám armádu moc v lásce snad proto, že vojáci se při akci dost často umažou a vícekrát přicházejí o život než třeba policisté. Ale hlavně i proto, že vojáci žijí v kasárnách, odloučeni od domova, a ti, co bojují v cizině, nemůžou tak často navštívit své příbuzné.
V magazínu Nový svět zveřejňuji články o kriminálních činech, což mě baví a naplňuje. O případech z armádního prostředí mohu tak akorát psát. A o jednom takovém případu se dozvíte víc.

Četař Jaromír S., 29 let, do armády odešel ve dvaceti a byl tam spokojený. Už odmala jej zajímalo vše vojenské, bydlel totiž nedaleko kasáren a jeho táta tam zametal, takže hodněkrát viděl jejich výcvik. Od té doby se toužil stát jedním z nich, což se po vystudování gymnázia i stalo.

Byl to ale porod, rodiče ho přemlouvali, aby pokračoval na vysoké, chtěli mít z něj kravaťáka, což on odmítal, postavil si hlavu a odstěhoval se od nich. Pár měsíců si vydělával různými brigádami, spal na ubytovně, nechal si oddychový čas, než udělá ten krok a přihlásí se do armády. A přesně v den dvacátých narozenin si podal přihlášku. Po všech různých testech, fyzických i psychických, ho přijali, jeho sen se stal skutečností.

Za nějaký čas se vyšplhal na četaře a toužil bojovat v zahraničí, a tak ho poslali do Afghánistánu. Tam dlouho nevydržel, při první akci byl vážně zraněn a převezen zpátky do Česka. Při přestřelce jej totiž postřelili, kulka těsně minula srdce, do toho měl ještě popálené ruce od horké zbraně. Každopádně byl mimo ohrožení života.

Ve vojenské nemocnici se postupně začal uzdravovat a pomalu se připravoval na další zahraniční akce. Jenomže to není jako monokl, který se za chvilku zahojí, tato zranění jsou vážnější a déle se léčí, takže velitel ho poslal do Vyškova pomáhat s výcvikem. Na zahraniční mise musel ještě nějakých pár měsíců zapomenout. To ho zklamalo, chtěl bojovat, ne se patlat na cvičišti s nováčky. Jenomže velitel se musí poslouchat, ať přikáže cokoliv.

Kroky Jaromíra S. mířili z nemocnice rovnou do Vyškova, kde se ho ujal šíleně arogantní velitel, jenž od svých podřízených požadoval maximum. Na nováčky byl jako pes a ještě více na svého pobočníka, Jaromíra S., který to trochu odbýval. Netěšilo jej to tam, a i když věděl, kdo je tady pánem, přesto se nedovedl přetvařovat. Učil někoho střílet, ač sám toho moc nenastřílel, neměl ještě takovou tu zralost ostatní cvičit. Jednoho dne mu proto ten cholerický velitel dal výpověď ze služby k podepsání na stůl. To ho zlomilo, už si nedovedl představit život nevojenský, i tady to má s armádou něco společného, ale pokud by odešel úplně do civilu, nevěděl by, co dělat. Vysokou neměl, s vystudovaným gymnáziem ho nikde nevezmou, takže by musel dělat něco velmi podřadného, což on nechtěl. Musel se ponížit.

Velitele prosil, ať ho tam nechá nebo třeba někam převelí, ale ať ho nevyhazuje. On byl však protivný a vyrazil s ním dveře. Byl to známý despota, vybíjel si svou zlost na nevinných lidech, svou ženu utrápil, s dětmi se nestýkal, jednalo se o takový typ člověka, kterého dříve či později někdo zabije nebo pořádně zmlátí. Jaromír S. ho už od začátku nenáviděl a rozhodně si kvůli němu nechtěl zničit život, a tak udělal to, co mu ten život stejně zničilo, spáchal vraždu.

Vše si důkladně promyslel. Na druhý den měl přijít do velitelovy kanceláře s podepsanou výpovědí, potom si měl sbalit věci a odejít, takže Jaromír S. musel zakročit ještě v noci. Spali v kasárnách, důstojníci odděleně. Ten velitel šel během noci několikrát na záchod, nejspíše trpěl prostatou, čehož Jaromír S. dokázal obratně využít. Tu noc nespal a vyčkal, až půjde na záchod, což se i stalo. Pak nenápadně vstal a sledoval jej. Na záchodech velitel přistoupil k mušli, kde poté vykonal potřebu. Jaromír S. se k němu pomalu přiblížil, v ruce při tom držel strunu, kterou vojáci bývají vybaveni pro tiché zabití. Počkal, až domočí a pak mu ji přehodil přes hlavu a zkřížil ruce. Velitel nestačil říct ani půl slova, vyšlo z něj jen chroptění, načež ztratil vědomí a s tím i život. Jaromír S. ho tam nechal položeného a stejně tiše se ze záchodů vypařil. Ještě se mu podařilo na chvilku usnout.

Další den objevili mrtvolu velitele a spustilo se vyšetřování, velení výcvikového úseku převzal Jaromír S., který ochotně spolupracoval s vyšetřovateli. Snažil se odpovědět na všechny otázky, na které se ho ptali, kupodivu pravdivě. O nedobrém vztahu s nadřízeným se zmínil často, až jim to přišlo podezřelé. Jaromír S. patřil mezi rovné lidi, takže lež by na něm poznal každý. Proto jim hned bylo nápadné, když jim pověděl, že tu osudnou noc, kdy k vraždě došlo, spal. A našel se dokonce neživý svědek, co ho zahlédl té noci na chodbě - kamerový systém.

Kamery jsou součástí našeho života, ani si jich nevšimneme v různých budovách, nevnímáme je, ačkoliv nás snímají, a to si neuvědomil Jaromír S. Na kamerovém záznamu byl spatřen, jak se tu noc plíží za velitelem. Samotná vražda natočená nebyla, jelikož kamery na záchodech nejsou, ale i tak bylo všem jasné, k čemu tam asi došlo. Ještě před několika desítkami let by to byl složitý případ, nyní jednoduchý a doslova směšně prostý, přiznání ani nebylo zapotřebí. I tak o svém činu vrah promluvil.

Život vojáka mu byl mnohem milejší než civilní, nakonec v civilu neskončil, ale ve vězeňském mundúru, který nesundá tak 4 roky, pokud požádá o podmínečné propuštění. Zatím má za sebou dva roky a dozorci si ho nemohou vynachválit, takového poslušného vězně nepamatují. Velitel věznice mu dokonce plánuje nabídnout místo, protože bachařů není nikdy dost, většina z nich má beztak pohnutou minulost. Uvidíme, jak se to vyvine.