Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Shalom! Jmenuji se Jakob, jsem sedmnáctiletý židovský chlapec z Klatov. Nyní ale už tři týdny žiji v Terezíně. Co to? Teď chtějí, abych nastoupil do transportu. To není moc dobré. Začínám cítit něco hrozného. Před očima mi probíhají všechny krásné vzpomínky na moje rodné město. Vidím to tak živě! Tato vzpomínka mi vhání do očí slzy. Nutí mě plakat a jen tiše snít.
Když mi bylo pět, vzali mě rodiče poprvé na Černou věž. Pamatuji si to do posledního detailu. Už pohled na tu krásnou dominantu Klatov vám sám o sobě vyrazí dech. Mám v paměti vyrytou celou cestu, schod po schodu, na které jsem stoupal, abych konečně shlédl na Klatovy a mohl je bezmezně obdivovat. Ten pohled nikdy nezapomenu, vidět to nádherné náměstí.
Tamhle stojí moje babička a mává... Proč zastavujeme? První kontrola, kolik jich ještě asi bude? A kam to vlastně jedeme? Snažím se nemyslet na nejhorší. Vzpomínám dále... Z tohoto monumentu ještě vidím nádherné zákruty řeky Úhlavy a nekonečné provazce cest mizejících v dáli. Je to opravdu nádhera. Obcházím kolem dokola a beze slov se dívám do dálky. Na té věži bych dokázal strávit hodiny a hodiny. Také se zahledím na věže kostelů. Někdy bych se do těch obrů chtěl podívat. Putuji očima a v ten okamžik mi zrak ulpí na malé barokní kašně s kamennými chrliči, ze kterých v horkých letních dnech stříkají kapky vody a jakoby se šťastným zavýsknutím padají do hlubin kašny. Otáčím se a s mírným úsměvem na rtech pomýšlím na ty hry, co jsme na Hůrce s mými rodiči hrávali. Mezi stromy vidím vykukovat špičku malého kostelíka na jejím vrcholu. Ach, ta krása! V té chvíli sjedu očima kousek dolů a uvidím náš krásný, útulný domek krčící se v postranní uličce. Hledím na tu nádheru a najednou zapomenu na všechny moje starosti. Můj úsměv se rozšiřuje, když spatřím Bílou věž a slyším odbíjet dvanáctou. Chci jen a jen poslouchat ty krásné tóny. Zaposlouchám se do nich a rozeznávám v nich zpěvný hlas, jenž mě nutí zavřít oči a naslouchat tomu opojnému zvuku. Každý den jsme s rodinou chodili do synagogy, ale to mi vůbec nevadilo. Svoje náboženství jsem měl opravdu moc rád, i když mi nacistické děti můj pobyt v Klatovech moc neusnadňovaly. Ovšem bylo jen jedno místo, kde mě nikdo nikdy nenašel. Ano, byla to Černá věž...
Cože? My už jsme na místě? To není možné! Do paměti se mi vryla ještě jedna vzpomínka. Není vůbec radostná. Začala válka a v roce 1941 nám nacistické nařízení přikazovalo nosit na levé straně oděvu Davidovu hvězdu. Na ten osudný večer nikdy nezapomenu. Ještě dnes vidím, jak k nám do domu vtrhlo gestapo. Nechali nám jen šaty, které jsme měli na sobě. Ozbrojení Němci nás vyhánějí z transportu, řadí nás a vcházíme do místnosti. Páchne to tu smutkem, pláčem a naposledy vidím ty nucené úsměvy mých rodičů, kteří nastupovali do toho samého transportu a slyším jejich roztřesené hlasy, které mě ujišťují, že se jim nic nestane a že se zase brzy uvidíme. Pak už jsem je nikdy neviděl. A teď mi vše dochází, už vím, kde jsme. V Osvětimi...