Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Utíkám, co mi síly stačí. Snažím se neohlížet, ale nejde to. Strach ve mně roste a já se tomu nutkání musím podvolit. Trochu zpomaluji a rychle stáčím pohled tam, kde kaluže zanechaly moje blátivé stopy. Až teď si uvědomuji, že na mě stále prší. Vyhrnuji si pravou ruku zpoza promočeného dlouhého rukávu šedé mikiny a nechápavě ji nastavuji dešti. Delší konečky neupravených zničených vlasů mi padají do obličeje. Je to značně nepříjemné, odhrnuji je. Zastavuji se až pod stříškou neznámého zchátralého domu na konci velmi povědomé ulice. Pořádně ani nevím, kde jsem. Přes brýle mám spoustu kapek, které postupně stékají po obličeji, což mi v orientaci moc nepomáhá. K tomu se stmívá a já vůbec nevím, kam se schovat. Zatím se mi ale přečkání u tohoto domu jeví jako nejlepší možnost.

Pomalu oddychuji a sundávám si ze zad zmáčený batoh. Z něj vyndávám malý kousek průhledné fólie, která akorát postačí pro odpočinek na studené zemi. Nejraději bych zapálil oheň, nemám však žádné dřevo, oblečení si tím pádem neosuším. Mohu jen doufat, že neonemocním. Poslední léky jsem ztratil spolu s Mirkem.
"Ach, Mirek..." vydechnu do tmy.
Pořád si vyčítám, že jsem mu nepomohl. Byl by to risk. Mohl jsem přijít o život a taky jsem moc dlouho váhal. Snažím se na něj zapomenout. Na to všechno, co se dřív stalo.
"Co bylo, bylo," opakuji tiše.

Sedám si a zjišťuji, o co vše jsem přišel v minulém boji. Nepřestávám však sledovat mé okolí. Nikdy totiž nemůžu vědět, co se může stát. Civilisté, nemrtví a nebo divoká zvěř mi může změnit poklidný den na udýchanou honičku. Se skleslým pohledem ve tváři pozoruji zpola vylitou plastovou láhev vody. Opatrně ji zvedám z kapsy tašky, nechci ztratit už ani kapku. Obmotávám ji zbytkem fólie, co mi zbila.
"Doufejme, že to zabralo..." utěšuji se.
I když vím, že jsem prakticky bez vody. Pokládám ji na zem a s malou nadějí hledám škody, co spáry nemrtvých napáchaly. Aspoň že plechovky jsou celé - sice potlučené, ale bez trhlin. Zato náhradní oblečení to schytalo nejvíc. Většinou na cáry roztrhané od toho, jak jsem ho v tom shonu naházel do všeho, co se mi dostalo pod ruku. Pak už jsem jen nahmatal píšťalku od Toma, jenž utekl bůhvíkam.

Pár minut jsem přejížděl prsty po vyrytém ornamentu na plíšku. Ačkoliv bych měl na minulost zapomenout, na Toma nesmím. Udělal toho pro mne tolik. Zachránil mi život. Poslední noc před tím, než naši skupinu opustil, mě požádal, abych se postaral o Mirka. Jestli je Tom mrtvý, jak předpokládám, tak je to jen dobře, protože by mne za tu zradu zabil.

Z mých vzpomínek mě vytrhává nepřátelské zavrčení. Byl jsem opravdu naivní, když jsem si myslel, že tu noc přečkám venku v klidu. Chopím se posledního nože, který mám za opaskem a hbitě házím všechny věci zpátky do batohu. Dávám si jej na záda a utíkám směrem od města.
Tam možná najdu nějaké suché místo bez nemrtvých.