Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdo je ta žena,
co halí tvou podstatu?
Její tvář skryla
tolik lidských poletů.

A ty zamotané mysli,
kdo je sem přivedl?
Její hlad
je k životu dovedl.

Den za dnem,
ztrácí se v mlze,
a přitom nevidí,
jak bolí to tuze.

Mučí je,
mučí ty zbytnělé,
jež netuší, že přijímá
jen ty vyspělé.

Až přijde čas,
ze stínů vystoupí,
duše zlotřilých,
z trápení vykoupí.

Kde se před ní schovat?
Jak se skrýt?
Nejde to. Nelze se ukrýt,
se Září musíme se sžít.

"Kolikrát jsem pozoroval dívky, jež míjely mé nepřítomné tělo se sluchátky na uších, ač by jen na pár sekund postřehly můj zvídavý pohled. Ani se neohlédly. A všechny. Těla se nesla vzduchem po chodníku, jako by snad pírko k zemi padalo. Na malou chvílí usedlo v zem, ale lehký vánek jej popoháněl stále dál. Tolik jsem snil, že se jedna z nich otočí. Těšil se, až padne do mého náručí. A pak mi to došlo.
Jsem pro ně ničím. Nejsem pro ně zajímavý. Obyčejný sprostý chlapec, který sám neví, co chce. Musím se sebou něco udělat.
V ten den jsem se rozhodl, že jim pomůžu. Pomůžu jim se vším, co je kdy trápilo. Každá touží po lásce. Muži, který je bude milovat. Paruka, drahý oblek a lesklý pásek kolem zápěstí - nevěřil jsem, jak moc to zapůsobí. Pár chvil mi stačilo, abych se dostal pod kůži i té nejchladnější z chladných.
Pak v noci, když se vedle mě nic netušíc uložila ke spánku, bylo pro ni už pozdě. Jejich hloupost mi nic jiného nedovoluje. Nechtěla poznat mou pravou tvář. Chce být jen zneužita. Znásilněna. Zničit její tělo, které je jen jejím obalem. Co se tam skrývá pod ním?
Odvaha? - No budiž.
Sebekritika? - Jistěže.
Marnivost? - Bez té by to nebyla ona. Nebyla by kompletní.
Touha? - I ta brzy vymizí.
Inteligence? - Ale prosím vás, nebuďte naivní!
Jen jim dávám to, co chtějí. Co je láká. Co je děsí. Co jim ukazuje, jaké jsou. Vypočítavé svině! Ale já jsem ten, kdo jim to ukáže, jsem jejich zrcadlo. Stejně tak jako jsi ty to mé. Odraz.
Víš, můj milý já, nikdy jsem netušil, že budeme mít tu čest. I přesto ti ale jedno povím. S nimi mohu být tím, kým jsem vždy chtěl. Na pár chvil. Na pár dní. Splnit si sen. Najít si svou identitu. A jednou...
Jednou se jím opravdu stanu. Jednou se zastavím. Jednou a naposledy. Najdu ho. Najdu ten život, který chci. Milionář z chatrče. Bezdomovec. Pilot. Popelář. Prezident. Krotitel afrických slonů v Indii. Kuchař v čínské restauraci. Muž, jenž zná recept na Becherovku. Pornoherec. Řidič hovniválu.
To všechno jsem já. To se stalo z toho malého rozmazleného synáčka ropného magnáta, který vlastní polovinu Texasu. Ubíjí mě to. A pak...
Na druhé straně břehu sedí prosťáček z chudé rodiny, jenž svou lží a náklonností k ženám i k penězům přišel. Pomáhám jim najít samu sebe, ale sám plavu v rybníku se žraloky. Já, malý bezmocný kapr. Jsem stejný jako oni. Ti, kteří se našli z mé snahy. Jsem nikdo. Nic. Parazit. Kazisvět. Zloděj. Pánbíčkář. Vrah. Kat. Mučitel.
Já jsem mučedník. Mučedník doby slepců. Každý z nás mučedníků jednou zemře. Zemře v mukách. A to vždy, když vidí padnout to důležité. Sebe. Nikdy. Nemůžu. Nechci. Já ne..."

Trápí se. Bolí ho to. Brečí. Řinčí. Pohled do zrcadla z něho Doriana činí. Vidí svou duši, svou zkaženost. Vidí to, čím se opravdu stal. Poprvé otevřel oči a zahlédl i tu nejhlubší a nejtemnější chybu.

"Musím to odčinit. Nechtěl jsem to udělat. Nedaly mi na výběr. Bolí to. Musím se omluvit. Ale jak? Jak!? Netuším. Co jsem to udělal? Ublížil jsem jí. Ženě. Tak prostoduché mysli. Ženě. Ženě, která se nevzdává. Ženě, která si stojí za svým. Ženě bez zábran. Ženě. Ale já nechtěl. Ne! Ona mě nechce vidět. Nechce mě znát. Proč? Vzpomínám.

...

Ne! Ty tam! Odejdi. Je příliš brzy. Nejsem připraven. Záře. Ty mocná, nelítostná Záře. Přišla sis pro mě. Nemůžu. Nevím jak! Já se snažím! Netrap mě. Chci, aby to bylo jako dřív...
Žádné myšlenky. Jen činy. Činy, které dodnes naplňovaly mou prázdnotu. Co jsem to za zrůdu? Proč zrovna ona? Jako by jich nebylo dost. Při každé vzpomínce se tu zjevuješ. Při každé příležitosti jsi tu. Čekáš. Jak dlouho už? Minuty? Dny? Týdny? Věky? Staletí? Ty jsi ono, co nás sem přivedlo. A taky odvede na věčnost. Ne! Nepřibližuj se. Ještě ne. Nadechnu se. Naposledy. Dovol mi to! Teď. Už je čas. Vím. Zapomínám. Omlou-"

Ani ta poslední slova si nezaslouží. Ani jedno jediné. Nezaslouží si lítost ani odpuštění. Záře ho poznala, ví, že se jí snaží jen zneužít. Nasloužil si pocit zadostiučinění.
Klečíc na zemi nechává Záři obeplout kol něj. A s ní i křik. Křik těch žen. Všech, jimž ublížil. Padá. Padá k zemi. Hlavu si držíc v područí. Poslední nádech. Myšlenka za myšlenkou, černější než smrt, odchází z jeho hlavy. Záře je spokojena. Nasycena tou temnotou odchází. Už je tu jen prach a štěrk. Tma. Ticho. Krev.
Skončil jeden život, který ukončil kariéru mnohých. Vyděsil všechny, které kdysi znal. Jak se jim odvděčil!? Chránili ho. Milovali. Toužili ho znát víc a víc, ale zklamal je. A teď zemřel. Konečně zemřel. Tolika lidem se ulevilo. Kolik lidí dnes slaví. Všichni jsou spokojeni, jen on, než vyřkl posledních pár slov, truchlil nad svou skoupou posedlostí. Nad promarněnými chvilkami, kterými žil, bavil se jimi. Ale k čemu to všechno?