Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak to vlastně bylo? Je to už tak dávno, moji milí. Psal se rok 2023 a my se se slečnou Berillovou odstěhovali do krásného starého domu s velikou zahradou do malého města poblíž Normandu na severním pobřeží Austrálie. Měli jsme nádherný pohled z našeho balkónu, vedoucího podél celého prvního patra. Černá střecha a okenice dodávaly místu společně s kovovou těžkou ozdobnou bránou tajemnost a z každého kousku toho stoletého sídla vykukovaly vzpomínky, přesto stále byl dům v zachovalém stavu. O rodu, který zde žil před námi, jsme věděli mnoho, ale stále nám to nestačilo a my dychtivě hledali odpovědi na naše zvídavé otázky. Rodina, jež zde pobývala naposledy a zanechala dům i okolí v původním stavu, se jmenovala Sawelova.

Slečna Berillová a já jsme byli kolegové a přátelé od té doby, kdy jsme začali na střední škole ve Wiellsu navštěvovat přednášky pana Dormana o nadpřirozených jevech. Tak nějak nás to přitahovalo. V knihovně jsme hledali skoro každý den nové a nové zajímavosti, až jsme se nemohli nabažit a chtěli zažít něco doopravdy. Ta zvědavost nás přitahovala ještě víc. Tajemství v životech čarodějek, vlkodlaků, bazilišků, jednorožců, upírů, duchů i jiných podobných bytostí. Lisy často vyprávěla o své babičce, která měla zvláštní schopnosti. Byla to taková stará, malá čarodějka, jak říká s oblibou Lisy. Také jsem od ní mnohokrát slyšel, že kouzlení zdědila, jen to musí v sobě najít a probudit. Vždy jsem se musel usmát, když jsem se na ni musel dívat, jak se při vší snaze rozčiluje a svými dlouhými kaštanovými vlasy házela ze strany na stranu. A jiskřičky v očích se nedaly přehlédnout. Ona už tak byla čarodějka, dokázala okouzlit kdejakého mladíka. Když jsem jí tohle mnohokrát řekl, jen se smála od ucha k uchu a ukazovala své bílé zuby. Však nikdy jsem nepomyslel na nic jiného než na přátelství.

Dost básnění o Lisy a zpět do našeho obydlí. Po pár dnech, co jsme se zabydleli a dokoupili zbylé důležitosti, jsme poznali další obyvatele, kteří též nevěří, že počet záhadných vražd a nezvěstných není práce sériového vraha. Stýkali se s nimi častěji a dozvídali se o Sawelových. Údajně předek z roku 1756 byl přistižen při promluvě s hadem. Hájil se a hlásal: "Vše jen pro dobro města!" Nakonec byl upálen za čarodějnictví, ale vraždy se zdvojnásobily. Rod Sawelových byl pobouřen a většina se odstěhovala. Dcera odsouzeného a její manžel Christopher zůstali a společně založili tajný spolek Nezvaných a snažili se najít viníka, který stál za strachem ve městě. Věděli, že rodina Neesových na druhém konci města se často skrývala a jen málokdy byli vídáni přes den za denního slunce venku.

Když Lisy začala chodit jako číšnice do své nové práce v baru Sadon, padla si do oka s mladíkem, který se mi už na první pohled nelíbil. Nejspíš jsem žárlil, ale to jsem si tehdy nedokázal připustit. Nevím, co se jí na Deenovi líbilo, možná pevná vytvarovaná postava, možná tyrkysové oči jako karibské moře nebo jeho galantní chování. Myslel jsem jen, jak se mi okolo ní motá. Jednou měl vyzvednout mou drahou, odvézt a doprovodit na výroční ples, ale nedostavil se. Dostala od něho pouze SMSku s chabou omluvou. Nechápala to. Vždy dodržel slovo. Koukal jsem z okna a poslouchal její stížnosti, jak dlouho jí trval účes a zakoukal jsem se na noční oblohu a uvědomil si, že je úplněk. Prostě mě ten velký kulatý svítivý měsíc praštil do očí. Chytil jsem uplakanou slečnu Berillovou za ruku a rychlostí závodního koně vyrazil směr garáž pro mé zelené auto.
"Nebreč a vytáhni z mé tašky ty černé desky a nalistuj stranu 584, máš?" ptal jsem se a mezitím jsem nastartoval a vyjel z otevřených vrat. Ona nechápavě hledala stránku, kterou jsem jí nařídil.
"Co se sakra děje? Zešílel jsi?" křičela téměř už bez slz a bojovala s ostrými zatáčkami.
Nemohl jsem jí odpovědět, protože neosvětlenou klikatou cestou plnou bláta a kamení se mi nejelo zrovna lehce. Však až když otočila na správný list, došlo jí to. Z novin jsem si asi týden předtím vystřihl mrtvého ohavně znetvořeného děvčátka. Všimla si toho. Na snímku stála postava, nebylo jí vidět do tváře, policista to nebyl, to jsem věděl jistě. Lisy si přečetla rychle nadpis článku a datum 28. 4. 2023. Ano, tragédie se stala za úplňku minulý měsíc. Pozorněji prohlédla postavu, až uviděla malou bílou skvrnu zavěšenou na krku postavy. Vzpomněla si: "Deen nosí stále u sebe křišťálový medailonek po prababičce! Myslíš, že..? Ne, to nemůže být pravda! Tomu nevěřím! To nemů..." pomalu ztichla.
'Co jeho dvoudenní cesty do Readu?' Pomyslel jsem si v duchu.
"Vím, že ho nemáš rád," řekla klidně, "ale to neznamená, že je to můj Deen."
Jak jsem uslyšel "její Deen", rozčílil jsem se. "Tak se přesvědčíme. Kde teda myslíš, že vězí? A proč tě nevyzvedl?"
Nastalo ticho. Po příjezdu k domu, kde bydlel Deen Hudson, jak jsme si mysleli, že se jmenuje, vytáhl jsem mrzutou Lisy ze sedadla. V domě byl tma, nesvítila žádná okna.
"Asi spí, není mu dobře," hájila ho, když jsem šel ke dveřím.
"Li, pojď sem, koukej!" zavolal jsem vzrušeným hlasem.
Odlepil jsem nově nalepenou cedulku z poštovní schránky se jménem D. Hudson a pod ní byla vytesaná do kovového plíšku písmena N. E. E. S. N.! D. Neesn! Ani jeden jsme nevěřili vlastním očím. Lisy přejela prstem po jménu. Zastavila se, jako by byla z kamene a oči jí zčernaly a otočily se v sloup. Lekl jsem se. Když se probrala ze svého transu, nemohla popadnout dech.
"Musíme do lesa za domem, na cestě do vedlejšího města se něco děje. Něco hrozného. Viděla jsem to!" vypadlo z ní.
Rozběhli jsme se do tmy. Utíkali jsme, větve nás švihaly kolem uší a vítr nám cuchal vlasy. Najednou se před námi vynořil černý stín, jen nás oslňovalo bílé světlo, které zářilo na jeho hrudi. Silou mě odhodil daleko, jako bych byl pírko a vzápětí jsem narazil na strom. Uviděl jsem bezvládné ležící tělo za tím netvorem a vyděšenou slečnu Berillovou před ním ležící. Zvedl nohu a šlápl na její křehkou ručku, která jen zakřupala. Vyjekla bolestí. Sklonil se k ní a pošeptal jí cosi, ale nerozuměl jsem, i když poznal jsem jeho hlas. Deen! Já to věděl. Sklonil se k ní tak blízko, až ucítila jeho chladnou kůži. Nemohl jsem mluvit, ani hlásku jsem nevydal. Nešlo to. Jeho drápy jí rozsekly kůži na břiše a stehně. Vtom se jeho ostré zuby zaryly do paže a nakonec do krku. Došlo mi, že ji nezachráním, tak jsem se poslední silou zvedl a začal utíkat. Daleko rychleji než předtím s ní. Na nic jsem nemyslel. Nevěděl jsem ani kam běžím. Slyšel jsem jen ty mohutné skoky, jež mi dodnes znějí v hlavě. Cítil jsem jeho teplý dech.

Probral jsem se v nemocnici. Nevím, co se stalo potom. Jak jsem vlastně unikl? Jak jsem přežil? Zachránil mě někdo? Proč jsem přežil já a ne Li? Měl jsem stovky otázek a žádnou odpověď, jak to mnohdy bývá. Ihned co mě propustili, prodal jsem dům za směšnou cenu, za jakou jsem ho koupil, sbalil všechny své i Lisyny věci a zamkl těžkou bránu. Vtom jsem uslyšel kroky a prudce se otočil. Těsně vedle mě stál Deen nejen se svým sladkým úsměvem, ale také s Karen, jedné ze spolku Nezvaných. Polil mě pot a naskočila husí kůže, možná ze strachu, možná z rozčilení a chtíčem po pomstě. Karen mi s hrubým tónem sdělila: "Už se nikdy nevracej a nešťourej se do věcí, kterým nerozumíš! Máš štěstí, že ses mi zalíbil, jinak bys dopadl jako tvá malá kamarádka."
"Byla ale sladká," doplnil ji Deen a v tu ránu zmizeli, aniž bych stačil něco říct. Vzal jsem všechny dokumenty, spisy, projekty, složky a knihy a ještě před branou je spálil. Na ten smradlavý a pichlavý kouř nikdy nezapomenu a na mou sladkou slečnu Berillovou už vůbec ne.