Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hluboko v lese se mezi stromy prosmýklo útlé, ženské tělo. V korunách zahoukal výr. Vrcholky stromů se zatřepotaly v nenadálém poryvu větru. Neviděna, neslyšena - běžela vstříc kilometrům hustého, temného porostu, který už tak dlouho nezahlédl lidskou bytost. Stromy jakoby žily; šeptaly a hýbaly se. Zahřmělo, obloha potemnila. Skrz listí se prodíraly prudké cákance vody.
Ozvalo se ohlušující zaburácení hromu. Jednadvacet - jednadvacet. Zčernalé nebe rozřízl vedví záblesk jasného světla. Dlouhý černý plášť zavlál; to dívka přeskočila padlý strom. Počasí jakoby se mstilo všem lehkomyslným, co se potulovali po venku v tomto nepřejícím období. Oblohu tak temnou, že vypadala jako nejtemnější kout vesmíru, křižovaly planoucí blesky. Stromy se prohýbaly pod náporem vody. A uprostřed toho všeho zatím vyhrávala svůj závod s časem osamocená postava.

***

Vysoko na kopci, obklopen hustým lesem, se tyčil hrad. Muž v sametově černém plášti stál na cimbuří hradeb a pozoroval míle pustého lesa. V sílícím větru okolo něj vlál jeho oděv a vlasy mu poletovaly po tváři. Ledově černé oči se zahleděly na blesky zjizvenou oblohu. Rozpřáhl ruce, jakoby chtěl poručit větru i dešti, zaklonil hlavu a pak se z nenadání hlasitě rozesmál.

***

Na místě mimo lidské vnímání, kdesi v prostoru a čase; přesto narušující jejich zákony, stály dvě postavy.
"Nevyhraje."
V sotva znatelných rysech tváře se usadil úsměv. Druhý chvíli nereagoval, jen sledoval scénu pod ním.
"Co ty víš, co je jejím osudem..."
Ne tak význam slov jako způsob, kterým je jeho společník zasyčel, mladšího z dvojice zaskočil - tak dlouho bratra neslyšel.
"To, co je jejím osudem je daleko víc tvoje záležitost než moje..." vysmíval se bratru, jehož tak nenáviděl.
"Pche...neříkej hop, dokud si nepřeskočil...můžeš vyhrát kolikrát chceš, ale i ty máš svůj osud a i ten řídím já..."
"Ale jen zčásti, bratříčku," zachechtal se zlomyslně mladší z obou sourozenců.

***

Zoufalá touha žít ji nesla dál a dál temným lesem. Myšlenka, že pekelné počasí neměl na svědomí nikdo jiný než černokněžný vládce nedalekého hradu, ji popoháněla, zároveň však ji utvrzovala v domněnce o hrůzných důsledcích toho, kdyby ji chytil.
Spíš jen tušila, že směrem kterým běží, by za chvíli měla ležet malá vesnice. Už dlouho si neodpočala, ale věděla, že kdyby zastavila teď, nic by jí už nepomohlo.
Ruce zatnuté v pěsti, v očích touhu po životě spolu se vzpurným vzdorem, běžela i nadále krkolomným tempem; přeskakujíce padlé stromy, kořeny i šlahouny rostlin. Před očima jí zrychleně probíhal celý její život. Nehty si drásala ruce do krve, jen aby přehlušila tupou bolest v hrudi a ohlušující šum v hlavě.
Tak náhle, jako když před pár hodinami začalo pršet, začal les řídnout, až konečně ustoupily stromy více pohostinným nízkým travám. Proběhla přes travnatý koberec a vběhla do vesnice. Deštěm zmáčená cesta se změnila v bahno, které teď šplíchalo do všech stran.
S hlasitým zasípěním zastavila. Vše na ní dolehlo v momentu, kdy se s tichým syknutím vydala vstříc sladké mrákotě.

***

"Tentokrát jsem vyhrál já, bratříčku."
Mladší sebou při zasyčení svého sourozence trhl.
"To nemůže být pravda... Nemohla přežít. Neměla jedinou šanci..."
"Netrap se tím bratříčku. Byla to pouhá náhoda..."
"Náhoda...náhoda...náhoda...!"
To slovo znělo mladšímu sourozenci jakoby na posměch v hlavě...