Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl jsem to já. Nevěděl jsem však, co to má znamenat. Pak jsem si to pomalu uvědomoval...

Manželka mě vyhnala z domu. Nedala mi ani peníze. Neměl jsme kam jít. Nakonec mě i vyhodili z práce. Neměl jsem peníze, jídlo ani střechu nad hlavou. Přebýval jsem, kde se dalo. Jednou na nádraží, jindy zase na lavičce v parku.
Šlo to se mnou stále více a více z kopce. Nevěděl jsem co dělat. Celý můj život byl ztracen. Nevěděl jsem, jestli má smysl ještě žít. Chtěl jsem, aby se vrátily ty staré dobré časy, kdy jsem měl hodnou a milou ženu, milující děti, práci a útulný domov.
Ale teď? Je ze mě bezdomovec. Lidé se na mě dívají se strachem v očích, jiní zase se smíchem nebo s výhrůžkami na mě křičí sprostá slova.

Jednoho dne, když jsem zase vybíral svou "oblíbenou" popelnici, šla kolem mladá slečna. Myslel jsem si, že si ze mě bude dělat legraci. Ona však přišla a podala mi teplou deku a tašku s jídlem a pitím. Nevěděl jsem, co mám dělat. Udivilo mne, že na světe ještě existují hodní a milí lidé, kteří jsou schopni pomoci druhým. A tak jsem jí poděkoval.
Nabídla mi pomoc. Potom jsem se jí se vším svěřil. Jak mě opustila žena pro nic za nic, jak jsem přišel o práci i jak se mi jiní lidé posmívali a křičeli na mne. Dokonce byli i takoví, co mě bili holí a házeli po mně kamením.
Zeptala se mě, jestli netuším, proč mě žena vyhnala z domu. Já jsem to ale věděl! Dlouho jsem bral drogy a byl silným alkoholikem. Chtěl jsem s tím přestat, avšak nešlo to. Ta mladá slečna mi nabídla, že mě zavede do protidrogové léčebny. Já to přijal. Strávil jsem tam asi rok. Byly to nejhorší časy v mém životě.
Ale teď jsem zcela jiný člověk. Nekouřím ani nepiji. Omládl jsem. Na úřadě práce jsem si zažádal o novou práci. Vzali mě! A za všechno jsem vděčný té mladé slečně. Nebýt jí, byl bych teď někde na lavičce. Nedávno jsem si dokonce sehnal podnájem malého bytečku.

Dnes jsem se vydal za mou bývalou manželkou a dětmi. Nevěděl jsem, jestli mě přijmou nebo ne. Ale moc jsem je chtěl vidět, a tak jsem tedy šel.
Zazvonil jsem na zvonek. Někdo přicházel otevřít. Byla to ona! Má žena! Zůstala stát s pusou dokořán.
"Netušila jsem, že se ještě někdy vrátíš!" pravila po chvíli.
"Já taky ne."
Pozvala mě dál. Chvilku jsme si jen tak povídali, ale potom se mi začala omlouvat, že si vůbec tenkrát neuvědomovala, co vlastně dělá.
Já jsem jí řekl, že jsem byl v léčebně a ona mě s údivem poslouchala.
Pak vydechla: "To jsem si tedy nemyslela, že by ses někdy odhodlal a zkusil to!?"
"No vidíš, jsem tu jako úplně nový člověk!"
Po těchto slovech mě objala a přes svůj pláč se mi za vše omlouvala. Jak se ke mně chovala a taky za to, že mě vyhodila na ulici. Já se jí taky musel omluvit za všechny ty potíže, které vznikly kvůli mně...
Po tu dobu, co jsme se sobě navzájem omlouvali, jsme si ani neuvědomili, že nás celou tu dobu pozorují děti.
Zaregistroval jsem to jako první. Přes pláč jsem se usmál a nastavil náruč. Děti na nic nečekaly a rozběhly se ke mně!

A tak skončil můj život bezdomovce.
Byl jsem rád, že to tak dobře dopadlo. A kdo za to mohl? Myslíte si že ta slečna? Ano, i ta za to mohla, ale nejvíc já, že jsem se odhodlal k léčení a k návratu ke své rodině...