Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl pozdní večer a já se vracela domů z kina, kde jsme byli s kamarády na jednom úžasném filmu. Protože jsem měla zpoždění, vzala jsem to zkratkou přes park. Míjela jsem starou lípu, jíž tam kdysi zasadil jeden hodný starý pán, jehož jsem znala jen z vyprávění mého dědečka.

I když jsem byla už celkem unavená a skoro jsem spala, nemohla jsem si nevšimnout něčeho blýskavého na zemi pod korunou toho překrásného stromu. Šla jsem blíž a zvedla tu věc, od které se odráželo světlo měsíce, jenž byl tu noc v úplňku a zjistila jsem, že je to stříbrný řetízek s přívěškem asi pěticentimetrové pěticípé hvězdy. Moc se mi líbil, a tak jsem se rozhodla, že si ho nechám. Jakmile jsem si řetízek dala kolem krku, malý černý kamínek uprostřed hvězdy, kterého jsem si předtím nevšimla, začal podezřele červeně svítit, jako by uvnitř vzplál malý plamínek. Lekla jsem se a chtěla si ho sundat, ale nešlo to.

Najednou se mi zatočila hlava a já upadla na zem. Zdál se mi takový podivný sen. Všude kolem mě blikaly různá čísla. Nebo snad letopočty? Ne, letopočty to být nemohly, vypadalo to spíše jako nějaké kódy. Pak jsem uslyšela hlasy, jako by se hádaly, které to číslo je lepší. Nevím, co to bylo, možná moje druhé já nebo nějaká intuice, prostě ze mě vyšlo jedno z těch milionů čísel a najednou hlasy utichly, čísla zmizela a já se probudila.

Pomalu jsem otevřela oči. Už nebyla noc, ale den a já neležela na travnaté zemi pod tou krásnou košatou lípou, ale na velmi špinavé zemi, kde se válelo plno slámy. Zvedla jsem se z té zaneřáděné země a oprášila si své šaty. Ale najednou se zarazím...
"Sakra, co to je?" řeknu si pro sebe. Už jsem na sobě neměla ty krásné a drahé džíny s "cool" páskem, černou koženou bundu a značkové kozačky, nýbrž jakési hnědé šaty a podivně vypadající střevíce. A navíc nebyla zima, ale léto. To je podobné jako když letíte z nějaké země, kde je zrovna tuhá zima, do míst, kde je přes pětatřicet stupňů ve stínu. Prostě děs!
Pak jsem si všimla hvězdy, jež mi stále visela na krku a měla jsem takové tušení, že jsem se nějak přenesla časem. Ovšem jak je to možné? A jak se dostanu zpátky? Zkoušela jsem si hvězdu sundat, ale to se mi nedařilo. Taky jsem ji všemožně svírala v dlaních a přála si být doma, ale i to mi nebylo nic platné. Co se dalo dělat. Vydala jsem se tedy prozkoumat městečko. Bylo tam plno obchodů, kde se však neprodávaly věci jako u nás. Protože jsem od přírody nesmírně zvědavá, rozhodla jsem se podívat do některého krámu. Nejzajímavější se mi zdál maličký obchůdek s bylinkami a kořením. A protože mě nějakou neznámou silou přitahoval, zamířila jsem dovnitř.
"Dobrý den," pozdravila jsem starší paní, jakmile jsem vešla dovnitř. "Vítám tě, děvenko," odpověděla mi. "Pojď blíž a posaď se." Přišla jsem tedy až k ní a usadila se do jednoho z měkkých křesel a začala jsem se rozhlížet po místnosti. Všude bylo plno různobarevných lahviček s tekutinami, v některých byly bylinky ještě nezpracované a po celé místnosti se linuly neznámé, ale příjemné vůně.
"Tak copak tě trápí?" zeptala se mě paní, která se mi představila jako Melisa. "Nebo jsi sem přišla jen ze zvědavosti?" zeptala se, když se nedočkala mé odpovědi.
"Víte, já nejsem zdejší," začala jsem, ale ona mě přerušila: "Já vím." To jsem tak trochu čekala, ale i přesto jsem se jí zeptala: "A jak to víte?"
"No..." začala ona, "já totiž vím, kdo jsi i proč tu jsi, Leno." "Takže vy znáte i mé jméno? Kdo vlastně jste? A co tady dělám já?" vychrlila jsem na ni plno otázek.
Ona se však jen pousmála a pravila: "Pomalu, pomalu. Já vím, že teď ničemu nerozumíš, ale časem se dozvíš všechny odpovědi na tvé otázky. Já ti jen mohu poradit, co máš teď dělat, protože ty tu nejsi omylem, ale kvůli jedné věci, kterou můžeš udělat jen ty a nikdo jiný."
"A co je to za věc? A jak je možné, že mě sem ta hvězda přenesla?" chtěla jsem se ptát dál, ale věděla jsem, že se mi odpovědi stejně nedostane, a tak jsem přestala. Podívala jsem se na Melisu, která se tvářila, že přemýšlí. Posléze pravila: "Je to pouze na tobě, můžeš, ale nemusíš nám pomoct."
Chvíli jsem o jejich slovech uvažovala a nakonec jsem se zeptala: "Pomohlo by vám to moc?" "Ano," pravila pomalu Melisa.
"A je to nebezpečné?" "Ano," řekla znovu. Nevěděla jsem jak se rozhodnout. Když se vrátím domů, budu v bezpečí, ale co lidé tady v této podivné zemi? Musím jim pomoci. Nebo se o to alespoň pokusit.
"Dobrá, co mám tedy udělat?" rozhodla jsem se nakonec. Uviděla jsem úsměv na Melisině tváři. "Půjčím ti svého koníka Tima. Je to nejinteligentnější kůň v této zemi. Však uvidíš. Na cestu ti dám jídlo a pití a nějaké moje léčivé bylinky a lektvary, kdyby se ti náhodou něco stalo."
"A kam vlastně pojedu?" zeptala jsem se.
Melisa se nadechla a spustila: "Pojedeš do města Urut. Je to daleká cesta. Pokud vše půjde dobře, dostaneš se tam asi za 6 dní. V noci spi, ať máš sílu, protože cesta je celkem náročná. Nepojedeš sama. Doprovodí tě můj syn. Jmenuje se Felix. V Urutu sídlí vládce této země. Je zlý, lstivý a velmi silný. Ty, Leno, ho musíš nějak přelstít a ukrást mu malou černou skříňku, na níž je vyrytá pěticípá hvězda, přesně taková, jakou máš na krku. Je to klíč k té skříňce a ten hledá sám vládce, aby ho zničil. Ve skříňce je totiž ukryt jeho život, a když se ta skříňka otevře, vládce zemře. Toto je tvůj úkol, Leno, tvé poslání. Udělej to pro náš lid, pro blaho této země. Felix ti s tím pomůže. Jestli to opravdu chceš udělat, přijď zítra ráno ještě před svítáním k branám tohoto města. Bude tě tam čekat Felix i s Timem, na kterém pojedeš. Zvaž své rozhodnutí, ať pak ničeho nelituješ."

Já už však byla rozhodnutá. Pojedu. Ráno, jak jsme se domluvili, jsem čekala u brány. Po chvilce jsem uviděla přicházet překrásného černovlasého mladého muže. Byl to Felix. Za uzdu vedl dva koně. Jeden byl bílý, druhý černý. Bílý byl pro mne. Jeho čistě bílá hříva byla pěkně učesaná, srst pečlivě vykartáčovaná a čistá. Spokojeně si házel ocasem a čekal, co bude dál. Druhý kůň byl temně černý, měl hnědé oči, stejně jako Felix. Ale nebyl to kůň, nýbrž klisna. Felix se posadil na svou kobylku a s úsměvem mne vyzval, abych nasedla, že je čas vyrazit.

Celá cesta probíhala dobře. Nenastaly žádné komplikace a jak mi řekla Melisa, přesně za 6 dní jsme dojeli do města Urut.

S Felixem jsme se po cestě velmi sblížili. Taky jsme se domluvili, jak to všechno provedeme. Jak jsem se dozvěděla, Felix byl nejlepší bojovník v zemi. Během cesty mě naučil zacházet s mečem, což bylo mým snem.

Moc dobře jsem věděla, kde se skříňka nachází a taky jsem věděla, že ji hlídá jen pár vojáků. Felix šel napřed, aby vojáky odlákal. Pak mi dal znamení, na kterém jsme se domluvili. Vyrazila jsem, dostala jsem se až ke skříňce, už jsem ji skoro držela v ruce, ale najednou mi někdo zastoupil cestu. Podívala jsem se na něj. Skoro jsem vykřikla. Byl to vládce. A snad vypadal ještě hrozivěji, než jak mi ho Melisa popsala.
Ušklíbl se a řekl: "Copak to vidím? Mám takový dojem, že se mi tu někdo snaží ukrást mou drahocennou skříňku?"
Chtěla jsem utéct, ale on byl rychlejší. Zahnal mě do rohu a mířil na mne mečem. Srdce mi bilo na poplach. Díval se mi do očí a posléze sjel pohledem na mou hvězdu na krku. Už k ní napřahoval ruku a škodolibě se smál, když v tom okamžiku se objevil Felix a zlého panovníka probodl svým mečem.
To ho na chvilku oslabilo a já si stačila sundat hvězdu a přiložit ji k té temně černé skříňce.
Jakmile se hvězda dotkla skříňky, černý kamínek uprostřed zazářil. Skříňka se otevřela a potom ona, hvězda i zlý král zmizeli. A já se už jen stačila podívat na Felixe, usmát se a mrknutím oka mu za všechno poděkovat. Brzy nato se mi opět roztočila hlava, já upadla na zem a probudila jsem se pod starou lípou. 'Jsem dobrá,' řekla jsem si v duchu, 'dokázala jsem to!' Zvedla jsem se a pomalu šla domů.

Byla noc. Bylo to jako krásný sen, ale jen já jsem věděla, že to byla skutečnost. A lípa? Ta to možná věděla, ale nikomu by to stejně říct nemohla.