Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nevím, jestli jsem si své povolání zvolil dobře, či ne, ale naplňuje mě, a to je nejpodstatnější. Pracuji totiž v redakci Nový svět, kde píšu články o kriminálních činech, speciálně o vraždách. Za ta léta, co to dělám, jsem napsal stovky článků, některé zajímavé, některé o něco méně, avšak každý vycházel z pravdy - ne z polopravdy, ne ze lži, ale z čisté pravdy. Zakládal jsem si na tom, že novinář nikdy nesmí lhát. A tím jsem se řídil celou novinářskou kariéru. Jeden případ vám nyní povykládám.

Josef B. učil na základní škole v Matějovicích už čtyři roky. Začínal na druhém stupni, ale to ho nebavilo, a tak se začal věnovat prvnímu stupni - prvňáčkům. Bylo to taky kvůli tomu, že se k žákům choval až moc slušně a ti starší toho uměli využít. Udělali třeba psí oči, aby jim nedal ošklivou známku. Pak i on poznal, jaké dělá chyby, takže raději přestoupil, než by se to někdo z učitelů dozvěděl. S prvňáčky neměl žádné problémy, naopak si je vychvaloval, jak jsou slušně vychovaní a učenliví.

Jednoho dne jely první a druhé třídy na školu v přírodě. 150 dětem dělalo doprovod 10 učitelů, mezi nimi i Josef B. Až tady si ostatní pedagogové všimli, jak moc blízko má k dětem. Baví se s nimi, zapojuje do rozhovoru, občas jim dá nějakou sladkost... Tak se nemá chovat učitel, který je má něco naučit, tak se akorát chová nějaký strýček s postranními úmysly. A on je bohužel měl.

Jednou se šli sedmiletí chlapci umýt do sprch, on šel s nimi. Sprchy nebyly vůbec oddělené. Josef B. se začal koupat, načež si všiml chlapce vedle sebe. Začal se jej dotýkat na intimních místech, až to chlapci počalo být nepříjemné a utekl ven, kde naneštěstí pro Josefa B. míjel učitelku, co šla zrovna kolem. Celá vyděšená vešla do sprch, aby zjistila, co se tam vlastně stalo. Nemohla uvěřit vlastním očím, když tam vstoupila. Dospělá osoba, již ve středním věku, se koupe s malými dětmi. Kolegyně mu doslova přikázala, aby se oblékl a šel s ní.

Když pak byli sami spolu v jedné místnosti, začala se ho vyptávat na to, co tam dělal, a hlavně, co udělal tomu klukovi. On se místo odpovědi rozbrečel a prosil ji, ať to nikomu neříká, že by přišel o místo a možná i o svobodu. Ona ho nikdy neměla moc v lásce, a pokud by chlapec přiznal, že ho Josef B. sexuálně obtěžoval, vyškrábala by mu oči a šla rovnou za ředitelkou. Josef B. musel něco udělat, nechtěl-li svůj život spláchnout do záchodu.

Jakmile viděl, že nic nezabírá, rozhodl se to udělat jinak. Chtěla již odejít za tím chlapcem, ovšem on jí obestoupil cestu, vytáhl kapesní nůž, který nosil pro všechny případy s sebou, a ženě jím začal hrozit. Ona hned na něj skočila a dali se do potyčky. Josef B. se choval vždy jako nekňuba, ale žena je žena a proti muži prostě neměla šanci. Ještě se jí podařilo mu nůž vyrazit z ruky, on ale kvapem popadl opřenou lopatu a majzl jí s ní po hlavě, což zopakoval asi pětkrát, než se ujistil, že nežije. Lopatu i nůž si vzal s sebou, jinak vše zanechal tak, jak se nacházelo.

Pak se vydal za tím klukem do pokoje, kde zrovna brečel do polštáře. Josef B. ho přišel utěšit, ale on se vzepřel, křičel, že vše poví mamince. To Josef B. nemohl riskovat. Popadl polštář, co ležel na posteli, a přitiskl mu ho k hlavě, klučina sebou chvíli kroutil, ale pak už se zklidnil. Dodýchal. Potom si vzal ten polštář a odešel z místnosti.

Venku ty předměty - tedy lopatu, nůž a polštář - zahrabal až někde v lese daleko od školy do trávy. Byli to jediné předměty, na kterých měl otisky, takže teď si myslel, jak na policii vyzrál. Jenže policie není naivní...

Nejdřív byl objeven mrtvý chlapec a potom učitelka, přivolaná policie hned v obou vraždách viděla spojitost. Začali zmapováním toho, co před smrtí dělali. Učitelka byla na obědě, chlapec se koupal. Pustili se tedy do vyšetřování jejích kolegů a kolegyň a jeho spolužáků. Učitelé nic zvláštního nezpozorovali, leč chlapci ano. Pověděli jim, kdo se s nimi koupal, a dokonce si všimli i toho, jak jejich kamarád kvapem ze sprch utekl. Ten člověk se rázem stal středem jejich pozornosti. Vydali se za ním do lesa, kde měl být v tu dobu s dětmi. Chvíli jej z dálky pozorovali, nejspíše chtěli zjistit, jak se k nim chová. Hladil je, dívky ani ne, spíš chlapce, povídal si s nimi, uměl se jim přizpůsobit. A ještě si všimli něčeho. Jedno z dětí ho poprosilo, aby vytáhl ten svůj pěkný nůž, ale on odvětil, že ho ztratil v lese. To policisty upoutalo, zrovna v den vraždy ten nůž ztratí? Není to až moc velká náhoda?

Policisté ho tak z lesa rovnou vzali na služebnu a tam se pustili do výslechu. Ptali se hlavně na to, co dělal s chlapci ve sprše nebo jaké měl vztahy s pedagogy, leč občas i zabředli k tomu noži. Josef B. se ještě nepřiznal, nad žáky prý musí mít neustále někdo dozor, a tak by se nemohl mýt někde jinde. A vztahy měl vynikající, jak on tvrdí, žádné konflikty či neshody, nic. Co se týče nože, tak ten ztratil, aniž by věděl jak. Policie ho tak musela zatím pustit, přesto měla stále podezření.

Druhý den prohledávali okolí školy přírody a přilehlý lesík psovodi, snažili se najít ty zmizelé vražedné zbraně a předpokládali, že vrah zápasil s časem a že nemohl rozdělat ohníček nebo něco podobného a musel je zakopat. Po namáhavém hledání se nakonec zadařilo. V ničem neobaleném našli nůž, polštář a lopatu, která byla ještě znečištěna krví. A už ukazovali na prvního podezřelého, tedy Josefa B., aby šel na daktyloskopii. On odmítl, věděl, kdy je lepší sklonit hlavu a hru ukončit.

Posléze vše policii pravdivě vysvětlil. Josef B. totiž nebyl už od mladí sexuální deviant, naopak, měl ženu a plánovali dítě, jenomže při autonehodě mu zemřela. Už nebyl s to si sehnat novou ženu, ale přesto toužil po dětech, a tak se aspoň staral o jiné, když už nemohl o své. Po čase se z toho vyvinula úchylka, hladil je, mluvil s nimi velice často i o osobních věcech, ženy ho přestaly sice zajímat po té nehodě, ale pak už úplně. Policii se v té zpovědi vyznal i z toho, že v Pelhřimově jednoho chlapce pohlavně zneužil, ten se choval rozumněji oproti zavražděnému a raději to nikomu neřekl, Josef B. přesto raději opustil město a odstěhoval se do Matějovic, kde opět pokračoval ve své zvrácené činnosti. Už tam se jeho chování k dětem nelíbilo té učitelce a častokrát ho na to upozorňovala, měla obavy, co by mohl někdy udělat a ty obavy se potvrdily, jenomže za to musela zaplatit životem, ona i ten kluk.

U soudu se na dálku setkal i s rodiči toho kluka, byli docela na dně, kdyby ho jen znásilnil třeba, to by nesli lépe, ale zabít? To bylo na ně moc, proto se asi v půlce toho líčení ta žena zhroutila na zem a její muž ji musel odvést. Josef B. pochopil, že zmařil dva životy a několika dalším je zničil.

Obdržel 15 let nepodmíněně, nechtěl se odvolávat, a tak se rozsudek dál již nezměnil. Jenže tady příběh nekončí. Sexuální vrahové, kteří si své choutky vybijí na dětech, jsou ve vězení černými ovcemi, nikdo je nemá rád a jejich odporný čin odsuzují i nejbestiálnější vrahové. Josef B. byl v onom vězení spoluvězni týrán tak dlouho, až ho jednou nalezli bachaři na záchodech s podřezanými žílami. Sebevražda se sice prokázala, jenomže kde si mohl opatřit nůž? To zůstane už napořád záhadou.