Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na konci října roku jednačtyřicátého zadržela německá jednotka skupinku ozbrojených civilistů poblíž nejmenované vsi. Tvrdili, že zbraně ukradli mrtvým sovětským vojákům, aby se bránili, ale Němci se domnívali, že je mají přímo od příslušníků Rudé armády, kteří tu mají v okolí úkryt. Každopádně partyzány odsoudili k trestu smrti, který má být vykonán druhý den. Spolu s nimi byl i Vasil, čiperný komunista, jenž si nikdy nenechal nic líbit. Nyní byl krotký jak beránek. Ovšem jeho soukmenovci ne.

Všechny zavřeli do malé cely, spolu s esesáckým doktorem, který se na ně díval skrz mříže druhé cely. Pozoroval, co se s nimi děje, když ví, že zítra budou mrtví. Pár z nich se bránilo, kopalo a mlátilo do dveří, řvalo sprosté nadávky a komunistické výkřiky, jiní zase seděli v klidu a přemýšleli nad svým životem nebo se klepali strachem a hrůzou.
Vasil moc dobře věděl, že skončila hra, že nemá cenu se bránit. Není ozbrojen, je v uzamčené cele a venku jsou desítky strážných s puškami připravenými k palbě. Vasil si nyní uvědomoval, jak byl celý jeho život zbytečný, jak byl nicotný. Celý život pro něco bojoval a nakonec skončí takhle jako ostatní, u zdi s prostřeleným břichem, a přitom dělal vše možné, aby se odlišil, aby vynikal, aby s ním nemohl nikdo zamést. Ze vsi přešel první do strany, chtěl jít i do armády, ale kvůli jistým zdravotním problémům jej nevzali, tak tedy vstoupil do partyzánského odboje a spolupracoval s armádou. Zabíjel pro vlast a pro vůdce, jediného vůdce sovětského lidu, v něhož celý život věřil, leč nyní se mu protivil a neznal se k němu. Jak mohl člověk přísahat věrnost jednomu člověku? Byl snad bůh, tak ať ho nyní zachrání, on za něho musí položit život, ale obráceně to být nemůže? Pak si nakonec uvědomil, že ani členství ve straně nebylo k ničemu. Bil se za jisté názory, které se ukázaly jako zbytečné, k čemu mu je nyní slovíčkaření, tlachání, když za chvíli zemře... Už neřekne těsně před smrtí: "Ať žije Stalin a komunismus!" jak si původně plánoval, neboť v to přestal věřit, i ve své soukmenovce a Rudou armádu, v ty nevěřil už vůbec. Jeho smysl života právě skončil, a brzy skončí i život samotný...

Jeho druzi, které tak nadšeně nazýval soudruhy, už vůbec nic nedělali, i vzteklouni se uklidnili s blížící nocí a ti, co od začátku mlčeli, zabořili hlavy do slámy a zvraceli.
Doktor naproti v cele si stále něco zapisoval. Jeden z partyzánů se ho zeptal, jak se jmenuje. On mu odvětil, že Mengele a k tomu dodal, že se zabývá vnitřní psychologií člověka a v krizových situacích rovněž proměnami jeho duše. Ovšem nikdo z nich netušil, že tento doktor taky provádí hrůzostrašné pokusy na lidech, jež si vybírá z koncentráku z řad židovských vězňů. Partyzáni v něm i tak poznali bestii, sic s andělskou tváří, ale se zvrhlou duší. A také věděli, že on bude dál žít, ale oni ne, nenáviděli ho a kdyby s nimi byl v cele, zabili by ho holýma rukama.

Když začalo svítat, Vasil tušil, že je u konce, za pár hodin začne střelba a jeho život pohasne. Mengele se jich pak optal, zda chtějí něco vzkázat rodině. Mlčeli, co by jim tak asi mohli vzkázat? "Zemřel jsem pro Stalina" nebo "Budu tě milovat stejně jako SSSR až na věky" - obyčejné fráze, nic víc.

Po chvíli do místnosti přišli esesáci s důstojníkem a odvedli partyzány. Doktor šel s nimi, nicméně Vasila tam zatím nechali. Netušil proč, ačkoliv se je na to ptal. Zanedlouho zaslechl výstřely, jeho druzi padli. Pak do cely vešli dva muži v kožených kabátech, ukázali placky, na nichž stálo Geheime Staatspolizei. Netušil, co to znamená, ale podle vzhledu je tipoval na tajné. Odvedli jej nahoru do výslechové místnosti a stloukli ho do němoty. Pak mu dali vodu a chléb. Vasil byl mimo, dokonce mu nabídli i cigaretu, ti stejní muži, kteří ho předtím tak surově zbili, se počali chovat jako přátelé, poté jeden spustil: "Jste přední člen zdejší strany, že? Děláte snad předsedu..."
Vasil mlčel.
"Jako předseda tedy musíte mít spojení se zdejší vaší armádou, to je důvod proč ještě žijete!"
Vasil stále mlčel, další gestapák ho chytil pod krkem: "Člověče, jste blbej? Chceme vědět, kde jsou, víme, že máte od nich bouchačky, kde jsou!?"
Vasil stále mlčel, nevěděl, co po něm chtějí, neboť všemu přestal věřit, už pro něj nebylo nic důležité, na ničem mu nezáleželo.
Gestapáci ho pro jistotu ještě jednou zmlátili, pak mu nabídli cigaretu, odmítl, a znovu se ho optali na to samé. Vasil měl ovšem jasno, že to tak půjde donekonečna, nebavilo ho to, tak jen tak plácl nějakou adresu: "Najdete je v pekárně, na půdě."
Gestapáci ihned vyskočili a Vasila zatím nechali v místnosti, trvalo to asi půl hodiny a jeden z gestapáků přišel dovnitř: "Tak jo, půjdeš zatím do cely, pak si rozmysli, jestli podepíšeš spolupráci, nebo půjdeš před soud!"
Vasil nic nechápal, odvedli ho tedy do jeho cely, kde bylo pár rudoarmějců, s nimiž byl ve styku.
"Co se stalo?" vyhrkl udiveně Vasil.
Důstojník mávl rukou: "Ále, rozhodli jsme se schovat do pekárny, neboť v kostele už to začalo smrdět a mužstvo mělo hlad. Jenže po pár hodinách tam dorazilo gestapo a chtělo nás zatknout, mí lidé se bránili, ale na tak malé půdě jsme byli beztak odsouzení. Pár zastřelili a my jsme se museli vzdát, teď čekáme na převoz do tábora, ale nejde mi do hlavy, jak na nás mohli přijít, když jsme to nikomu neřekli..."

Vasil byl udivený k smrti, tu pekárnu jen tak nadhodil, bylo to první, co ho napadlo po tom chlebu... Netušil, že se tam zrovna ti vojáci přesídlili. Jak to mohl vůbec tušit?
Sedl si ke zdi a počal se jen tak smát, jako blázen, když jej odvádí do blázince, přeskočilo mu, odteď a nadobro.