Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Domov. Kde najdu domov? Domov, kde bych si sedl nebo lehl a pořádně se v klidu najedl. Domov, kde bude stůl a židle a hlavně okna, která se dají otevřít. A mít od všech dveří vlastní klíč a jít si, kam se mi zamane. Ano, jaký by to byl nádherný pocit, pocit svobody a klidu. Jenže jak tento ráj najít? Kde ho mám hledat, to mi poraďte. Mám jít skrz lesy? Nebo snad přes rozbořená města? Anebo snad po krvavých polích, kde bych narazil na své soukmenovce? Ano, lehl bych si nejradši mezi ně a na nic už nemyslel, nikam nechodil, nic nedělal, leč přežil jsem, a tak se podle toho musím chovat. Kolik takových jako já chtělo žít a osud jim to nedopřál, neboť pomoc nepřišla včas. Ale jak mám dál žít? Mám se toulat po zaprášených ulicích? Přespávat v lese ve starých bunkrech? Co by to bylo za život, kdybych opět neměl domov a živořil. Chtěl jsem jíst a spát, v teple, ale kde se mi dostane pro mě kdysi takových obyčejností? Za ta léta v jedné budově jsem se naučil, jak by si měl člověk života cenit, považovat každý chléb jako dar a každý spánek za svátek. Ovšem to jsem kdysi nedělal, snad jsem se k tomu choval i macešsky. Nyní toho lituji, obviňuji sám sebe, jaký jsem byl hlupák. Místo toho, abych řešil, kudy mám jít. Ani se nesoustředím na cestu, jen zvedám jednu nohu za druhou a cítím, jak mi pomalu ubývají síly, zpomalují se. Ale chci jít dál a dál, bez odpočinku. Už jsem se na kamenech naseděl dost, toužím sedět, ale na žíhaném křesle s polštářem, v nějakém útulném teplém bytě. Sedět a nic nedělat, možná tak poslouchat hudbu a jinak nic. To jsou bohužel jen sny. Jsem venku, opuštěný a v zatracení, už se blíží tma. A nohy mě pomalu samy opouští, dnes do toho ráje určitě nedojdu. A zítra? Kdo ví, jestli zítra či pozítří. Dojdu tam vůbec někdy? Ne, tam už se nikdy nedostanu...