Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka s prvky líčení

Sedí v koutě. Na podlaze jsou rozpraskané kachličky a mezi nimi se tetelí plno špíny a bakterií. Kolem je tma a chlad. Ručičky na jeho digitálních hodinkách ukazují právě 11:55 a jsou jediným světlem a pohybem v místnosti. Sem tam zvenku hlasitě udeří do okna větev blízkého stromu. "Už jen pět minut," pomyslí si po tom, co zvedne levou ruku k očím. "Co nevidět to vypukne." Obejme kolena dlouhýma vychrtlýma rukama a začne se houpat sem a tam. Dopředu a dozadu.
Náhle se hrobovým tichem v místnosti ozve ohlušující rána. Větev znovu udeří do okna takovou silou, že jej roztříští na milión kousků. Střepy se jako ve zpomaleném záběru rozletí po místnosti a s ohlušujícím řinkotem dopadnou na zem. Roztříštěné sklo se třpytí ve svitu měsíce, který se právě uráčil vyloudat ze svého úkrytu zpod černočerných mraků. Rozbitým oknem vniká do místnosti svěží vzduch, který mu cuchá neposedné vlasy.
Myšlenky se mu rozběhnou jiným směrem. Běží po zelené louce a dýchá z plných plic. Vše kolem je nové, čisté a nezkažené. Květiny nesměle vykukují a dávají na odiv své pestrobarevné šaty. Ptáci v letu vesele štěbetají, zvířata si staví nové příbytky a protahují se po zimním spánku. Všichni jsou v pohybu, vše začíná od začátku. I on jako by se znovu narodil. Jdou spolu, ruku v ruce, prochází se po tom zeleném světě. Z vlasů jí vytáhne neposedného brouka, smějí se... Najednou se obraz stočí jinam. Zlaté slunce nesmlouvavě žhne a pálí vše, co se mu dostane pod ruku. Oni sedí pod rozložitým bukem, který je v tom vedru jediným útočištěm. Jedí třešně, které mají stejnou barvu jako její rty. Šeptá jí do ucha verše a nechává se unášet hebkostí jejích tmavých vlasů... Další skok v čase. Všude poletuje plno lístků barvy podzimu, které vybízejí k lenosti. Svět se pomalu ukládá ke spánku. Zvířátka shromažďují zásoby na zimu, aby se už zanedlouho mohla oddat slastnému zimnímu spánku. On stojí uprostřed velké hromady listí a zasněně se rozhlíží po okolí... Další změna. Je zima. Na každém kopci a každé stezce se válí tlustá peřina chladného sněhu. Obloha je jasná, bez jediného mráčku. Na zamrzlém okně kreslí srdíčka a její iniciály. Nikdo mu však neotevře.
Najednou se propadne do tmy. Do toho ohlušujícího ticha. Zpět do kruté reality. Je sám a nikdo mu nepomůže. Už ne. Musí se dá do kupy, takhle to přece neskončí! Ale co když už ztratil chuť o něco se snažit? Najednou tok jeho mysli rozčísne hlasité "Bim, bam." Hodiny na kostelní věži začaly odbíjet půlnoc. "Bim, bam." Zvony hlasitě duní, ale nepřehluší tlukot jeho srdce. "Bim, bam." "Je to tady. Teď nebo nikdy," pomyslí si a pomalu se postaví čelem ke dveřím na druhém konci místnosti. "Bim, bam." Klika se pohne. Vítr venku skučí a větev naráží do vyskleného okenního rámu. "Bim, bam." Dveře se se skřípotem pomalu otevírají. Objeví se proužek světla. "Bim, bam." Hrůzou se mu zježí vlasy na zátylku, ale neustoupí. Dnes ne.