Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka/vypravování/dopis

Když se tak dívám na prázdný pokoj, ve kterém sedím, čekám a hledám živou duši. Nezbývá mi už nic jiného. Pozoruji z okna životy jiných a doufám, že se někdo zastaví na kus řeči. A nic. Jako by u nás v domě chcípl pes. Docela příhodně se sousedovi včera zrovna záhadně jeden ztratil. Možná proto je tu takový klid. Konečně tu ten kňourající blbeček není. Ale ten pes mi svým způsobem taky docela chybí. Občas ke mně chodil, dělal mi společnost a já jsem ho za jeho věrnost krmil krekry pro papouška.
Toho čumila jsem se zbavil teprve před nedávnem. Prodal jsem ho jedné slečně, které se na mých hodinách líbil jen ten papouch.

Asi jsem měl nejdříve říct, že jsem učitel, že? Ale koho by zajímal příběh nudného chlapíka, co denně hypnotizuje počítač a své žáky přehlíží jako výkaly v parku!? Myslím, že podle mého vystupování je téměř jasné, že nejsem češtinář. A teď to přijde. Morálně se zkuste připravit na to, jak nudný a bezcenný život vedu jakožto dějepisář. Utápím se v minulosti, utápím se v tom, co bylo. Proč to dělám, to je mi záhadou. Měl jsem tolik nabídek, měl jsem tolik příležitostí, ale všechny jsem promarnil, stejně jako můj život.

Máte docela odvahu, že mé nářky čtete dále, hltáte písmena, slova, věty a řádky, které tvoří odstavce, jež vám v nuznosti naší společnosti nedají spát. Jsem takový tragéd. Ani Shakespeare by tragédii, jakou se stal můj život, nedokázal sepsat. Když se to vezme, nenapadá mě, co já z toho života mám. Denně rozčílený přicházím domů, sedám si k počítači a přemýšlím. A pak chvíli píšu, aby se neřeklo, připravím si výklad, jenž stejně nikoho nezajímá, a jdu spát. Nemám rodinu. Nemám přátele, jen známé, studenty a kolemjdoucí...

Ke tváři si pokaždé připojím tělo, ale bez duše. Nedokážu nahlédnout pod obal, po kůži, aniž bych kohokoli poranil. Ještě aby ano, nejsem žádný chirurg. Myslíte si, že žertuji, že vás chci dostat na svou stranu, ale tomu tak není. Klidně buďte proti mně, nesejde mi na vás. Nesejde mi na nikom. Jediný člověk, kterého jsem ctil a jehož jsem bral jako sobě rovného, byla má první a poslední slečna. Snad si ta slova přečteš, Sofie.

Ze začátku jsem psal o bídném životu, který vedu, ale určitě nikdo nečekal, že to dovedu až sem. Teď jsem napsal, že navždy budeš tou poslední. Nemusím být studovaný, aby mi došlo, co bude následovat, tudíž ani vy nemusíte. Loučím se. Navždy se loučím, odcházím, nikdy se nevrátím, to vám přísahám.

Váš Napoleon, Leopold Dohrabal